Vždycky jsem žasl nad schopnostmi lidského mozku. Tedy, já žasl a žasnu i nad schopnostmi mozečku mouchy, s jakou bravurou létá a přistává, a vlaštovky, která ty mouchy chytá v letu. Knihu Johna Lillyho o delfínech (vyšla v češtině koncem 60. let min. stol.) a jeho rozhodnutí zkoumat raději vlastní mysl (vynalezl floatační vany) jsem miloval právě tak jako první knihy Castanedy a představu, co všechno takový správný šaman dokáže. Četl jsem s ušima vzrušením červenýma o vynálezech Leonarda, a začal podezírat naše předky, že byli chytřejší než my.
Právě tak jsem byl nadšen uměním různých léčitelů, kteří léčili rukama. Viděl jsem na vlastní oči práci některých z nich a na vlastní tělo zažil zázraky uzdravení (i na dálku, po telefonu, nebo jen tak, v domluvenou hodinu). Znám člověka, který si našel knihu a podle ní si spravil silně krátkozraké oči. Jeden moravský bylinář léčitel si vypracoval vlastní systém sběru a úpravy bylinek, a ač ve všedním životě dával přednost řízkům, znal a dokázal poradit stovky bylinných směsí na to či ono. Kartářka trénuje svůj mozek tím, že se celé roky dívá na různé typy klientů a klientek a podvědomě si už z toho, jak přicházejí, jak si sedají, mluví a gestikulují, jak jsou oblečení, jaké mají vaky pod očima nebo suchou pleť, intuitivně vytváří mozaiku, ze které jí vypadnou opět intuitivně formulované příslušné závěry. Podobně artisté na hrazdě dokáží postupně lepší a vyšší cviky tím, jak se jejich mozky opakováním specializují a koordinují, až jejich výkony působí často téměř nadpřirozeně.
Denně jsme přesvědčování, že lidského ducha lze potlačit či znásilnit materiálnem, Takový svět nemá a ani nemůže mít dlouhodobou perspektivu. Nepředstavuje nic než další výzvu pro člověka, aby se pokusil s tím něco dělat, aby změnil takto redukovaný pohled na život, napsal v úvodu svého zásadního článku Vertikalita a naše civilizace egyptolog Jaroslav Bárta (LN 24. června 2024). Ono potlačování ducha (za mého mládí ideologií, dnes materiálnem) vídám kolem sebe stále častěji a intenzivněji… ale rušivý pocit lítosti jsem si už kdysi zakázal: soustředil jsem se radši na to, co mohu dělat a dodělat
Dnes se mi daří (ne vědomě a na přání, ale jaksi vytvářením příslušných podmínek) inscenovat si různé synchronicity: pokud nemám den blbec, čekává mne při návratu z oběda výtah vždy dole, potkám člověka, kterého jsem dlouho neviděl, ale „náhodou“ jsem si na něho hodinu předtím vzpomněl, prší, ale zrovna na tu hodinku, kdy se mám setkat se studentem na lavičce v parku, se právě nad parkem na Arbesově náměstí mraky rozestoupí a ukáže se modrá obloha, tramvaje mi přijíždějí (protože je mi to jedno a nikam nespěchám) bez čekání, známý mi napíše právě ve chvíli, kdy by mohla a měla přijít krize, a pochválí blog. Jakoby náhodou se zvednu v jinou než obvyklou dobu a u veganů mají právě tu moji nejoblíbenější cizrnovou polévku na kari. Jen je třeba vždy pokorně nejprve dát, a pak teprve člověk dostane.
Mozek mladého muže, který před lety sáhl mamince na poraněnou ruku, a ta se rychle zahojila, dalším praktikováním tuto zázračnou schopnost cíleně posiloval, takže muž se pak stal léčitelem a nabýval jistoty po každé nezištné pomoci druhým. Jeho mysl začala vědět kam sáhnout a jakou bylinku předepsat, prostě celé roky už jen trénoval své zázraky a mozek se tím jinak propojoval, posiloval nové spoje a cesty a šetřil energii. Stejně tak zkušenému studnaři, vyladěnému předchozí praxí, stačí vyjít na parcelu a rukama cítí, kde je dole po svahu zdroj pitné vody pro budoucí studnu.
Kdysi jsem psal o zjištění, že pokud člověk věnuje nějaké činnosti deset tisíc hodin tréninku, stane se z něho virtuóz v tom či onom oboru, od hledání vody pro studnu přes léčitelské přikládání rukou až po kreslení diagnóz nebo vrh oštěpem. Přitom všichni tihle natrénovaní léčitelé, sportovci nebo duchovní učitelé (ale i manželství nebo rodina jako šance, viz vnučky Dorotka vlevo, Anežka vpravo, uprostřed vnuk Prokop, foto tatínek Jiří) vědí, že nic nelze přeskočit nebo drogou či podvodem urychlit. Jen vlastní prožitek, vlastní angažmá, vlastní postupné, protože natrénované pozitivní vyladění emocí, těla a mozku jako dokonalých nástrojů života, opracují počáteční možnost do tvaru uskutečnění snu.
Jinými slovy, teprve opakované pilování té či oné dovednosti může být lůnem zázraků… vědomý úmysl přítomnosti buduje budoucnost. Přitom zatímco ta většina lidstva, která může, trénuje desetitisíce hodin negativní myšlení a závistivé jednání, při troše hledání a počátečním úmyslu i my tady máme šanci trénovat, teď a tady, ty lepší a nejlepší kvality a možnosti našich životů. Ne náhodou se moje kniha bude jmenovat právě Chvála přítomnosti (vydá Metafora na podzim). Protože každá mince má dvě strany, trénink a neuroplastická proměna (specializace) mozku je možná, jen když tam někde jako deus ex machina je to, čemu se říká lidský duch neznásilněný materiálnem…
P. S. : pro šprty:
http://blog.baraka.cz/2009/01/ladeni/
http://blog.baraka.cz/2009/01/byt-skutecne-sam-sebou/
http://www.osel.cz/index.php?clanek=3490
