Hned několik autorů a zpovídaných intelektuálů nedávno psalo a hovořilo o současnosti z hlediska odvěkého protikladu slova (rozumu, vědy) a mýtu (intuice, umění). Jaksi mimoběžně, ale přesto k tématu, se vyvinul i satsangový rozhovor na lavičce na Arbesově náměstí, a tak jsem požádal o zápis jisté teze, její zaslání e-mailem, a teď mohu citovat a navázat. Chci naznačit, že (kromě kulturistů) sami na sobě ani po delší době praxe zvláště charakterové či emoční změny nevidíme, a podobně jsme slepí i ke změnám celospolečenským (kromě různých převratů).
Nedávno jsem zachytil postesknutí jednoho ajťáka, který vyvíjí aplikace pro chytré telefony, že před dvěma lety se ještě dalo něco vymyslet a vydělat pár milionů, dnes je ale programátorů a aplikací tolik, že i ti (a ty) nejlepší autorovi vydělají tak pětistovku za měsíc. Odtud je jen krůček k úvaze, že i doba stárnutí stále zvyšuje rychlost, a zatímco má generace si ještě mohla vychutnat stárnutí v období mnoha let: já si před třemi lety koupil jednu z prvních verzí i-padu, abych si stárnutí v nefungující společnosti vychutnal, ti současní surfeři na vlnách času (a jejich aplikace) dnes morálně (softwarově) zestárnou za půl roku: jak rychle asi budou stárnout za pět let?
Ví to i Ivan Havel: Každým rokem, ne-li každým týdnem, se na trhu objevují novější verze hardwaru i softwaru. Inovují se operační systémy, vznikají nové aplikace a chytřejší programy… A zase je v nevýhodě starší generace, protože ji to nutí zapomenout, co se už naučila, a učit se stále něco nového. Ti mladší to mají lehčí.
Kulturně a počítačově se nám vývoj už poněkud vymyká z kloubů: ale zatímco z hlediska nejbližší budoucnosti jsem reálný pesimista (protože relativně dobře informovaný), z hlediska budoucnosti lidstva jsem optimista, protože lidský mozek má obrovské potenciály, a současné děti jaksi automaticky, téměř s mateřským mlékem (podmínkou je ale netraumatický a nepřemedikalizovaný porod), přejdou svými evolucí již připravenými mozky na jinou úroveň, aniž by ji musely v zastaralých školách studovat. A tak naznačuji, že změna paradigmatu klidně může přijít v tak nečekaných souvislostech, že mi staří vůbec nepostřehneme, že se něco změnilo, a ti mladí, kteří už to automaticky budou mít, si toho ani nevšimnou… protože to pro ně bude naprosto samozřejmé.
V druhém roce od mayského konce kalendáře se zdá, že namísto ohlašované duchovní změny je svět stále více zoufalý a hrůzný. Můžeme to sledovat na Ukrajině, v Gaze či na území Islámského státu, napsal nedávno Ivan Štampach. Nesouhlasím: co když jsou právě tohle symptomy postupně probíhajících změn, a také naléhavé připomenutí mého sloganu: Ještě není tak zle, aby mohlo začít být lépe!? Jinými slovy, to, že na rozdíl od religionistových obav, že mýtická změna (času, paradigmatu), kterou zvláště bulvár očekával 21. 12. 2012 na konci mayského kalendářového období, ten den nenastala, neznamená že se něco podstatného nemění: je téměř jisté, že změna paradigmatu už probíhá, ale o level výš. My současníci na to ale nejsme připraveni: ani rozumově, mozkově, ani společensky.
