Poté, co jsem si minule vytřídil egem překypující zájemce o objevy dalších kouzel s tibetskými mísami, byli ti, kteří si přišli v sobotu po poledni zaťukat a něco se dovědět především o sobě, motivovaní (i když mnozí nedochvilní) a na konci určitě spokojení. Čestnou účastnicí byla i třítýdenní holčička, přihlásila se starší paní, která si mne pamatovala z akcí pořádaných v polovině 80. let min. stol., a na konci i profesionální hudebnice, kterou mé (pro jiné konzervativce a konzervatoristky až příliš alternativní) přístupy k hudbě oficiální i neoficiální před patnácti lety také moc, pozitivně, ovlivnily. V přestávce jsem si objednal campu, a po téměř čtyřech hodinách v oázovitých a esteticky velmi příjemných prostorech tibetské čajovny jsem pak dokonce šel na tramvaj pěšky…: udělal jsem si pak i tramvajovou zajížďku a s jedním přestupem se nechal dovézt až před dům. V poště jsem měl další radosti (včetně fotek Jana Kulveita)…
Váš blog, knihy, ale i další akce které podnikáte (zatím sem neměl bohužel tu čest se zúčastnit) jsou zářným příkladem takového světýlka na konci tunelu. Hvězdička v temnotě povrchního a reklamama prolezlého internetu. Prostor přirozeného selského rozumu mezi hromadou podbízivých článku, hrajících na zrovna módní notu. Za to Vám patří velký dík a prosím neházejte flintu do žita, stále je nás hodně co s nadšením očekáváme každý nový článek… napsal mi čtenář D. K.
Rád se připojuji ke krásnému vyznání čtenáře, který napsal čtu a žiju Váš blog rád. Vnímám to podobně, ale tak hezky bych to povědět neuměl. Čtu Vás rád a často. Musím se ale hlídat abych se nestal závislým, to je s Vašimi články snadné. Nebo si připomenu to oblíbené, čtení o koláči… Jdu tedy něco dělat. Využívám Vašich návodů a rad jak je to jen možné. Na druhé straně mne občas napadá, nepřeháním to? Jak poznám kdy mám přibrzdit. Lidem kolem předávám co nového a zajímavého jsem se dočetl, poslouchají, někteří o tom i uvažují. Jiní už Vás znají a není jich málo. Dalo by se jednoduše říci děkuji, děkujeme…dodal trochu s křížkem po funuse I. T.
Původně jsem zvažoval, zda Vám mám napsat a rušit si tak svůj osobní prožitek z koncertu. Po přečtení Vaší glosy ke koncertu jsem se k tomu přeci jen odhodlal. Ten večer pro mě byl směsicí různých pocitů. Nejprve jsem si při cestě na místo užíval představení Měsíce v úplňku. Na místě jsem byl překvapen množstvím účastníků, a tak jsem v dobré víře se svojí výškou zamířil do rohu místnosti. I když jsem pak tak dobře neviděl, přesto jsem si užíval Vaše vyprávění. Samotný koncert pro mě byl nevšední zážitek. Nejsem sice natolik vyladěný, abych stihnul vnímat či si naplno užívat hru, ale jasně jsem cítil ohrožení ega o kterém jste mluvil. Část koncertu jsem si tudíž uvnitř chránil své ohrožené ego, abych po doznění koncertu vyletěl prudce ven. O to víc mě překvapilo Vaše povzbuzení k protažení, jelikož mi v tu chvíli přišlo protažení samozřejmé, ale sám bych si na něj netroufl… Trochu mě mrzelo, že během Vašeho povídání se mi za zády ozývalo nesouhlasné vysmívání či frkání. Ač sice s některými Vašimi výroky také v duchu polemizuji (buď to cítím jinak, nebo tuším že fakta nejsou úplně správná), přesto se snažím vnímat hlavně to důležité. Na závěr se pán za mnou předvedl arogantním výstupem svého ega, kdy rozbalil svůj soubor křišťálových mís a na jednu začal z ostra hrát. Možná jsem měl v tu chvíli odejít a nekazit si dojem z koncertu, přesto jsem se neovládl a na adresu toho pána pronesl, co jsem si myslel. Posléze jsem zjistil, že domluva nebude možná, přesto jsem zůstal a v klidu dopíjel svůj čaj. Měl jsem tudíž možnost pozorovat, jak pán diskutuje se starší paní a předává jí nějaké rady ohledně zvukového smogu (sic). Z koncertu jsem si nakonec odnesl ještě další poznatek, o tom jak může některé lidi ovládat zášť do té míry, že si nejsou schopní uvědomit směšnost svého jednání. Všechno mi to mile zacvaklo, když jsem si vzpomněl na Vaše upozornění, že jsme se sešli v unikátní sestavě, a při uvědomění, že je lehké soudit, ale daleko těžší je se navzájem se poslouchat, potěšila mne reakce pokročilého J. M.
