…ve školství českém i v tom ve světě. Konečně. Sice velmi pomalu, a u nás ještě pomaleji, ale přece. Psal jsem na toto téma a přednášel (kriticky ale vždy s pozitivními návrhy řešení) celá desetiletí. Jedno číslo časopisu Baraka jsem před šestnácti lety alternativnímu školství dokonce celé věnoval (odkaz dole). Několik článků v časopisu Respekt (Učit jinak, č. 35/14, strany 41 – 53) mne proto nadchlo: rozhovor s Ivetou Dragoňovou, která učila v anglické škole, článek o rostoucím počtu alternativních soukromých škol, založených a vedených rodiči, a především článek Tomáše Brolíka Médium na stupínku, ze kterého s gustem a zhusta ocituji:
Indický vědec Sugata Mitra v roce 1999 do cihlové bariéry ohraničující jeden ze slumů Nového Dillí, kde tehdy pracoval, vykotlal díru a umístil do ní počítač. Pak už jen čekal, co se bude dít. Zjevivší se přístroj (střežený kamerou) logicky lákal pozornost dětí z okolí, které si s ním opatrně začínaly pohrávat. Výsledek se dostavil rychle. Po několika týdnech se jej – aniž by se s ním kdykoli předtím setkaly – naučily suverénně ovládat. Po pár měsících už dokázaly nejen chatovat a užívat si neomezeného světa internetové zábavy, ale také rychle řešit úkoly, které jim Mitra a jeho kolegové předkládali.
To výzkumníkovi a jeho týmu přidalo na zvědavostí i ambicích. V Indii udělali další dvě díry do zdi a i výsledky těchto experimentů byly totožné. Pro studii, s níž chtěl své vize představit odborné veřejnosti, obsah jednoho z počítačů vylepšil. Nahrál do něj studijní materiály o molekulární biologii a před vybranou dětskou skupinkou mezi deseti a čtrnácti lety se zmínil, že je tam „spousta přitažlivých věcí a mohlo by je to zajímat“. Pak odešel. Po pěti měsících dosáhli školáci v testu obsahujícím otázky na replikaci DNA stejných výsledků jako začínající vysokoškolští biologové.
To Mitru definitivně proslavilo, a také vedlo k radikálním závěrům: tedy že škola a učitelé jsou největším nepřítelem vzdělání. Svět je plný vědomostí a děti a jejich zvědavost si samy dokážou vybrat, co, kdy a jak se naučit. Lákavé, ovšem, jak se brzy ukázalo, i poněkud unáhlené.
Mitrův experiment se v posledních osmi letech rozšířil po celé Indii. Tam je dnes volně přístupných počítačů tři sta a další díry vzdělání jsou k nalezení v Africe a Jižní Americe. S velkou popularitou se podle kritiků také ukazují limity experimentátorského nadšení. Fakt, že mnoho přístrojů zájem dětí nepřežilo nebo přímo zmizelo, je pochopitelná maličkost. Jsou tu větší problémy: stroje většinu času okupují starší hoši a počítač zpravidla používají k banalitám, zatímco jejich mladší kolegové a dívky se k nim nedostanou. Mitrův předpoklad (založený na zkušenostech z prvních experimentů), že se díky ničím neomezovanému přístupu ke světu informací zlepší i prospěch děti ve škole starého střihu, se rovněž nepotvrdil. A především: Děti možná vědí, jak na internetu nalézt odpovědi na prakticky libovolné otázky. Jenže samy od sebe je nehledají, pokud jim je nikdo neklade. Pokud ale ano, mohou se dít skutečné divy.
A to i na nepravděpodobných místech. Jedno takové je zapadlá základní škola na okraji mexického Matamoros, půlmilionového města přímo v ohnisku drogové války. Zdejší učitel Sergio Correa si po pěti letech praxe uvědomil, že se zoufale nudí. A jeho žáci s ním, když jim v pátém ročníku přednášel vládou stanovené, úmorné kurikulum. Trávil noci nad internetem v hledání cesty, jak pro sebe a svoje svěřence učinit školní rok snesitelnějším. A idea Sugaty Mitry mu učarovala. Neměl co ztratit. V každoročních závěrečných testech dopadala jeho škola mizerně, od zdejších dětí nikdo vzdělaneckou kariéru neočekával a ony ji také nenastupovaly. V roce 2011 tedy odstartoval svůj osobní experiment. Na začátku školního roku předstoupil před překvapené žáky. Místo obligátní věty „dnes se naučíme to a to“ je rozdělil do menších skupinek a pak se zeptal: „Co byste chtěli vědět?“
S Mitrovým experimentem Correovu metodu spojovalo přesvědčení, že dětská zvědavost je tím učebním plánem. Přístup k počítači s připojením k webu měl z celé třídy jen on, takže začal fungovat jako médium s jednodenním zpožděním. Pokoušel se držet krok s předepsanými osnovami, ale dětské hledání řešení často svedlo třídu na jiné, momentálně zajímavější koleje. Závěrečný test proto sice neočekával s obavami – horší než jindy výsledky budou stěží –, ale ani s žádným očekáváním.
Konec příběhu je jiný. V předchozím ročníku propadla z matematiky polovina žáků. Letos sedm procent. Testem ze španělštiny neprošel před rokem každý třetí. Tento rok každý třicátý. A jedna z Correových žaček, Paloma Buenová, mimořádně talentovaná, byť v předchozích testech nijak zvlášť úspěšná, dosáhla v roce 2011 nejlepšího matematického výsledku v celé zemi.
Z dvanáctileté Palomy se stala národní senzace, o strůjce jejího úspěchu a jeho novátorskou metodu se prakticky nikdo nezajímal. Pořád učí na matamoroské základní škole. Něco se však mění. I jeho další třídy dosahují nadprůměrných výsledků v celonárodním srovnání a Correovi se pomalu dostává pozornosti veřejnosti. Úspěchy jeho žáků v národních zkouškách ho však nechávají chladnými. „Tyhle testy učitele jenom omezují,“ říká. „Zkoušejí, co víte, ne co dovedete. Mě zajímá, co moji žáci dovedou.“
http://www.baraka.cz/Baraka/Baraka_3.pdf
http://blog.baraka.cz/2009/01/skola-jako-zrada-dospelych-na-detech/
