Tak se vtipkovalo o situaci v ČSSR za totality. Chcete se do Česka ještě někdy vrátit? Zeptaly se před pár dny Lidovky.cz bývalého Brňáka, hudebníka a kdysi i hudebního skladatele, který se před mnoha lety podruhé oženil do Japonska (rozhovor má titulek Záchody v Japonsku jsou čisté a neplatí se tam). Kdysi jsem ho na dálku obdivoval, protože Daniel Forró byl jeden z prvních u nás, kdo se vážně zabýval kombinací syntezátorů a počítačů. To on je autorem citátu, kterým bavím celé roky různé ajťáky (a můžeme si pak o podivnostech mezi nebem a zemí povídat déle): Když se blíží bouřka, nebo je žena naštvaná, musím přestat pracovat na počítači…Možnost návratu do Čech by dnes zcela vyloučil: Moje současná situace ani rodná země mi k natolik zoufalému činu nedává mnoho rozumných důvodů.
Dvacet čtyři let po nadějném sametu je totiž už nějakou dobu situace (co se týká perspektivy potenciálních změn stavu české společnosti a především českého státu) opět na stejně bezvýchodném bodu (a většina veřejných záchodů není čistá a platí se tam). Celé roky jsem na přednáškách apeloval na vysokoškoláky, aby ještě v průběhu studia studovali aspoň rok někde jinde, nejlépe ve státech, které fungují. Budu z rozhovoru dlouze citovat, protože tak alespoň přibližně svým studentům i čtenářům naznačím, jak obtížně se mi tady již od roku 1979, kdy jsem pobyl v Japonsku dva měsíce, žije. Pak jsem několik let jezdil a pořádal ilegální promítání diapozitivů, budil údiv, a diváci mi prostě odmítali uvěřit. Jak namáhavé a bezvýchodné je pilně pracovat na změně, ale zároveň cyklicky zažívat zklamání a nové propady českého charakteru (já to zažil po srpnu 1968, po listopadu 1989, a v rámci snahy o polidštění českého porodnictví po roce 2002).
Pokud by se mi v Japonsku z nějakého důvodu přestalo líbit, stěhoval bych se kamkoli, kde bych měl zaručenou práci a normální slušný život, říká Daniel Forró. Obávám se, že tato kritéria mi Česko nenabízí. Když pominu všechny ty dokonale fungující radosti života v Japonsku, jako je dopravní infrastruktura (šinkansen, perfektní dálniční systém, pohodové chování řidičů na silnicích), státní správa a úřady, veškeré služby, banky, zdravotnictví (v mém věku už to mohu posoudit) a policie, přidám k tomu absenci kriminality, zdvořilou, ohleduplnou a usměvavou společnost, kde neexistuje závist a kde platí dané slovo (za deset let jsem tu nemusel podpisovat jedinou písemnou smlouvu!), vynikající japonskou stravu… atd. atd., to všechno, co v Česku prostě neexistuje a chybělo by mi to.
Po dvou měsících ve fungujícím Japonsku jsem se v roce 1979 vrátil do socialisticky šedého a bezútěšného Československa, vzápětí našel svého zenového mistra v Polsku, a za dva roky pilné práce jsem byl, co se týká studia sebe sama a duchovnosti, teoreticky hotov. Kdyby toho nebylo, rozhodně bych v roce 1986 nesložil pomyslnou diplomku (při dvouměsíčním pobytu ve vězeňské cele a v rámci následných měsíců soudů a rozvodu a zradě mnoha přátel), a intuitivně natrénován (nic jinak smysluplného se tady tehdy nedalo dělat) jsem při zázračně vytrucovaném dvouměsíčním pobytu v Amsterodamu (měl jsem vše připraveno a kdybych požádal o politický azyl, dostal bych jej) jsem se 16. listopadu 1989 vrátil do Prahy s poslání své krajany opět rozezpívat (mantrami) a pomoci se svobodou..
Už jsem si příliš zvykl na všechno to pozitivní v Japonsku – to, co se tady chápe jako normální, je hodně vzdáleno tomu, co se pod tím rozumí v Česku. Každá cesta tam pro mne znamená nepříjemný kulturní šok, který začíná zavřenými přepážkami na pražském letišti, problémy s najatými dopravci (vozíme do Česka japonské turisty z řad přátel, příbuzných, známých a členů mého fan klubu)… mám pokračovat?
Šokoval jsem tehdy svým rozhodnutím svého holandského přítele, u kterého jsem bydlel (po pěti letech mi při jedné cestě do Amsterodamu za Henry Marshallem jsem se s ním sešel, a Wim mě neuměle pochválil, jak to muži umí, slovy: Jsi jediný člověk kterého znám, který realizoval své sny…. Vrátil jsem se totiž do naděje, užil si všechny ty statisícové demonstrace plné vtipných sloganů, následných pár let budování české verze demokracie (hlavně pro šíbry a veksláky), a stále obtížnější udržování svobody v zemi podvodníků a nejen politických lhářů. Kdybych neměl své poslání (rozezpívat krajany a provokativně šířit radostnou zvěst, evangelium, že osvícení je možné kdekoliv, i ve vězeňské cele nebo v nefungujícím státu, tedy šířit praktické metody duchovní Cesty), dávno bych to vzdal:
Život je příliš krátký na to, aby ho člověk trávil permanentně naštván a stresován bojem o to, co by mělo být zcela normální, ví dnes i Daniel Forró. Pokud v tom žijete, možná to až tolik nevadí, člověk si zvykne i na šibenici. Pozná se to, až když žijete nějaký čas jinde.
