Čtu a žiju Váš blog rád. Vaše slova a postřehy jsou učiněnou oázou mezi těmi všemi srdíčko sluníčko lidičkovými weby hysterických víkendových seminárnic. Pište dál prosím. Navzdory… Napsal mi jeden čtenář a udělal mi radost. Velmi pozdě, ale přece. A protože už v závěru minulého blogu je naznačeno, že se i nadále nemohu nedělit (o zkušenosti např. s mísami), sáhl jsem po již připraveném materiálu a rád se s těmi asi dvěma sty čtenáři (po)dělím o další dobré zprávy, které ke mně doputovaly ve formách odkazů. Předávám (jeden o alternativní stravě, druhý o alternativním způsobu výchovy a výuky dětí) dál… (ano, mé mlčení bylo tichou výzvou, ozval se ale jen ten jediný výše citovaný). Co se k tomu dá podotknout? Posílejte si (a mi) dobré zprávy, podporujte (v čase krizí a kolapsu této civilizace) mezi sebou ty aktivní… dělejte si radost.
Před lety jsem nejedla maso, protože jsem nechtěla, aby kvůli mně někdo umíral, řekla v rozhovoru někdejší Miss ČR 1999 Helena Houdová. Pořád mi vadí, jak zacházíme se zvířaty, ale přidala jsem k tomu snahu jíst z 80 % jen syrovou stravu. Studuji léčivou výživu a jsem už certifikovaný „health educator“. Učím se, co která potravina obsahuje, jaké má léčivé účinky, a tak dále. Celý ten obor je o tom, že se hledá a léčí přímo příčina nemoci, ne její symptomy. Je to holistický přístup, pracuje se s duší, hlavou a tělem. 70 % rakoviny je většinou psychika a tzv. zneužívání těla – kdy konzujeme jídla plná éček a chemikálií. Většina mých klientů bojuje s rakovinou, jejich tělo už odmítá chemoterapie a radiace a já jim jen ukazuji, jak si mohou pomoci sami. Nejsem doktor ani léčitel, jsem průvodce, který jim třeba vysvětluje, jak se dělají výživné džusy, jak se dělá mandlové mléko, protože by neměli jíst žádné živočišné tuky a bílkoviny a podobně. My jsme pořád bombardováni informacemi o výživě a zdraví, které bohužel vycházejí od firem, které ty věci vyrábějí. Je hrozně smutné, že jsme se nechali jako společnost zmanipulovat a věříme víc firmám, které nám tvrdí, že se mají děti přikrmovat ve čtvrtém měsíci, i když na to ve skutečnosti dětské tělíčko není ještě vůbec připravené. Když máte v Americe produkt, na kterém je napsáno, že je přírodní, ve skutečnosti to znamená, že alespoň 10 % toho produktu musí být přírodní. To je naprosté zoufalství, protože jakákoli synteticky, chemicky vyrobená surovina, je pro náš organismus cizí věc. Lidský organismus funguje stovky let na přírodních surovinách, a teď jsme si začali vyrábět tyhle syntetické chemikálie, které naše tělo nerozeznává, takže proti nim bojuje. Místo toho, aby imunitní systém šel proti rakovinným buňkám, virům a bakteriím, tak bojuje proti chemikáliím. To nás oslabuje. Necháváme se manipulovat výdělkem někoho jiného.
Jmenuji se Šárka, bydlím v jižní Francii a s mým mužem máme dohromady 8 dětí (mezi třemi a patnácti lety), které se učí doma. Žijeme v malé vesničce na úpatí Pyrenejí a mimo činnosti v ateliéru, kde pracujeme se sklem (restaurujeme a tvoříme vitráže a vyrábíme malé předměty ze skla jako lampy, talíře, stínítka apod.), také pěstujeme na zahrádce zeleninu, staráme se o slepičky a stavíme a rozšiřujeme náš malý dům. Děti se učí formou unschoolingu, tedy čerpají z toho, co právě zažívají a nebo co je zrovna zajímá, a to pak prohlubujeme a rozšiřujeme. Snažíme se, aby jejich touha učit se a objevovat rostla a aby lehce našly na své cestě životem to, co je opravdu zajímá.
