Právě když jsem dopisoval blog inspirovaný dotazem na homosexualitu publikovaly LN (5. 8. 2014) článek veřejné obhájkyně práv na téma práva gayů adoptovat dítě. V mnohém s ní lze souhlasit, ale právě v návaznosti na otázky ve zmíněném blogu, upozorňujícím na vcelku nevyzkoušené a tedy i možná velmi nebezpečné společenské i demografické trendy současné globální společnosti, bych rád naznačil, že by určitě bylo dobré vyslechnout i názor těch, kteří slyší trávu růst…
Právo nebýt diskriminován nezakládá právo adoptovat dítě, takové právo neexistuje, píše racionálně již v podtitulku Anna Šabatová. A kromě jiného dodává: Hledá se rodina pro dítě, a ne naopak. A v tom je jádro pudla, a tím by se měly řídit příslušné sociální i právní instituce. Stejně jako si dnešní porodníci stále nedokáží a nemohou připustit, že celá desetiletí „rodili“ děti (i jejich matky) poškozujícím (až manipulativně diktátorským) způsobem, ani psychologové a sociologové, natož právníci a poslanci, se ještě neodvážili začít uvažovat v termínech delších než je jedno volební období. Název a hlavně skrytý smysl jednoho velmi kvalitního ekologického čtvrtletníku (Sedmá generace) je stále pod jejich rozlišovací schopností…
Přitom práce mnoha západních (v tomto smyslu osvícených) myslitelů (a žen matek a dul a porodních babiček) již delší dobu naznačují, že stávající západní trend v oblasti porodnictví a následné výchovy dětí je od počátku chybný, protože krátkozrace a krátkodobě racionalistický. Jinými slovy, ukazuje se (a výsledky mnoha studií prokazují), že rodina jsou tři generace (a jak jsou babičky a dědečci důležití z dlouhodobého, několika generačního pohledu, důležití), a že pro zdravý nejen tělesný, ale především psychický vývoj jedince jsou důležité vzory, modely, a to nejen ženský, nebo mužský, ale oba dva zároveň. Jaký asi vzor a zkušenost s ženským principem získá kluk vychovávaný sebelépe se chovajícími mužskými partnery? Odpověď je krutě logická: (při vší úctě) čtyřprocentní…
Ombudsmanka logicky a i právně správně dále píše: I lesby a gayové mají právo rozvíjet svůj soukromý a rodinný život včetně možností vychovávat děti a toho, že to stát uzná…Tohle je ale výrok vycházející právě jen z logiky krátkodobých volebních období a stávajících politických a právních polemik (a sama připomíná právě vývoj právního názoru na tuto problematiku od roku 1973, kdy se na homosexualitu přestala společnost dívat jako na duševní poruchu, tak od roku 2006, kdy byl zákaz adopcí homosexuálními páry přijat jako součást politické (ombudsmanka připomíná, že absurdní…) dohody…
Od té doby se sněmovna třikrát obměnila, a dospěla další generace mladých lidí, pro něž je představa gayů a leseb, kteří vychovávají děti, zcela normální… Ale, nazíráno právě z perspektivy sedmé následné generace, nezapřaháme opět (pod tlakem politických a parlamentních pří) vůz před koně? I sama ombudsmanka si myslí, že je třeba vést dvě úvahy, zda je určitý jednotlivec vůbec vhodný stát se osvojitelem… a totéž platí i pro pěstouny. Teprve je-li tato otázka zodpovězena kladně, je třeba položit další: zda je konkrétní pár vhodný pro konkrétní dítě.
V polemice k článku ombudsmanky připoměl o den později ředitel Občanského institutu Roman Joch: Studie za studií, jakož i zdravý rozum ukazují, že v nejlepším zájmu dítěte je úplná stabilní manželská rodina s jedním otcem a jednou matkou. V multirasových společnostech s výraznou sociální různorodostí, např. v USA, se ukazuje, že nejvyšší korelaci s úspěchem v životě a nejnižší korelaci se společenskými patologiemi nemá ani rasa dítěte či jejich rodičů, ani jejich sociální a majetkové poměry, ale právě to, jestli dítě vyrůstalo v úplné stabilní rodině anebo nikoli.
Společensky (za tři polední generace tolikrát) pokřivené a tedy zkreslující brýle demokracie, ať to zákonodárci a sociální pracovníci s gayi a lesbami, ale i se společností, myslí sebelíp, jsou prostě pokřivené (ve jménu rovnosti) a právě z hlediska sedmé následné generace – zvláště ve společnosti, která si to šupem míří ke svému kolapsu – by nejprve bylo třeba si je sundat. Ten, který je má na nose, ale už dávno zapomněl, že je tam má, a proto jsou tak důležití ti, kteří občas slyší trávu růst… a připomínají selský rozum a dávnou indiánskou zásadu, že rozhodnutí, která ovlivňují společnost, by rada moudrých (a těch, kteří ještě, neohlušeni pokrokem, slyší) měla promyslet v úvahách, co by mohly způsobit i v sedmé následné generaci.
Zásadně proto nesouhlasím (viz také předchozí blog Homovývoj) ani s lacině zbrklým ač na první pohled vyváženým a korektním titulkem celého článku: Nebojme se dvou tatínků.