Pamatuji, jak mne před těmi dvěma lety různé novinářky telefonicky obtěžovaly žádostmi o dvouvěté vyjádření ke konci světa v roce 2012, a různé redaktorky zase chtěly poslat e-mailem nějaký citát nějakého vědce. Nikdo ale nechtěl slyšet, co např. psal José Arguelles (který mayský kalendář představil západnímu světu) již v roce 1987: „Nebude-li se naše společnost vyvíjet správným směrem, bude to proto, že se lidská rasa nedokázala vrátit k přírodním a přirozeným rytmům. Pak budeme pokračovat v devastaci biosféry a dočkáme se destrukce celé civilizace. Jestliže se ale stále více lidí zapojí do obnovy přirozených rytmů a cyklů, pak asi v čase okolo roku 2012 zažijeme začátek nové kvality lidské kultury na Zemi, včetně využití nejmodernějších technologií. Bude to ale něco radikálně jiného, než současná materialistická věda, která převládá dnes.“
Copak si lidé, žijící v době Michelangela nebo Leonarda (včetně jich samotných) uvědomovali, že žijí v době osvícenství? Copak si pubertální Bill Gates v garáži uvědomoval, že pomáhá spouštět jednu z největších revolucí naší doby? Ivan Havel na to má podobný názor: (Boom počítačových technologií) by se dal přirovnat ke vzniku knihtisku, což byla podobně převratná událost. Knihtisk umožnil nový, rychlý, a především hromadný způsob předávání textů mnohem širšímu okruhu zájemců než dříve. V tom je podobný nástupu počítačů, ten však je mnohem revolučnější… Z velkého časového odstupu se „revoluce“ způsobená knihtiskem jeví jako náhlý dějinný zvrat. Odehrávala se však podstatně pomaleji – než se důsledky knihtisku projevily, uplynulo mnoho let, během nichž se vystřídalo několik generací. V té náhlosti vidím podstatný rozdíl.
Copak si současníci Ressla neťukali na čelo, když jim vysvětloval, že lodě by mohl pohánět šroub, a copak se tehdejší lékaři podobně nevysmívali doktoru Semmelweisovi, když jim doporučoval mýt si před operacemi ruce, aby předešli např. horečce omladnic? Copak typický specializovaný současný vědec, který žije v bouři ve sklenici vody, vnímá, že hned vedle sklenice je jiné počasí? Sociolog Berger citoval vtip: Kdo je to sociolog? Člověk, který potřebuje grant ve výši milionu dolarů, aby našel vlastní cestu do nejbližšího nevěstince…
Že pokrok a počítače (a porody) nesouvisí s duchovností či dokonce změnou paradigmatu? Ale souvisí, psal jsem o tom mnohokrát. Je to právě a jedině aplikovaná duchovní revoluce v hlavě toho kterého člověka, která zefektivní a pročistí jeho myšlení, naučí ho zvládnout emoce a prohlédnout iluze…
A budiž toho nepřímým důkazem i vývoj Applů i zenové inspirace Stevea Jobse. Právě dnes chodí do škol života (tak jako se před lety dnešní ajťáci oficiálně učili na fakultě, ale skutečná škola života je cepovala na kolejích na Strahově) budoucí velikáni a autoři převratných aplikací, kteří svou intuici trénují nějakým tím novodobým adrenalinovým sportem (ve větru či na kolečkách) nebo z rodičovského pohledu nesmyslnou hrou (jak říkávala tetička Lennonovi: Nech tu kytaru, Johne, ta tě neuživí!)…
Nejnovější objevy neurovědců o tom, že na jedné straně to je právě duchovnost (a duchovní metody), co velmi zefektivňuje práci lidského mozku, a na druhé straně že samotná inteligence, bez soucitu, vede k neblahým koncům, potvrzuje tušené: Řada vědců přisuzuje mnohem větší význam exaktním vědám než člověku. Psychologie váhá. I ona by nejraději redukovala lidskou mysl na vibrace neuronů v mozku, ne-li přímo na chemické reakce, ví i Ivan Havel. A stále častěji se objevují nostalgická přiznání, že věda, např. ekonomie, sociologie, ale i filosofie (a zvláště pak feminismus a gender studies), stejně jako soudruzi z NDR, dělala a dělá chyby (a například nikdo na světě nepředpověděl pád socialismu po roce 1989). Neurovědecké objevy (např. kognitivní disonance) ale naznačují, že jádro pudla a (provozní a profesní) slepoty tkví v mechanismech, jakými vnímáme a hodnotíme svět… který je, tak jako naše společnost, stále a nepředpověditelněji složitější.
Tak znovu: Změna paradigmatu klidně může přijít (a asi zrovna i přichází) v tak nečekaných souvislostech, že nic postřehneme, a nepochopíme, že se něco změnilo a mění… a mladí si toho asi ani nevšimnou, protože to pro ně bude naprosto samozřejmé.
