Zaslechl jsem v tramvaji debatu dvou zmalovaných a potetovaných pubertálních slečen s pierciengem (jedna měla malý kousek stříbra v uchu, druhá ve rtu a bůh ví kde ještě, navíc z nich příznačně čpěl nikotin). Jedna chválila druhou, že tomu svému dala kopačky: vyhrálas nad ním! A hravě převedly téma: Ty vole, vyprávěla jedna druhé, nechala jsem si od doktora předepsat pilulku, a konečně mám pokoj! Žádná krvavá! Psal jsem na toto téma (Pandořiny pilulky) již kdysi, a poslední číslo týdeníku Respekt přineslo právě o hormonální antikoncepci velký a varovně pochybující článek.
Pamatuji, jak jedna tehdy velmi emancipovaná dívka v rockové kapele měla problém s kytaristou. Miloval ji, ale velmi platonicky, neměl u ní šanci. A tak ji puberťácky zlobil, dělal jí naschvály, posmíval se jí. Jednou přišla na zkoušku dřív a nám ostatním se pochlubila: Tak jsem se mu za všechno pomstila. Jak, divili jsme se… Vítězoslavně se usmála: Dala jsem mu…
Hm. Existují tzv. Pyrrhova vítězství, vyhrání, která nakonec celkový efekt vyhání. Hormonální antikoncepce je stejně problematické vítězství, jakým bylo vítězství DDT nad vším plevelem za mého dětství… a právě tak pamatuji vítězství azbestu v obložení domů nad chladem, vítězství Číny nad USA v počtu tun vytavené oceli na hlavu nebo nad vrabci zobajícími obilí… a jiná vítězství, například to o poručení větru a dešti, nebo nad přírodou či kapitalistickým broukem mandelinkou bramborovou – všechna se za deset dvacet let ukázala spíše jako prohry.
V počátcích své seminářové a přednáškové praxe jsem vyprávěl příběh amerického mistra světa v aikidu. Ukazoval svým kamarádům v baru v New Yorku medaili, ale ti namítali, no, to je jen medaile, ukaž nám, jak se umíš bránit, teď a tady, přeper tamtoho svalovce… No, aikido je umění sebeobrany, bránil se sportovec, ale někde v hloubi duše přece jen toužil porazit nějakého toho svalovce. Jednou se na každoročním pobytu v Tokiu vracel z tréninku posledním metrem do hotelu. Do poloprázdného vagónu nastoupil velikánský a hodně podroušený Japonec s flaškou saké v ruce a sedl si hned vedle drobounké těhotné ženy. Američan si pomyslel: Teď! Jak se jí dotkne, ukážu všem, že jsem mistr světa v aikidu. Vtom se z protějšího sedadla naklonil bělovlasý dědeček a poklepal opilci na rameno: To saké vám vařila žena? Velikán se zhroutil a začal vzlykat: vypadlo z něho, že ten den mu umřela manželka. A Američanovi konečně došlo, že se dá vyhrát v boji i po boji, ale skutečné vítězství je, jak ho učil mistr, to před bojem.
Jinými slovy: zatímco mysl Američana byla plná touhy někoho přeprat, předvést se, mysl staříka byla prázdná a rovná, nepokřivená žádnými nevyřešenými emocemi, a právě proto se na její zrcadlové hladině odrazilo rovnou řešení problému. Ještě jinak: chtěl pomoci jinému, nepotřeboval pomoc sám. A „viděl“ (anebo intuitivně v hlase opilce slyšel), v čem tkví problém i jeho řešení.
Všichni politici se dnes snaží zvítězit (ve volbách, na výborech strany nebo parlamentu, nebo nad druhou stranou či opozičním politikem), generálové se snaží porazit soupeře v minulých bitvách a Ukrajinec se marně snaží zvítězit nad Rusem. Všichni chtějí pomoci především sami sobě. A také proto vypadá svět tak, jak vypadá: nic se za posledních pár tisíc let nezměnilo: emoce, podvod, vztek a soupeření stále nakonec vítězí nad pravdou, soucitem a moudrostí.
Přičemž řešení tohoto problému tkví nejen ve správném početí a přirozeném porodu, ale především ve zcela jiném zadání naší zdánlivě tak úspěšné civilizace. Jedna delfská záhadná odpověď pyšnému dobyvačnému králi zněla: překročíš-li hranice, padne celá říše. Jak to dopadlo, víme z dějepisu. Nepoučitelně.
Radívám tedy, marně, rozhořčeným slečnám a manželkám, aby aspoň jednu bitvu prohrály. Začnou pak totiž vítězit v partnerství i životě. Je to pro západní logiku neřešitelný paradox: to mám prohrát, abych vyhrál(a)? Ale dnes to chápou nejen děti, které se naučily chodit, ale i vrcholoví sportovci, olympijští vítězové, mistři světa a vynálezci. Je nejvyšší čas, aby to ve vztahu k partnerovi, přírodě a konečně i smrti pochopili i politici, bankéři a celé společnosti. Protože ono nesnesitelné puzení v bitvách dnes a denně (nejen v posledním století) pouze a za každou cenu vyhrávat nepřineslo ani jedno dlouhodobé a skutečné vítězství: to před bojem.
