Dlouhý leč inspirativně provokativní článek Martina C. Putny (LN 9. 8. 2014) Stesk po Bruselu přináší celou řadu dystopických zamyšlení, například: Z čeho bude čerpat euronostalgie, až Evropská unie opravdu zanikne? Nic nového pod Sluncem: to, o co Putnovi jde, připomínají některé postkatastrofické filmy (za všechny Blade Runner) nebo dřívější magicko realistické povídky a romány Arbese, Kafky či Marqueze. A je v přirozenosti povahy lidské, že si neváží toho, co právě má (napsáno psychologicky a spíše ještě zenově: neumí žít v přítomnosti, tady a teď), a raději naivně mudruje o tom, co by chtěla mít, čímž o to, co měla a mohla mít, přijde (viz také některé bajky a pohádky)… a teprve potom nastupuje ta či ona nostalgie. A tak se od Putny odpíchnu a nostalgicky vzpomenu na některé další aspekty překotně nevyváženého (jako špatně vycentrovaného kola bicyklu) života uprostřed Evropy.
Známý profesor si co se týká tématu a provokativnosti některých úvah nebere servítky, a začíná náročně ostře – vypočítává pravděpodobné krizové scénáře: Pokud se to stane – ať už cestou pomalé, tiché destrukce, nebo vítězství antievropských sil v příštích evropských volbách, nebo cestou série malých skoroválčiček nebo dokonce nové velké války, či kombinací toho všeho, jde o to, co nastane pak.
Jeho výčet možných příčin rozpadu EU je pravděpodobný, až detailně beznadějný (ano, to vše vidíme kolem, a ze své pohodlné židle za počítačem nejenže nevstaneme, abychom podpořili tu či onu demonstraci, anebo toho či onoho v těch či oněch volbách, ale nezaprotestujeme ani v duchu déle než minutku, která je nutná na přečtení jedné jediné stránky – většinou nás ani nenapadne, přes nesnesitelné pohodlí Googlu kliknout na nějaké odkazy, natož další zdroje): Mnozí skutečně pracují na zániku Unie… placení Putinovi pohůnci i dobrovolní pohůnci, katolikální a islámští fundamentalisté, ti, kteří si učinili z náboženství z libertariánské ekonomie, ti, kterým je příliš socialistická, i ti, kterým je málo socialistická, fašizující šovinisté všech národů i ti, který je národ fuk stejně jako všechno ostatní kromě jejich pohovky a kteří z ní ani nezvednou zadnici, aby šli volit… žel z druhé strany napomáhají destrukci EU sami představitelé jejich bruselských elit. Ani letošní varovné volby je nepřiměly změnit styl směrem pryč od sebestředného ouřadovství či hledat silné osobnosti, symboly a témata.
Takto seřazeny jsou Putnovy hypotetické, lež z reality běžného všedního masmediálního dne vybrané důvody rozpadu EU pádnou obžalobou i (středo)evropského zápecnictví. A mne přímo zvou i k nostalgii duchovní: jak asi budou naši vnuci vzpomínat na dobu, kdy (v roce 1992) do Prahy přijel celý duchovní a new age svět na (z telefonní budky v Českých Budějovicích dokonale zorganizovanou a tisícovkou vstřícných a pozorných hostů z celého světa navštívenou 12. mezinárodní konferenci Transpersonální psychologie), a my Češi jsme (po závanu svobody ve dvou třech letech před srpnem 1968) znovu byli nadějí Evropy či dokonce (bílého) lidstva? Kdy náklady různých regeneračních a bylinkářských časopisů (plných reklam na zázračné babské a kořenářské přípravky na jedné, a pozvánek na víkendy a semináře s tématy, o kterých se čtyřicet let nesmělo ani žbleptnout) překračovaly hranici 40 000 výtisků a knihkupectví přetékala překlady světových osobností na různá donedávna tabuizovaná témata?