Běžná škola ničí sebedůvěru, dětem je předkládáno učivo, které by podle rozhodnutí několika dospělých mělo dítě znát, a pokud je nezná, je považováno za špatného žáka. Dítě už potom neví, co by jej mohlo opravdu zajímat, dostává podvědomě informaci, že není schopno samo vědět, co je pro něj nejlepší a že je potřeba, aby mu někdo neustále pomáhal a ukazoval, co se má učit, jak se to učit a v kterou dobu se to učit. Děti jsou vláčeny školními roky jako loutky, jsou brané jako prázdné nádoby, které je nutno za každou cenu naplnit určitými informacemi v určitou dobu.
Dítě, které si věří, zkoumá s radostí veškeré informace, které jej zajímají, samo si je vyhledává a vlastně se nikdy učit nepřestává. Na mé dceři jsem po prvním roce “nicnedělání” pozorovala, jak se jí sebedůvěra vrací a pomaličku polehoučku se odhodlává pustit se do něčeho sama. Řekla bych, že impulzem bylo to, že zjistila, kdo opravdu je a co ji baví a za tím šla. Ono vlastně to nicneděláni je velice důležitou fází, kdy dítě, poznamenané školou, má konečně čas na to se zastavit, nadechnout se, pozorovat sebe i ostatní více do hloubky a rozjímat o tom všem.
Jsme přesvědčeni, že žádná škola kvalitu života jedince v ničem neovlivní, pokud pro ni není opravdu motivován a ví, proč do ní chodí. Vždyť kolik mladých nastoupilo do škol, které je vůbec nezajímaly, jen proto, že nevěděli, kam jinam jít, nebo jim nebyla nabídnuta žádná jiná možnost? Npadů na zlepšení situace v oblasti vzdělávání tu bylo již spousta (Komenský, Montessori, Steiner, Freinet, A.S.Neill…) a s jakými úžasnými výsledky! Zajímalo by mě, proč už se alespoň některé z těchto metod nepoužívají v klasickém školství a zůstávají stále ve škatulce “alternativní” a i Francii jsou ve většině případů odsuzované? Mým názorem je, že školství potřebuje důkladnou reformu a je nutno začít úplně od začátku. Vím, že hodně lidí svými názory překvapím a rozhořčím, ale tím, že mám možnost pozorovat více dětí a jejich vývoj samo-výukou v domácím prostředí, nemohu věřit tomu, že klasická škola je pro ně to nejlepší. Zároveň chápu, že existuje mnoho rodičů, kteří nemají takové štěstí pracovat a učit své děti doma.
P. S.: Poslal jsem článek jedné zkušené paní učitelce: Skvělý článek, děkuju. Těším se, až si udělám čas na všechny odkazy, zatím jsem jen tu a tam „ochutnala“. Co v článku není (v odkazech pak už ano): – oba rodiče pracují doma, děti mají přímou zkušenost s prací, která rodinu živí, budou vědět, že peníze se nelíhnou v bankomatu pro každého jen po zmáčknutí tlačítka (moje letošní třída loni: po nástupu do první třídy: z 28 dětí jedno tušilo, že existuje souvislost mezi zaměstnáním rodičů a penězi) – učí se v přírodě, ne (jen) z obrázků a z obrazovky – pěstují (a chovají) si doma jídlo – zeleninu, slepice, děti vidí, že jídlo nevzniká v regálech supermarketů, a pak taky to, že pokud chceme maso, bez zabití zvířete to nejde – zkušenosti se smrtí městské děti nemají vůbec, na vesnici jen některé (ale všechny hrají počítačové hry, kde je možné zmrtvýchvstát znovu a znovu)…
