Jakákoliv zmínka o vietnamském zenovém mistrovi Hahnovi potěší. Před lety jsem se dokonce rozhodoval, jestli bych ho neměl v jeho francouzském centru Plum Village navštívit. Teď jsem narazil na vydavatelství Metafora, které loni vydalo jednu jeho knihu a má již připravenu další. A narážím i na onu základní a zásadní nemožnost a neschopnost psaným slovem tlumočit co bylo řečeno (anebo čteným slovem prorazit asociační podvědomé bariéry, které čtenáři nedovolí projít za slova a jejich povrchní významy). Učím pomalou meditační chůzi hezky dlouho, a kdysi mne právě jeho důraz na tuhle obyčejnou lidskou aktivitu a zároveň velmi efektivní tělesně-duchovní medicínu, která má, je-li pravidelně užívána, moc a sílu transformovat i Zápaďany, velmi zaujal. Teď jsem si prolistoval jeho knihu, byl nadšen, a znovu zalitoval, že už u nás neumíme číst a naslouchat.
Titul knihy vietnamského zenového mistra Thich Nhat Hahna (shodný s titulem blogu) říká vše – ale jen čtenáři připravenému dlouholetým studiem nejen buddhismu, ale i meditace samotné. Civilnost a pokora, která je pro tohoto malého muže velkých idejí typická, klame nejen tělem a slovem. Každý duchovní a zvláště zenový učitel měl a má za sebou bohatý plodný ale i náročný život plný odříkání, studia, pokory a cestování, a Thy (učitel), jak se mu říká, dospěl k asi nejcivilnější formě zenu vůbec: učí prakticky celý život jen pomalu chodit. Tedy, meditovat v chůzi. On to byl, kdo naučil Američany a jiné Zápaďany nehledat v duchovnu extázi, ale utišit se, a jen tak, kro za krokem, kráčet a nepotřebovat dálnice a kilometry cest: takto se dá (meditačně) chodit jen na krátké lesní cestičce.
V časopise Baraka č. 5 jsem otiskl překlad článku Oblázek na dně řeky a svou vzpomínku: Thich Nhat Hahn (1926) je mnichem po celý svůj život. V roce 1967 byl Martinem Lutherem Kingem kvůli mírové práci během vietnamské války nominován na Nobelovu cenu míru. Napsal mnoho knih, přednáší po celém světě a od roku 1966 žije ve Francii, v komunitě poblíž Bordeaux. Thich Nhat Hahn uspořádal v roce 1993 jeden seminář i v Praze. Měl jsem tu čest mu tlumočit a dodnes na ty dvě hodiny vzpomínám jako na svůj nejsilnější překladatelský zážitek života. Celou tu dobu jsem dokázal být na 100% dokonale soustředěn na to, co Thich říkal, schopen vše plynně, bez námahy, jen tak, tlumočit v plynné krásné češtině. Prošli jsme se pak s ním a jeho přáteli po Karlově mostě, a objali spolu velmi starý strom (mišpuli) ve Vojanových sadech. Tehdy nás (na)učil meditaci v chůzi. Od té doby ji i já učím na svých seminářích a mohu potvrdit (i z vlastní zkušenosti): funguje to.
Právě protože Thich žije tak dlouho v Evropě, ve Francii, ale vede duchovní centra i v Kanadě a v Kalifornii, a zároveň neúnavně cestuje a přednáší po celém světě, zná potřeby a slabiny, ale i přednosti západních hledačů poznání. Jeho podobenství jsou založená na vlastních zkušenostech, přesto a právě proto ale dokáže jednoduše a vnímavým a pozorným srozumitelně objasnit často v překladu ztracená moudra Buddhy a klasických děl buddhismu. Neuvěřitelná lehkost, s jakou mixuje velké myšlenky s těmi zdánlivě nejobyčejnějšími, nebo naopak jak z těch obyčejných rázem vykouzlí dokonalá moudra, upoutá každého, kdo najde čas a soustředěnost si právě tohle ve slovech Thich Nhat Hahna najít.
Kdysi jsem se rozepsal na čtenářovo téma „omletá pokrytecká moudra“ (přečtení pro seriózně hledajícího čtenáře povinné), dnes se k tomu musím vrátit. Thich používá běžná, i na Západě srozumitelná slova, ale naznačuje těmi ostatními, vysvětlujícími, a původní termín obohacujícími slovy neuvěřitelnou hloubu jak osobního prožitku, tak svého buddhistického vzdělání. Přitom různým odbornějším termínům se systematicky vyhýbá. Běžný letmý a nevzdělaný či nemotivovaný čtenář tak jen přelétne celou řadu dnes bohužel „omletých pokryteckých mouder“, a dobře mu tak: nic nepochopí a ničím se nepoučí. Tahle kniha, jako ostatně celá řada dalších promluv, záznamů a zápisů tradičních duchovních promluv různých duchovních učitelů (v Indii a duchovních centrech po světě se jim říká satsand, promluva s mistrem), by se měla tisknout a hlavně číst jako poezie: verš (věta) po verši (větě), s dlouhou pauzou na vychutnání a případné pochopení mezi slokami.
Závěr příběhu o řece od spěchajícího potůčku, přes zklidněnou hladinu ve které se odráží mraky, až k nikam nespěchajícímu veletoku, je pro ty, kteří jsou jej svou motivací a nepředpojatostí hodni, úderně a velmi adresně povzbudivý: Jste tím, čím se chcete stát. Celý vesmír se spojil, aby umožnil vaši existenci. Neexistuje nic, co nejste vy. Království Boží, země zaslíbená, nirvána, štěstí a osvobození. To všechno máte v sobě…