V tom euforickém cunami možností (přednášel jsem pro tělocvičny, zaplněné často téměř tisícovkou dychtivě naslouchajících posluchačů, které bylo navíc tak snadné rozeznít jednoduchou mantrou, anebo je přimět, aby jim spadly brady, a oni všichni dobrovolně a jako jedna žena (protože už tehdy chodily většinou ženy) vstřícně protože tolerantně reagovaly na správných místech a správně… Dodnes vzpomínám jak na naplněný sál Městské knihovny v Praze, kam se vecpalo rekordních více jak 950 lidí, kteří s nadšením vyslechli přednášku o léčivých polodrahokamech, tak na týmž počtem naplněný sál kulturního domu Vltavská, který devadesát minut zpíval mantry s Henry Marshallem jako by se nechumelilo, anebo na sál Lucerny mnohokrát přeplněný tichými posluchači dr. Eduarda Tomáše, nebo později na největší evangelický kostel u nás přeplněný ostravskými posluchači zvuku tibetských mís… a přitom to vypadalo, že se tyhle a podobné akce stanou součástí všedních dnů a bude to stále lepší? Vida, teprve teď, po Putnově článku, na to začínám vzpomínat s nostalgií…
Putna pak dále připomíná (a tím i s tématem svého zamyšlení srovnává) i současný stesk po starém Rakousku (či u nás po první republice). Připomíná tím i snadnost, s jakou v těch prvních letech u nás vznikaly první demokratické politické strany, a s jakou se objevovaly i zanikaly nové tituly novin a časopisů… na které dnes už ani nostalgicky, ani jinak nevzpomeneme. A aby se v současné Evropě žijícímu čtenáři nejen nostalgicky, ale i odborně a poučeně vzpomínalo (např. nejen na rozpad Rakouska-Uherska, ale i na odsun sudetských Němců po válce), cituje ze středověké knížky sv. Štěpána: „Vždyť království jediného jazyka a jediného mravu je slabé a křehké.“
Putna klade i historií (a literaturou) poučenou otázku: Nemá Střední Evropa jakýsi společný úděl odsouzenosti k neustálému hledání střednosti, vyvažování a smiřování protichůdných sil tlačících z obou stran na střed? Prudce naivní přesuny z jednoho extrému (kdy vše, včetně cvičení jógy nebo vegetariánství, natož cvičení jógy či nudismus, bylo protistátní a nepovolované) do druhého, opačného extrému. Ale i nesnesitelná snadnost, s jakou politici rozmlžili význam odvěkých slov jako levice nebo pravice (a právě tak demokracie a volby), a s jakou české ženy propadly kouzlu víkendových seminářů (vedených rychlokvašenými bohyněmi sexu, které to ovšem myslely stejně křišťálově upřímně, jako u nás bezkonkurenčně nejmladší premiér a nejrychleji zbohatnuvší majitel bytu v Miami), překvapila všechny, nejen pamětníky a historiky.
Bez ironie, nostalgicky lze dále vzpomenout jak na statisícové náklady prvních českých pornočasopisů (a víkendové festivaly pořádané Nezávislou Erotickou Iniciativou), tak raketový vzrůst počtu butiků (s neodolatelně fialovými podprsenkami), sex shopů (Češky objevily nová slova, jako robertek), ale i prodejen zdravé výživy (během několika let bylo k dostání tofu i v nových supermarketech). Později přišly do módy a řečí a klávesnic (humoristů i scenáristek tv seriálů) i Monology vagíny.
Proto jsem si v letech Pražského jara připadal jak v Jiříkově vidění, a proto jsem i týden stále lepších demonstrací na Václavském náměstí (a poté na Letné) prožil v transu přímého přenosu, hned vedle kráčející historie. Od doby, kdy jsem ve škole povinně (pod dohledem soudružky učitelky) vytrhával z čítanky obrázek Stalina, jsem ale už nevěřil proklamacím, které zrovna vládly, a byl svým způsobem vděčen za rychlost, s jakou se pak začaly dějiny střídat (na nostalgii prostě nebyl čas). A také proto jsem zvolil již v 80 letech min. stol. efjedničku zenu namísto valníku jógy. A tak mám pochopení pro nostalgii, s jakou Putna vyjmenovává třeba duchovní inspirace vlajky EU (včetně mariánského mateřského kultu, který smiřuje a překlenuje rozpory) a její hymny: s nostalgií teď také vzpomínám, jak jsem tehdy v českých ženách viděl budoucí matky pluků a rodičky budoucích (českých) buddhů – a dodnes se pozitivní změny nedočkal.
A proto také nepřestanu (nostalgicky) žasnout, že přes název (Střední Evropa) a historickou zkušenost jsme nepochopili ani svou výjimečnou šanci (s výjimkou z nebe spadlé sametové revoluce a sametového rozdělení státu o pár let později) být v centru, středem historických událostí, a zároveň nepodléhat odezdikezdismu. Buddhova střední cesta tak ke zklamání myslitelů světa i mnohých z nás zvláště v dobách, kdy se měnila paradigmata, nedošla naplnění (a nastoupila blbá nálada). Nostalgicky vzpomínám, jak u nás dokonce vznikl buddhistický časopis Střední cesta (a Petr Pithart zdvořile a tiše slyšel růst trávu zbrklého kapitalismu a vexlácké demokracie): časopisu vyšla snad jen dvě čísla, Pitharta už tehdy ukřičeli rychlokvašení demokraté, a ženy české vyměnily trička za svetříky, sukně za kalhoty, vagínu za klitoris, přirozený porod na nadstandard císařského řezu a stabilní a spolehlivé partnery (jako vystřižené z tradičních tanečních) za více vzrušující a moderní kolegy z tantrického výcviku.
