Vykání

5.2.2014

I v tomto má čeština před některými jinými jazyky výhodu: vykání nebo tykání buduje a poté jasně stanoví hranice respektu a úcty, třeba jen k věku a životním zkušenostem. Generace mých rodičů (zvláště žijících na venkově) ještě vykala svým rodičům, my už vykali jen dědečkům a babičkám (na Moravě stařečkům a stařenkám). Gymnazisté v první polovině minulého století vykali svým profesorům, a oni gymnazistům: komunikace ve třídách ale i mimo ně tak rázem dostala úroveň.

Přiznávám, že když se tak ohlížím na své studenty (v oblasti duchovna), musím konstatovat, že jsem asi udělal v několika případech chybu tím, že jsem jim dovolil (z nejrůznějších důvodů), aby mi tykali. Předpokládal jsem totiž, že to i oni mne dokáží brát jako já je: jako stejně dokonalou duši, jen v jejich případě zatím na počátku Cesty. Jenže právě ona familiárnost v řeči přerostla v jakousi automatickou kritičnost (která je evolučně přirozená u spolužáků a spoluhráčů, ale ve styku s učiteli je příčinou narůstající řady nepochopení i toho co chtěl učitel metaforicky naznačit) a morálních nedorozumění, a nakonec i zbytečně negativních a často spíše automatických odsudků.

V konečném důsledku ti studenti, kteří také bydleli ve stejném domečku, anebo jsme se znali z dřívějška, ale nepřestali mi vykat, vytrvali a dnes jsou na Cestě mnohem dále než ti, kteří mi tykali a tykají. Zde, v tykání dětí rodičům (a z toho také vyplývající jejich bezbřehé svobody, založené z jejich strany na automatické rovnosti v právech, ale neschopnosti kompetence srovnat a spravedlivě se podělit, třeba v případě povinností), a později učitelům, bych hledal prapříčiny současné absence elementární vychovanosti současné školní generace (s jejich až zne-užíváním zábavy a automatickým vyžadováním všech privilegií a luxusu). S čímž souvisí i bezbřehá tolerance jejich rodičů, a tedy i nejvyšší statistická čísla dnešních mladých Čechů co se týká marihuany, cigaret, alkoholu (o současné situaci v českých školách si počtěte zde).

Bezbřehá svoboda je totiž dětem (a v konečném důsledku i rodičům) škodlivá. Dítě potřebuje lásku, ale zároveň hranice. Zkouší, kam ty hranice sahají, to je jejich přirozená zvědavost a aktivita, ale pokud mantinely úplně chybí, dost častě to končí v neurózách, nedostatku empatie k druhým a nakonec nutnosti užívat psychofarmaka.

To platí obzvláště v tak delikátním vztahu jako je učitel a student v oblastech duchovnosti. Nutná dávka úcty a respektu, a nakonec i vděku za to, že student vůbec může studovat s člověkem o tolik zkušenějším, a tedy schopným mu adekvátně jeho vývoji a situaci poradit, či ho dokonce nakopnout správným směrem, je často zárukou nějakého pokroku. A i zde je jádro pudla v pastech indoevropských jazyků, včetně češtiny. Když jsem překládal zenové historky, bylo to z angličtiny, ve které se nevyká: jinými slovy, přestože v mnoha situacích to k vykání mezi studentem a žákem (mnichem a mistrem) přímo vyžadovalo, jakýsi začátečnický ostych k povinnostem překladatele mne donutil dialog mezi těmi dvěma překládat čenglišsky, tedy tykáním. Přestože kontext tak jasný nebyl, dnes už bych to překládal záměrně s vykáním mnichů mistrům.

To, že rodič dětem, a učitel duchovním studentům tyká, je samozřejmé a zdánlivě logické. Přesto se ale neubráním povzdechu: možná by, tak jako na gymnáziích první republiky, nikomu neuškodilo (i jako řešení současného babylónského zmatení hodnot) vzájemné vykání.

Slavnostní hábity a čapky vysokoškolských rektorů dodnes onu kdysi jasně deklarovanou ale i v každodenních situacích cítěnou úctu přímo symbolizují. V této souvislosti a při paměti současných kompetenčních sporů o ty či ony prezidentské zvyklosti se nabízí úvaha, jestli by právě dnes, v době automatické ztráty (či radikálního posunu) úcty a respektu k autoritám (ty morální se vytratily téměř úplně), neměl prezident nosit prezidentský oděv a pokrývku hlavy (tak jako v armádě tuto funkci udržují výložky, či generálská šavle).

Stejně nesnesitelná snadnost, s jakou jsme v padesátých letech min. stol. vyhodili na smetiště dějin poctivá řemesla (a dubové jídelní stoly a židle, a koberce vyměnili za moderní umakart, igelit a linoleum), nás pak po sametovém převratu donutila zrušit vše, i to co fungovalo a bylo odzkoušené, a vymyslet a vymýšlet všechno gruntu jinak (moderněji). Jak to dopadlo, víme všichni. Nedostatek přirozených mantinelů (v politických stranách podporovaný i soudružským tykáním) pak možná způsobil, že dnes ti dole automaticky zpochybňují prakticky vše, co vymyslí ti nahoře (lid už státem, také jeho vinou, přímo pohrdá).

V případě duchovně pedagogického vztahu (nikoliv partnerství, už to slovo samo, tak jako tykání, automaticky svádí k nivelizaci skutečných poměrů) je pak nabíledni, že celoživotní vykání mezi učitelem (mistrem) a žákem (mnichem) by mělo být (až do okamžiku osvícení mnicha) nejen zvyklostí, ale přímo i povinností. Právě v nedodržování tohoto zdánlivého detailu je příčina absence současných (nejen politických, rodinných, učitelských ale i morálních a duchovních) autorit.

Tvrdím tedy, že právě nedostatek respektu a úcty ke starším, zkušenějším, v tom či onom oboru lidské činnosti lepším (a dokonce učitelům), tedy i například absence vykání (rodičům i učitelům), je možnou prapříčinou začínajícího kolapsu nejen té naší, české, společnosti.

I to totiž souvisí s absencí (toho reálného, slovního, i z věku a zkušeností vyplývajícího) vykání mezi puberťákem a rodičem, začátečníkem a zkušeným, nebo studentem duchovna a duchovním učitelem. Pokud nezačneme opět staršímu či moudřejšímu člověku, ale i přírodě a planetě, vykat, budeme si již brzy muset zvykat… na různé a stále častější extrémy (počasí, politiky, osudu).

P. S.: Pozorná stálá čtenářka učitelka doplnila: …ten článek je trefa. Už klasik pravil (jen si nemůžu vzpomenout, který, možná pan Werich? fakt nevím), že se snadněji říká „ty vole“ než „vy vole“, což je svatá pravda. Kromě tykání a vykání je tu ještě další věc: schválně si všimni, jak málo se v novinách píše o někom jako o panu XY, paní YZ. Jen příjmení a nic víc, a to dokonce i když se píše o lidech vyznamenaných na Hradě, například. A do třetice: vážná a důležitá slova přestávají pak být brána vážně, jsou z nich JEN slova, plky bez významu (když řeknou v televizi „poctivá polévka“, můžeme si být jistí, že právě propagují chemické cosi v sáčku).

P. S.: pro zajímavost: Jako mnozí z komických typů nebyl (Jiří Šlitr) hrr do zábavy v civilu. I bližším lidem okolo vykal, potřeboval odstup. Pavel Klusák, příloha LN Orientace, 15. 2. 2014