Má se člověk, který není s nynější situací v naši zemi spokojený, odstěhovat do jiné země (a které vlastně?) a nebo zůstat? U mnohých správná, ale těžká otázka, a ještě těžší odpověď. Vím, koledoval jsem si o ni blogem Všude dobře tak co tady. Navíc radit všeobecně nelze, každý máme individuální životy, potřeby, přání, touhy. Ale přece jen, také protože žijeme v zemi, ze které odcházeli mnohdy ti nejlepší nejen do exilu, ale především do emigrace, se o nějaké náznaky správnějších otázek a případně i nějakých náznaků odpovědí, pokusím… Jako v emigraci či exilu: nic nečekejte, ale buďte připraveni na vše…
Nespokojený tazatel má navíc dvě děti, třetí jeho žena čeká. To řeší problém osobní odpovědnosti. Na jeho místě bych se snažil, když už se to nepovedlo jeho (mé) generaci, aby se poměry v politice a v dalších oborech českolidské existence začaly přinejmenším v jeho okolí nápravně měnit, aby tedy dělal a udělal vše pro to, aby alespoň nejen jeho děti nebo vnuci žili ve společenství, které funguje… a nikdy jim nikdo nezakazoval si hrát. Tedy bych neemigroval, ale mluvil bych doma před dětmi otevřeně, diskutoval s nimi o jejich možnostech, učil je jazyky a otevřenému myšlení, podporoval jejich výzkumy jiných kultur, tvořivost (aby hrály v nějaké kapele nebo divadlo, tancovaly, malovaly, psaly povídky…). Děti totiž podvědomě plní i nevyslovená přání maminek (a učitelek) a napodobují tatínky.
Rozhodující je, nejen ve snaze o duchovnost, úmysl. Každý takový tazatel by se měl naučit pokládat si co nejkratší ale nejsprávnější otázky… nejlépe takové, aby na ně odpověď zněla jen ano nebo ne. Jinými slovy, tento trénink propojení s vnitřním rádcem, tedy intuicí, napomůže naučit se intuitivně si vyhledávat i ty zdánlivě nejzapadlejší a nicotné informace, a pak je instinktivně promíchat jako v šejkru barmana. Postupem doby naroste (sebe)důvěra a na hladině zklidněné mysli (třeba jen ve snech) se začnou vynořovat nejprve jednotlivé fragmenty, a pak už celé přesné odpovědi. Vyplatí se trénovat i práci s virgulí, házet mincemi a tázat se staročínské knihy proměn (I-ťing), a po každé správné odpovědi se pochválit (dát si pašáka).
Zeptal bych se tedy sám sebe: co chci případnou emigrací dosáhnout? Od odpovědi se budou odvíjet další směry pátrání (po zemi, kam bych se chtěl dostat a mohl uplatnit já sám, anebo moje děti). V prvním plánu se totiž (pokud člověk není miliardář a nemůže si koupit nějaký ostrůvek, který by ovšem nebyl v blízké budoucnosti zaplaven zvýšenou hladinou moře) nabízejí skandinávské země. Nebo Austrálie či Nový Zéland. Jenže jeden židovský (a druhý velmi černě ekologický) vtip i tuhle racionální odpověď soudobě relativizují:
Kohn prosil svého Boha: Bože, můj lid tak trpěl, přežil tolik pogromů, a teď ti Palestinci a islámští fanatici, prosím tě, snad jsem si celoživotní prací a každodenními modlitbami zasloužil tvou pomoc, kam bych se měl odstěhovat, abych už měl klid… Bůh ze záhybu pláště vytáhl globus a nabízí ho Kohnovi: Vyber si… Kohn chvíli otáčí globem, a říká: Neměl by tam nějakej jinej?
A přitvrdím: potká planeta planetu a ptá se: Ahoj, kolegyně. Jak se máš? Druhá planeta si ale stěžuje: Ále, nic moc, chytla jsem lidi… A první planeta ji utěšuje: To přejde…
Naznačuji, že jednou z prvních otázek by mělo být: neutíkám náhodou (jako dnes rázným a rychle snadným rozvodem utíká většina rozvádějících se žen od šance něco se v partnerství a zvládání problémů naučit)? A jak naznačují dva černohumorné vtipy výše, je vůbec kam? Každý jsme jinak nastaven, ale znám sám sebe natolik, abych věděl, co vlastně od života očekávám nebo dokonce chci?
Anebo další otázka: dokáži se vyrovnat s případnou změnou klimatu (brouci a jiná havěť, sucha nebo tajfuny), není to tu náhodou, přesto, že je to příšernej stát, moc krásná země? Nebo ještě jinak: udělal jsem vše, co jsem mohl, abych situaci, která mi vadí, (z)měnil? Mířím k mému oblíbenému rčení o tom, že člověk nemůže ovlivnit režim, počasí nebo šéfa či manželku, co jedině může, je změnit postoj, vztah k režimu, počasí nebo šéfovi či manželce.
