V poslední z mé strany až nečekaně brblavé době jsem kromě jiného několikrát naznačil i jakousi potřebu být oceněn (doceněn, uznán, nebo dokonce odměněn nějakou medailí nebo čestným titulem). Pokusím se motivy, které mohou pro některé vypadat přece jen egoisticky, v rámci zprávy o víkendu stráveném na jižním svahu nádherné přírody kousek od Žatce, vysvětlit podrobněji. Užíval jsem si splněných snů Mirka, ale i mých. Labyrint je dokonalý, ale o něm více napíší jiní. Ekofarmě se daří, po zeleném dvoře (slepice pilně rozhrabávají zem a snášejí vajíčka bezpečně za plotem) pobíhala a hrála si na život dvoje koťata, ve velkém teráriu uvnitř se líně vyvalovaly dvě čtyřmetrové krajty, na pokusných záhonech rostou obyčejné zdravé i divné snad jedlé rostliny… atd.
V rámci víkendu, během kterého jsme na uklizené zelenající se a novým labyrintem se pyšnící ekofarmě Stroupeček pod posvátnými pětisetletými duby labyrint slavnostně otevřeli i prošli (a ještě předtím tam návštěvníci o osazenstvo ekofarmy vyslechli mou přednášku o historii a často nám již zcela skrytých souvislostech s touto dávno-novou imaginární poutí do sebe sama), dopoledne Mirek přivedl kravičku a ukázal zájemcům, jak ji podojit, po večeři si všichni vonnými tyčinkami změřili rovnováhu svých meridiánů (Akabaneho metoda), v době západu slunce jsme ve dvou pyramidkách spálili pořádnou porci usušených kravinců místních kraviček řádně hustě namazaných přepuštěným máslem ghí z jejich plnotučného neodstředěného mlíčka, a zatímco já šel spát do peřin v maringotce, ostatní seděli u ohně.
Druhý den mi pak (z čtení blogů informovaní) místní věnovali „titul“: na imitaci měděné pyramidy na agnihotru leží kravinec, ve kterém je vymodelována symbolicky má tvář s vousy, a vše shora uvádí nápis: Největším titulem je být uznáván i bez titulu. Chápu motivaci autorů a i tímto jim děkuji za snahu (vše potřebné jsme si vysvětlili hned na místě). Zopakuji i pro čtenáře: mé stesky nebyly a nebývají motivovány skutečným přáním mít na vizitce (anebo někde v tisku či u fotografie) ten či onen čestný titul… kvůli mně nebo dokonce mému egu. Celou druhou polovinu života jsem totiž smutněl z toho, že všechny ty dokonale líné a i u nás tak snadno použitelné metody práce na sobě samých (a tedy i společnosti) bych prosadil lépe a efektivněji, kdybych měl u jména nějaký ten titul.
Ve společnosti, která tak baží po titulu (anebo papíru), formálně dokazujícímu jisté odborné vzdělání (a všichni víme, že titul u nás nezaručuje i skutečný přehled a tolerantně moudrou odbornost), jsem občas jemně naznačil těm osobám, které na to pozapomněly (byly a jsou to ženy i muži), že jim v rámci snah o prosazení té či oné dobré věci (festivaly etnické hudby, jiná a přirozenější muzikoterapie, přirozené porodnictví, zpěv alikvotů, hra na tzv.. primitivní ale o to hudebnější nástroje atd.) poněkud unikla možnost a po tolika letech tolika práce navzdory ztuhlé tradici a systému snad i povinnost vyjádřit iniciátorům a protagonistům také nějaký základní vděk a respekt.
Abychom si dobře rozuměli: ony tituly, nebo čestné uznání za zásluhy o obor, nechci kvůli sobě, a až vůbec ne teď, kdy už je z mého hlediska pozdě, ale kvůli tomu, jakou takový titul zvláště u nás přidává hodnotu teoriím, metodám a návrhům řešení všelijakých krizí ve společnosti. Lidé si toho, co je zdarma, anebo vysloveno či napsáno někým bez titulu, prostě neváží tak jako toho, co je předražené, rádoby exotické a módní, a napsáno či sděleno nějakým vepředu a vzadu za jménem otitulovaným odborníkem. Kdybych vydal Novou dobu porodní s nějakým titulem před jménem, zcela jistě by zaujala víc a posloužila i ženám, které se samy ozvat neumí.
Postesknu si (a opět rozhodně ne kvůli sobě): Za těch posledních jednadvacet (respektive dvanáct) let, co pilně píši o jiné, snadnější a lacinější a hlubinnější hudbě, anebo o přirozených (a později i orgasmických) porodech, mohlo u nás, kdyby odborníci nedělali mrtvé brouky a někteří pilně nebojkotovali mé knihy a články (respektive nové postupy a snadnější metody výuky a užití toho či onoho přinášející), mohlo vypadat hudební školství i porodnictví už docela jinak. V tom druhém případě by se nemuselo traumaticky (a s handikepy celé jejich další životy omezující) desítky tisíc dětí, a stovky dnes rozvedených protože zbrkle a neinformovaně emancipovaných žen mohly hladit chválit a obšťastňovat své partnery, ale především sebe samotné.
Samozřejmě si o titulech a akademicích (a popletených ovčanech a ovčankách) u nás myslím své (viz zde). Knihy o kojení i těhotenství u nás píší a dobře prodávají muži, a nedávno na mezinárodní muzikologické konferenci na téma Frank Zappa (sic!) měl referát jeden otitulovaný odborník, který v rámci grantové práce vyzkoumal, že se Jan Werich sice s Frankem Zappou setkat asi nemohl, ale aspoň o něm mohl vědět, zatímco Zappa o Werichovi jistě netušil.
Takže: nešlo a nejde mi o medaili nebo o titul, ale o to, že se ty správné rady a metody nedostaly, právě kvůli lenosti nebo ležérnosti nějakého žabáka na prameni, anebo absenci nějakého toho odborného uznání nebo titulu, k těm potřebným, jimž by to velmi usnadnilo a prosvětlilo život. A to, co jsem tak nadšeně šířil, za nějakou dobu stejně nahradí dosavadní už dlouho nefunkční zvyky a zlozvyky. Tím jsem si jist. Nějaký ten titul in memoriam to ani pak nevytrhne, protože svět se vyvíjí příliš překotně a setrvačně a nové povrchní modernosti zaplaví i to dobré a použitelné (a další šance se opakovat hezky dlouho nebude).
P. S.: Důležité je, že se pod duby už dá procházet labyrintem…
