Při luštění křížovek jsem se naučil tohle slovo na pět písmen již dávno, ale v realitě jsem první koberec kelim viděl, až když jsem si jej koupil. Brňák Libor Lebloch jezdíval po Sametu do himálájské oblasti na kole, a pak založil společnost Malý Tibet (měl jsem tam u něho dvě tři přednášky o mísách) a dovážel odtamtud kdeco, nejen znějící mísy a obrázky mandal a látky a košile a koberce. Pak měl nějaké zdravotní a podnikatelské těžkosti, tak jsem si od něho (nebo spíše pro něho) jeden „tibetský“ koberec (spíše charitativně) koupil a nechal poslat. Když na něj bylo místo, posledních pět let jsem na něm sedával, meditoval, anebo rozmlouval se studenty, když místo nebylo, ležel srolovaný pod mou postelí.
Na přednáškách a seminářích pro více osob k tomu nebyla příležitost, ale v rozhovorech se zájemci a zájemkyněmi jsem občas naznačil, jak člověk, který něco dělá, a když už to umí (po patřičném nácviku soustředění), ovlivňuje to, co píše, anebo to, v čem a na čem žije (jí, spí), tedy hmotu (toho kterého předmětu, stěn bytu, prostor obrazu nebo niternou strukturu fotografie). Vyprávěl jsem o holandských zátiších, podél kterých jsem každý druhý večer a ráno chodil sedmnáct let a „přebíral“ coby noční hlídač sbírky starého umění Národní galerie ve Šternberském paláci (abych je pak ráno předal denní službě)… vyprávěl jsem o někdejší okupační cenzuře a zákazu shromažďování v Holandsku, a o namalovaných snech autorů malířů o setkávání lidí na seně nebo trhu nebo zamrzlém rybníku (ve skutečnosti se setkávat nemohli, právě tak jako nemohli malovat nic s duchovní tématikou).
Oni svého Boha téměř disidentsky viděli a malovali v podobě zátiší s vykuchanou rybou, kouskem chleba a citrónem… a protože před plátnem svého obrazu stáli a soustředěně mysleli na Boha celé měsíce, obrazy dodnes „září“ (a také proto se nám tak líbí). Naučil jsem se ještě za totality pracovat s virgulí (vlaštovkou) ne abych hledal vodu a studny, ale abych si dokázal změřit bezpečnost či rizika toho kterého místa v krajině či bytě, a především pochopil jak tyhle jemné energie utváří náš prostor, a jak mohou pomoci „diagnostikovat“ jak vnější, tak vnitřní lidskou situaci. Potkal jsem proutkaře, kteří dokázali najít vodu či studnu na svažující se louce pár set metrů před sebou, anebo přesně určit negativní zóny jen podle mapy a dokonce na druhém konci světa. A došlo mi, že lidský mozek je, jak to nazvali neurovědci o desetiletí později, neuroplastický (roste a zkvalitňuje se tím, co nejčastěji dělá) a schopen až neuvěřitelných věcí (opravdu jsem viděl, jak stačilo sáhnout nemocnému na bolavou poraněnou paži a za pár minut ruka nebolela a rána se zatáhla).
Už jsem kdysi zmiňoval, že jsem si již tehdy uměl „změřit“ obrazy v galerii (např. jsem dokázal na výstavě abstraktního umění rozlišit podařený a nepodařený abstraktní obraz, nebo jen jeho výseč, a pochopil, proč je kopie, namalovaná týmž malířem za hodinu poté, co dokončil první verzi, která dokonale zářila, mdlá a září o mnoho méně, a proč obrazy Jacksona Pollocka energii diváka či uměleckého snoba spíše vysávají, a proč tedy umělec sám pak spáchal sebevraždu)… vyprávěl jsem o tom občas na seminářích, psal jsem o tom v časopise Baraka a v tehdejších fejetonech. Počátkem 90. let jsem pak zorganizoval oficiální „měření“ obrazů (Františka Kupky) – pozval jsem řadu přátel léčitelů a proutkařů, a „měřili“ jsme energetické vyzařování nejrůznějších děl nejrůznějších malířů napříč stoletími, a i když se závěrečná zpráva někam (někomu?) ztratila, jim i mně akce poskytla mnoho celek světa a života doplňujících a vysvětlujících informací.
A tak po tolika letech systematického tréninku pravé mozkové hemisféry (a schopnosti cítit a změřit si jemné energie v prostoru), což spolu s pravidelnou meditací, ale i díky mnohaleté práci se studenty a jinými i příležitostnými zájemci (jinde jsem psal o prospěšnosti možnosti sedět pár metrů před učitelem a v rámci satsangu nasávat spolu s dvaceti procenty verbálních informací i dalších 80% jím podvědomě vysílaných a posluchačem podvědomě přijímaných informací o souvislostech, vztazích a vzájemné popletenosti všeho se vším) teď mohu tvrdit a napsat: onen ručně vázaný koberec typu kelim (2×3 m, má i poutka na zavěšení), který ve své cele už neupotřebím, a který je, jako obraz holandskému mistra, nasáklý pozitivní a mysl uvolňující energií, je k prodeji… a mohl by skutečnému zájemci na duchovní Cestě velmi pomoci (je k omakání a shlédnutí v tibetské čajovně Dharmasala, kde budu mít ve středu 26. března od 19. hodin prezentaci na téma Pozitivní iluze: jak mohou i nám duševně pomoci mandaly, jantry, tanghky a další Tibeťany již celá tisíciletí využívané maličkosti).
Naznačuji, že tak jako v každém řemesle a v každé lidské činnosti (včetně umění a sportu), i trénink duchovnosti lze neustále zkvalitňovat (zkoherentňovat myšlení a vnímání, prohlubovat umění soustředit myšlenku) a tak téměř na povel, teď a tady, uvolnit mysl a tělo zároveň a přitom akcelerovat schopnost mimořádných myšlenkových výkonů prakticky na požádáná. A po období, kdy člověk neví přesně co ano, ale už ví, co ne, začne fungovat stále přesněji a efektivněji, včetně toho, že si bude umět vybrat i to, na čem chodí a sedí (a luxovat pravidelně mysl právě tak jako koberec). Každý jev a člověk (i řvoucí šéf, nepříjemný politik, rozčílený partner nebo nezvladatelný potomek) je pak často tím nejlepším učitelem. A od jisté úrovně pak setsakra záleží nejen na tom, co jsme právě snědli, vypili, ale také kde s kým a v čem a s čím žijeme… a naučíme se to pozitivní a (ná)pomocné téměř intuitivně vyhledávat a využívat.