Před mnoha lety jsem řešil podobné věci (a směry dalšího vývoje): bál jsem se například smrti, a tak jsem šel na několikaměsíční brigádu do Pohřební služby (a měl to štěstí, že to bylo počátkem srpna 1968). Byl jsem si vědom, jaké štěstí jsem měl tím, že jsem ve svých jednadvaceti letech mohl zažít obrodný proces a cunami svobody před okupací armádami Varšavské smlouvy. A další štěstí: rocková hudba! A tak jsem před cenzurou odešel, nikoli utekl, do světa rocku (a pak i docela jiné hudby) a možnosti tvořit a svobodně improvizovat. A další: nebylo pomalu co číst (všechny dobré časopisy a noviny a knihy byly cenzurovány nebo zakázány) a tak jsem antikvariátech objevil knižní svět staré Číny a samurajského Japonska, a když mne potkalo další štěstí, začala mne bolet záda a já u lékařů zjistil, že mi nepomůžou, objevil jógu a duchovnost a pak buddhismus a pak zen… a našel smysl svého života a potenciální odpovědi na jakékoliv otázky.
Naznačuji, že tak jako zvládnout skok do výšky, nebo umění kaligrafie, ani ke správným odpovědím na ty nejdůležitější otázky nelze dospět za víkend. Chce to jen cvičit pokládat správně a krátce přesně otázky, a pak i umění soustředit se zároveň s uměním vypnout racionalitu. A trénovat tak otázky a přijímání odpovědí tak dlouho, až se z toho stane přirozená samozřejmost. A pak (teď to jen pro potřeby tohoto zamyšlení notně zkrátím a zjednoduším) už budou otázky z nebe padat rovnou s odpověďmi, a tázat se už vlastně nebude třeba.
Vždy je ale třeba hodně setrvalé trpělivosti, Ne náhodou zná pro tohle pracné a často nepříjemné a bolestivé dotazování angličtina slovo quest, dlouho a složitě pátrat, hledat, vydat se na výpravu, a slovo otázka (question) znamená i pochybnost, pochybovat o sobě. Emigrace ale spolehlivě ony v pohádkách tak vzývané a pro v muže dospívající Honzy potřebné (sebe)objevitelské cesty naservíruje dříve a v intenzivnější verzi než v teploučku a smrádečku zvyklostí domova. Jinými slovy, máloco tak zkazilo charakter a morálku tohoto národa (při vší úctě k těm výjimečným, kteří odešli do ciziny a neztratili ani sebe či rozum, ani patriotismus) jako setrvačnost vlaků vývoje (ač se jmenovaly rychlíky, u nás jezdily a stále jezdí pomaloučku), tedy jednačtyřicet let socialistické železné opony. A ač vždy po nějakém tom morálním posunu (po roce 1968 i 1989) zavlála standarta naděje v pozitivní změnu, a v rámci nastupující „normalizace“ naděje v další generaci (mladí každé další generace ochotněji a samozřejměji trendy rodičů, zvláště ty sestupné a konjunkturální, a často i xenofobií, kopírují): standardy gentlemanského podnikání, nebo slušnosti mezi stranami, natož lidmi, nebo ženami a muži nebo učiteli a žáky, dramaticky poklesly.
Naznačuji, že i národ, který chvíli (natož dvě generace) stál, už stojí opodál… A tak jako při rozdělení naší země v roce 1993, konejšivé (ale falešné, velmi falešné) větičky o tom, že se vlastně nic nestane (nestalo), jsou liché: když výhybka vývoje dva předtím ve stejném vlaku jedoucí vagóny rozdělí, chvíli to opravdu vypadá, že jednou stále vedle sebe stejným směrem. Už nám ale snad všem došlo, že Evropa na nás nepočká někde za zatáčkou (takže slogan „dohoníme Evropu“ je čirý populismus a paradox, o čemž věděl své už Zénonův Achilles a želva, a vyjádřil už za mého mládí skeptik Murphy ve svých zákonech schválnosti): co se může pokazit, třeba protože to necháme být, to se taky pokazí. (včetně potenciálně lepšího charakteru vnuků). A že tak jako dobrou pověst (a abstinenci u vyléčeného alkoholika), i charakter národa lze nakazit a pokazit velmi snadno a rychle, ale náprava je pak zdlouhavá a bolestivě pracná.
Ano, i v případě mladých nespokojenců je každá rada drahá a vždy je lepší nic neuspěchat, ale zároveň je třeba nesedět s rukama v klíně. Žádný rodič není ani vůči vývoji státu, který nefunguje, bezmocný. Zvláště dnes, kdy je Evropa stále ještě bez závor a ostnatých drátů na pomyslných hranicích. Chce to jen (v návaznosti na výše uvedené rady) nepřekážet dětem (nikdo dnes netuší, čím se budou život, jejich povolání dnes třeba ani neexistují) a dát jim a zaručit hru, respekt a svobodu.
P. S.: Pozitivní výsledky už existují: mladí, kteří vycestovali a pobývali (studovali nebo pracovali) ve fungující cizině po roce 1989, se vracejí, a nejsou xenofobní, nevyřvávají Kdo neskáče není Čech (a nepropagují heslo Co je české to je hezké). Nebojí se ciziny a cizáků… Jsou tolerantní a respektují ostatní…