Proto i já píši jak píši, proto jsem už hezkých pár let svou alternativností znovu disident, proto jsem hned poté, co jsem v roce 1990 ochutnal vrcholovou a jakékoliv skutečné změny neschopnou politiku (byl jsem poslancem kooptovaným za Občanské fórum na obvodu Prahy 2), hned po prvních svobodných volbách jsem okamžitě z politiky utekl zpátky do světa meditací a šíření svobody hudbou. Viděl jsem totiž na vlastní oči, jak politika změnila (odhalila) charaktery mnoha známých, a ztratil jakékoliv iluze o úrovni politické kultury u nás (a možnosti regenerace mravního, a tedy fungujícího státu)… a nadále přednášel o tom, že svět je, nejen podle starých Indů, iluze…
V případě České republiky se o jakékoli „politické kultuře“ mluvit nedá, nic takového tam neexistuje a pochybuji, že někdy existovat bude. Další z důvodů, který mi nedovolí se do rodné země vrátit… Mám raději císařpána než nějakého knížete nebo nedejbože pouhého zemana. Santa Klause tu můžeme potkat jen kolem Vánoc, na rozdíl od toho českého nesbírá pera, a všichni ho mají rádi, protože rozdává dárky a nikomu neradí, aby vystoupil z EU…
Nebyl jsem tedy a opakovaně nejsem zklamán ani vývojem vůdčích politických stran (nečekám nic, ale jsem připraven na všechno), jako spíše naivitou a nepoučitelností národa, a důrazně jsem nejen na přednáškách vyzýval mladé lidi, aby odešli studovat nebo žít do fungující ciziny (aby zjistili, že je všude na západ či sever od Aše lépe), a nepodlehli iluzi… Podobně jsem pak tušil, a na vlastní život vyzkoušel (a ve svých blozích, jako v tomto blogu) okomentoval lítost nad tím, jak se u nás pokřiveně vyvíjí ženská emancipace…
Danielovi Forró se to mluví, on ty bouře ve sklenicích tzv. politické vody z té dálky až z druhé poloviny světa sice rozezná, ale nemusí se v nich plácat. Jedinou skutečnou změnou bylo vykroužkování profláklých xichtů v předminulých volbách, které ovšem záhy vyšumělo, stejně jako naděje na změnu státní správy. Ono taky z té dálky tady se to všechno jeví trochu jinak, asi jako když se plácají žáby a mloci v malé bahnité louži mezi Šumavou a Orlickými horami. Nicotné, malicherné. Takové malé české hezké, ale svět to moc nezajímá…
Češi, kteří tak promeškali další možnost po dvaceti letech vyjít ze slepé uličky (roky tvrdím, že tu ještě není tak zle, aby mohlo být líp) teď musí doufat, že třeba za dalších dvacet hudebných let ty jejich svobodou internetu a na ostrůvcích pozitivní deviace ostřílené děti, které ochutnaly a uchovaly si svobodu, onu kýženou revoluci dokončí… (stát mezitím tiše po pěšině zchramstnul ženám i svobodu rodit jak by chtěly, a nám všem možnosti svobody zvolit, jak a kdy chceme důstojně a bez utrpení zemřít)… A ne že by nás nikdo nevaroval: Zklamaný Karel Kryl o téhle demokratůře zpíval již před dvaceti lety…
Ovšem nás Čechy v cizině, kteří se snaží ukázat to nejlepší z české kultury a důstojně reprezentují zemi svého původu, tohle všechno dost štve – znehodnocuje to naši práci. Takže, páni politici (apeluje marně Daniel Forró), buďte tak laskaví, přestaňte škodit a dělat ostudu, a začněte konečně dělat něco pořádného pro národ a stát.
Zatímco já celé roky (sice zklamaně a stále unaveněji) pilně všechny ty ostudy vysvětluji a snažím napravit alespoň u těch, kteří mi dokázali naslouchat (a někteří dokonce začali se sebou něco dělat, a přesměrovali svůj vývoj z občanské roviny do roviny duchovní) a nadále jsem se snažil bořit iluze mýty nemateriálního světa (a býval potěšen zprávami o podobně neoslepených lidech, kteří se pobytem či tvorbou ve fungujícím světě také dokázali poučit a své názory volně vyjadřovat), a pilně šířil i Jiránkův kreslený vtip (jeden muž kouká z kopce na českou krajinu a říká druhému: krásná země, ale příšernej stát…. Daniel Forró nebezpečí, kterých se tady bojíme, a skutečného nebezpečí ušpinění duše, zpitomění a vyvexlování svobody za žvanec a tzv. klid na práci, dávno zenově odhalil:
V Japonsku příroda dělá, co může, aby život nebyl tak jednoduchý – všechna ta zemětřesení, tajfuny, cunami, sopky, sesuvy půdy, záplavy, sněhové kalamity, do toho občas vybuchne nějaká ta atomová elektrárna – člověk se musí naučit žít s pocitem, že může kdykoli přijít o všechno, včetně života. Ale to jsou prkotiny ve srovnání s tím, jakou katastrofu představují pro ČR její vlastní politici.