Často a rád si sním. Co jiného mi dnes zbývá (příznačně, za třicet let se kromě jednoho nenašel student, který by se umění snít chtěl naučit a měl trpělivost vydržet)? Ve snech běhám jako čamrda, užívám si alternativně hudebních festivalů, kde pravidelně rozezpívávám a rozvášním (třeba jen pomocí dvou na podlaze nalezených dřívek) poněkud ztuhlé publikum, a všichni cítíme, že jsme teď a tady. A stále podezírám slečny a ženy pražské z dokonalosti, leč vzápětí žuchám, když pak vidím, jak si slastně a závislácky zapalují další cigaretu.
Nostalgii střídají i Putnou vyprovokované otázky: bylo nás tak málo a proto jsme neměli šanci, i když jsme očividně byli „na vlně“ dní a událostí? Byli jsme i přes značný počet akcí a přednášek největších osobností z USA a Západní Evropy, a čtvrtletníků (hnutí nové doby), málo pracovití a vytrvalí? Nezasloužili jsme si ani my (ani studenti hned po sametu, kteří se na fakultách brodili mezi kartony cigaret, obaly Xeroxových mašin a jenž plnými hrstmi vytahovali ze šuplíků dolary a marky, které jim posílali sympatizanti z celého světa), ani na vládnutí nepřipravení disidenti, kterým moc také téměř spadla do klína, další logický vzestup na další vyšší úroveň? Došlo totiž na mé obavy, že na samizdatech bez zaváhání spolupracující, ale v naprosté většině vášnivě kouřící disidenti všech názorů a zkušeností, kteří tehdy měli společného nepřítele, se v demokracii nedokáží (tak jako studenti nedokázali udržet studentská hnutí) dohodnout prakticky na ničem (před faktem, že kuřák je automaticky sobec a neschopen empatie a respektu k jiným názorům, protože jeho mozek neustále baží po další dávce nikotinu, si už tehdy všichni zacpávali uši)?
Nostalgie vrací úder: byla neschopnost domluvit se (ve jménu celé společnosti) na všech úrovních jen důsledkem předchozí historie a staletími pěstovaného zápecnictví? Pamatuji, jak jsem byl nešťastný z toho, že se v 70. letech nedokázalo domluvit pár členů k úspěchu a dobrým výkonům našlápnuté mnohé rockové kapely, a jak se v 80. letech postupně rozhádaly (kvůli neschopnosti se dohodnout, jestli se sútry budou zpívat v sanskrtu, korejsky nebo česky) a tedy i rozpadly všechny snahy o utvoření české sanghy, party poctivě meditujících zenových adeptů, kteří společně jezdili do Polska za zenovými mistry. Pamatuji také, jak v 90. letech začala po republice vznikat meditační a zenová centra, která se ovšem rozpadla, protože se např. zástupci dvou tří (jen v praktických detailech se lišících) sekt nedokázali shodnout na výši částky, o kterou mají požádat vstřícného českého mecenáše.
Nabízí se závěrečná úvaha: protože nebyli připraveni chartisté (zatímco vexláci ano), buddhisté (zatímco řezníci, dovozci prádla z druhé ruky a developeři ano), všechny krásné vize brzy vyšuměly, protože se ani ti nejpromeditovanější aktivisté nedokázali dohodnout na společných akcích, a zůstala jen pěna nostalgie. Podobně tak to vypadá i co se týká možných vizí spojené Evropy (po tolika od středověku se vynořivších idealistech, které Putna ve svém článku vyjmenovává): zůstává, zvláště v čase stoletého výročí zahájení 1. světové války a rostoucího počtu lokálních válčiček, právě jen usedlá pachuť nostalgie. Slova, slova, slova, to zbylo po všech snech pozitivních snílků za poslední století… a zničené životy a státy, po všech nepodařeně realizovaných snech deprivantů a psychopatů.
Znovu připomínám: všechno to začalo a z novu a znovu začíná u (zbytečně medikalizovaných, a tedy traumatizujících) porodů. Copak si i po všech těch krutých lekcích z nepoučitelnosti a marnosti nostalgií budeme muset historii (a další následnou nostalgii, to když to ale dopadne relativně dobře) znovu zopakovat? Možná by se Punův a můj článek měly jmenovat Euro a jiné nepoučitelnosti…