Byl to dokonalý zážitek, který netřeba komentovat. Pootevřel jste vrátka za kterými vidím úžasné možnosti zlepšení (nejen) svého stavu. Musel jsem si klást otázku, zda je vůbec možné během jednoho odpoledne vidět, slyšet, cítit, zažít tolik věcí. Kdybych mohl, tak si tam snad v té místnosti ustelu, jak se mi nechtělo domů. Takhle si představuju pomoc bližnímu :-), nadšeně děkoval O. S.
Měl jsem tolik energie, že jsem nachodil snad patnáct kiláků:) V pořádku jsem se dostal domů a teď se mi hlavou line kdeco, napsal mi ještě ten večer účastník workshopu s tibetskými mísami od Žatce, a dávnější zkušenost pravohemisférového objevování schopností mísy i vlastní mysli: Řekl jsem si tehdy, že si budu do misky jen tak ťukat, ať mne sama vede, kam se jí zachce. Asi po půl hodině bloudění lesem jsem si uvědomil, že jsem ještě nikdy v tak krátkém čase nepozoroval na stromech tolik uzlů, vytékající smůly a různých anomálií. Miska jakoby se k nim sama přibližovala, aby jimi nechala proznít svůj zvuk. Řekl jsem si, že prohlížení anomálií asi nebude to pravé zkoumání a že by to chtělo nějaký nápad, vyzkoušet, co všechno tato miska umí. Napadlo mne, že zavřu oči, zatočím se v kruhu, ťuknu do misky a pokusím se určit, kterým směrem je chata. Toto se mi zároveň povedlo i nepovedlo, protože ve chvíli soustředění na zvuk mísy zabečela do absolutního ticha ovce, ze stáda, pasoucího se u chaty… Když se situace opakovala při druhém i třetím stejném pokusu, napadl mne jiný experiment. Hledal jsem se zavřenýma očima stromy. Na krátkou vzdálenost byly slyšet všechny… tak jsem si řekl, že se pokusím hledat jen velké stromy i na větší vzdálenost. V jednom místě se mi podle zvuku zdálo, že by někde přede mnou mohl pořádný strom stát, tak jsem otevřel oči, ale bylo tam jen křoví… zvedl jsem hlavu nad to křoví a za ním asi deset metrů, přímo přede mnou, byl náležitě vzrostlý buk….. Mno, říkám si .. náhoda, zkusím to ještě jednou. Tentokrát přede mnou po otevření očí stál sice jen vzrostlý smrk, ale jak jsem se pohnul do strany, zjistil jsem, že za ním v přímém šiku jsou schovány další dva, a ještě větší, což mi jako seznámení s tímto podivuhodným slepeckým nástrojem úplně stačilo.
Včerejší akce pro mě byla jedním z nejhezčích zážitků v poslední době, napsala další účastnice: Tak “vyklidněně“ a v pohodě se necítím moc často. Už při minulém semináři, když jste hrál na tibetské mísy (bylo to moje první osobní setkání s nimi) jsem na sobě pozorovala, jak se moje mysl uklidňuje a myšlenky jakoby mizí. Je to super pocit, když člověk nad ničím nepřemýšlí, jen poslouchá ten uklidňující zvuk a prostě je… Efekt se samozřejmě znásobuje o to víc, když je člověk v místnosti s podobně naladěnými lidmi a všichni hrají společně. Po skončení workshopu jsem si jednu misku koupila. Když jsem přijela domů, tak jsem ji ukazovala rodičům a trochu jsem jim ,,zahrála´´. Moje mamka, u které bych takovou reakci vůbec nečekala, byla z misky naprosto nadšená a říkala, že má krásný zvuk. Hned dneska si ji ode mě půjčila, zavřela se s ní do pokoje a asi 15 min. si hrála (na žádný hudební nástroj nehraje a nikdy nehrála a hudbu měla vždy ráda ve stylu pop, rock atd.).
P. S.: Příště, 20. února večer, bude v tibetské čajovně Dharmasala přednáška o tibetských mantrách, a také si nějakou na konec zazpíváme, a 8. března odpoledne si opět kolektivně zahrajeme na zpívající mísy…
