Jako celoživotní alternativec učím také umět otočit pomyslnou minci (té které situace, té které výhody, toho kterého nezdaru) na druhou stranu. V kraji, kde vládne umění a potřeba vždy zkritizovat toho druhého, nebo tu druhou, včetně výsledků jeho, její práce, a kde tolik generací muselo žít pod nadvládou jiných, je dobré a úsporné umět v pravý čas otočit (minci) na druhou stranu. Jinými slovy, učím nekonjunkturálně se podívat (v naší zemi škarohlídů) na situaci, ji nebo jeho, z té lepší stránky. Podezírat z dokonalosti (či alespoň její možnosti). Ideálem (zenových mistrů a duchovních učitelů) je pak člověk, které natrénuje umění „vidět“ minci z obou stran zároveň, a reaguje podle potřeby: v zemi hypertrofované kritiky chválí, v zemi kýčovitě pozitivní kritizuje. A tak při pokusu v nadsázce dále naznačit, o co v metodě „druhé strany“ mince jde, použiji téma, které snad bude pro všechny pochopitelné.
Často mi ten který student píše nebo vypráví buď jak ho ta jeho zklamala či dokonce naštvala, a z druhé strany sděluje, jak ho jedině ženské tělo dokáže dostat do extáze. Literatura je plná ód na lásku a ženy s jejich tajemstvím. Jenže zkusme to vzít z druhé strany: co když je všechno to vzrušení a erotické příjemno logicky vzato spíše výsledkem činnosti a (hormonální) zásluhou samotného muže? Žena vlastně nemůže za to, jak narostla, a že jsou její měkké obliny u mužů tak oblíbené…takto vnímáno, všechno to vzrušení a extatické zážitky zamilování a milování zařídí mozek a tělo muže samotného (a obrázky ženina tělo jsou v mužském mozku jen startérem, katalyzátorem, médiem)! Ani drogy by nefungovaly, kdyby v mozku a tělu člověka nebyly příslušné chemicky reagující substance, které ta či ona droga jen nastartuje… Čili všechna ta ženská tajemství a přitažlivost a nesnesitelná atraktivita úrodného klínu, nebo z druhé strany, všechny ty Taj Mahaly, unesené princezny, války, básně a kuplety, romány a obrazy – toho všeho by nebylo, kdyby v muži nebyla evolucí uskladněná ona tajemná energie a motivace to vše dělat a pokládat k nohám milované osoby.
Takže to, že mladík tak zblbne ze své milované, není zapříčiněno jí, ale reakcemi jeho vlastních hormonů a těla a mozku (kdysi jsem napsal troje zamyšlení o tom, že to muži mají těžší, zájemkyně nechť si najdou). Přitom kdo umí vidět minci z obou stran, ano, jde to, umí každou situaci vyhodnotit adekvátně… v jednom tibetském filmu o duchovní cestě se mnich při náhodné cestě do vesnice beznadějně zakoukal do mladé vesničanky a od té doby jeho duchovní praxe nestála za nic. Jeho učitel to na něm poznal, a poslal ho do pouště za starým zkušeným lamou, který tam žil v jeskyni. Ten mladému mnichovi jednou večer ukázal, co asi odjakživa ukazovali takoví zkušení staří lamové nevycválaným mladíkům: obrázky vnadných nahých ženských těl realisticky namalovaných na tenké zvířecí kůži. Ale když se ukázaly proti světlu plamenů z ohně, bylo vidět jen holé lebky, prázdné oční důlky, žebra, kosti… tedy ne vzrušující obliny na které je mužský mozek naprogramovaný a které ho tak nesnesitelně snadno zblbnou, ale druhou stranu ženského a všeobecně vzato lidského těla (a života).
Nebo ještě jinak: v případě zamilování a lásky (přeneseně k čemukoliv) jde o fígl evoluce: aby savčího samce (a samozřejmě i lidského muže) donutila rozmnožovat se (a předat své geny – mimochodem, již staří Rekové oceňovali na homosexualitě to, že nevytváří potomky). Aby on (a někdy i ona) překonali všechnu tu rozdílnost a vůbec přistoupili k „páření“, evoluce vymyslela neodolatelnou rozkoš a orgasmus (podobně nás nutí, abychom jedli, a v dětství neustále skákali a běhali a připravovali se tak na dospělost, atd.).
Mimochodem, poznámka z druhé strany jiné mince: miluje-li svého partnera gay, dělá něco, s čím evoluce nepočítala a co je úchylkou…protože to nevede k předání genů. Ostatně není náhodou, že grafický symbol muže ♂ šipkou míří někam ven, zatímco podstatou ženy je přijímat, vnímat nitrem, být uzemněna ♀. Žena je navíc evolučně naprogramována na hmotné zabezpečování hnízdění, proto na ni tak působí reklama a proto tak nesnesitelně snadno podléhá vlivu a možnostem konzumace. Muž projektuje své pocity a touhy do ženy, ale. logicky vzato, aby to vše mohl a dal, musí to už někde v sobě mít. Což ovšem některým mužům (nejen gayům) nevadí, a tak se ve svém myšlení dostali až k opačné polaritě a udělali z blábolení o lásce byznys.
Dá se ovšem nacvičit nejen schopnost na přání (a nakonec automaticky) vidět onu druhou stranu mince (když je někdo negativní, slyšet rovnou pozitivní aspekty jeho příběhů a stížností, pokud afektovaně pozitivní, rovnou vidět druhou realistickou stranu jeho ód na to či ono)… ale nakonec, po mnoha letech o nic neusilujícího a neusilovného tréninku, i umění vidět věci a situace rovnou jakoby z obou stran zároveň. Tedy obrázky neodolatelně lákavých, oblých a hladkých ženských těl (nebo červených nízkých sportovních kabrioletů italských značek), ale zároveň si být vědom toho, kolik bude stát (jejich údržba), a jak budou vypadat až zestárnou (zrezaví, porouchají se) a zemřou (půjdou do šrotu).
Už babičky říkávaly, že co si neuděláš, to nemáš (tedy že by člověk neměl spoléhat na druhé), že nejlepší pomocná ruka trčí z tvého ramene, že každý chleba o dvou kůrkách, a panská láska že po zajících skáče, a z druhé strany v tomto smyslu domorodé kultury vždy věděly, že pro (ideálně celoživotní) manželství je nejhorší tzv. zamilovanost. Při vší úctě k ženám, a s vědomím že mnohé z toho platí i pro muže, možná by měla nějaká seznamka nabídnout jak výsledky psychotestů budoucí ženy, tak (počítačově upravenou) fotografii té které krasavice, jak její tělo a obličej bude vypadat po čtyřiceti letech… z druhé strany života. I tak by to ale bylo bez záruky, protože ženské tělo má větší (než mužské) schopnost měnit se nejen hardwarově, ale i softwarově: už klasik kdysi napsal, že i ten nejinteligentnější muž si bere svou ženu v pytli, a Angličané na konto manželství suše poznamenali: tři minuty slasti, tři měsíce lásky, a třicet let výdajů.
