Nedávno jsem se (všeobecně a kriticky, jak požadují současné elity) zmínil o tom, že (na můj zenový a kóanovitý vkus příliš ukecané a ve slovech uvězněné) žijící filosofy nemusím, ale abych byl přece jen pozitivní, zmínil jsem dvě jména, jejichž filosofování mne vždy celkem zajímalo a dokonce i inspirovalo: Zdeněk Neubauer a Josef Šmajs. Dnes přidám i jméno z té nejmladší generace, Adama Borziče. Odpíchnu se od jeho několik let starých úvah na téma tekutost či žena, a pokusím se je, snad nejen pro tolerantní filosofy života, ale i náročnější čtenáře a čtenářky, interpretovat (a zenově zalternativnět).
Tekutost (dnes tak populární termín původem polského sociologa Zygmunda Baumana, viz jeho kniha o tekuté lásce) může být i metaforu tělesnosti, zakoušením vlastního těla v jeho neohraničenosti, filosofuje Adam Borzič. Vzhledem k dějinné stigmatizaci je taková zkušenost součástí emancipačního étosu západní kultury. Ať již jde o menstruační cyklus, těhotenství nebo o prožitek orgasmu – zdá se, soudě podle toho, co o tom ženy reflektující filosoficky svoji tělesnost píší, že takto pojatá zkušenost ženství se pojí s tekutým, živelným, nestálým, pohyblivým, s vodou, mízou, krví, neohraničeností, nekonečnem. Pevné hranice vlastní tělesnosti ruší orgasmus, těhotenství a porod, pokračuje ve svém lehce provokativním stylu dnešní šéfredaktor literárního čtrnáctideníku Tvar: také došel až k filosoficky neuvěřitelně odvážné metafoře: Člověk a jeho bytí je slovesné – tekuté (rozuměj: na rozdíl od popisného a spekulativního, tedy levohemisférového, racionálního filosofování většiny klasických filosofů, pro které je svět a jazyk podstatným jménem, z kontextu vyjmutým jevem) a ví nebo tuší, že vše (a dokonce i Bůh) je spíše proces, tedy sloveso.
I Adam Borzič přiznává, že teprve nyní se možná ukazuje, že i feminismus a emancipace byly „vstřebány“ falocentrickou civilizací, jejímiž metaforickými okruhy jsou nekontrolovatelný růst (zisku a moci nejbohatších) anebo neméně neomezené reformy – škrty (v peněženkách nejchudších), a že tolik velebená a zatracovaná postmoderní pluralita byla a je iluzorní. To zřetelně ukazuje nemastná neslaná unifikace, k níž globální kultura dospěla. („Všichni jsme individuality!“).
Celé roky nabízím po emancipaci toužícím ženám jednoduchý praktický a tolerantní návod, jak své partnery i jiné muže vnímat (a tedy si nakonec přece jen uchovat své původní ženství): Ten je tak krásně jinej…K téměř témuž dospěl i Borzič: Místo, aby se jednotlivé (osobní i komunitní) diskursy plodně pronikaly, místo, aby se vyjevovala „jinakost“ v setkání a byla vítána jako událost transcendence, vznikla beztvará „jinakost stejných“, zavládla mrazivá atomizace jiných/stejných mimo jiné/stejné, píše, a adresněji dovozuje: Tato digitální atomizace skutečnosti je odpovědná za nedostatečnou schopnost současného západního člověka čelit otrokářství nové doby, stojí za jeho rozpačitou angažovanost tváří v tvář nekontrolované a přebujelé hydře aspirující na světovládu.
Borzič se mnou a mými blogy ladí i v dalším důvodu krizí západní civilizace: Podhoubím této civilizační krize je i levicí vychvalovaná racionalita, svět měření, míry, čísel. Narkotické opojení technologií. Svět redukovaný na počitatelné. Jejím výrazem a výstupem je ignorování zeleně světa. Živého, organického, špinavého, tmavého, chaotického, nevědomého, iracionálního.
Proto také jsem se snažil neustále zdůrazňovat praktickou nutnost dělání (tedy nejen teoretizování, včetně hrátek se slovy, například vz-dělání a po-chopení), fyzické péče o jediný (nebojím se metafory: hudební) nástroj na kterémž se dá vnímat i zahrát duchovnost, tedy tělo: Postmoderní pluralitě chybělo reálné tělo. Tělo přelévající se v těla druhých, v tělesnost světa, proto mohl být tak snadno ignorován hlad zemí, které neměly to štěstí narodit se do šťastné a vyvolené třetiny světa. Solidarita je prožitek těla, básnicko metaforicky ví i Adam Borzič. A jsou mu zřejmé i další důsledky rozvolnění morálky médii: Typickým projevem erotické svobody této epochy je pornografie – ztrácející žel i poslední zbytky pravé obscenity, která uvrhává hlavu mezi střepy nekonečna. Sexuální revoluce pouze ve virtuálnu. Promarněná tělesnost. Promarněné vtělení, řekli by křesťané…
Filosof a básník Adam Borzič se, pokud vím, neustále vzdělává (potkali jsme se před lety na mé přednášce pro studenty religionistiky), a možná i právě pro svou všestrannost (a jistou multidisciplinární, rozuměj, tělesnou rozběhanost) navrhuje: Abychom se ubránili novodobým kolonizátorům, potřebujeme vypěstovat kulturu srdečnosti, vzájemnosti, vzájemného prostupování. Potřebujeme tělem zakoušet, že nejsme sami.
A výjimečně nabízí i náznaky řešení: Opravdu je třeba ostrosti odvahy. Vzdoru. (Alternativy). Jasně artikulovaného Ne. Toto ne však potřebuje své ano, svůj zdroj, svůj pramen. Nahlížím primárně tekutost neboli pluralitu konkrétních těl – slov coby možnost transcendence v konkrétním, nebo také mystiky radikální imanence, žel nerozpoznané a neuskutečněné. Potřebujeme tělem zakoušet, že nejsme sami.
Adam Borzič už ví, že se dnes zápasí i v našich duších. A pokračuje: Občanský vzdor vůči pokusu odstranit demokracii a nahradit ji oligarchií musí vyrůstat z vědomí společného zájmu, solidarity vetkané do struktury samotného vědomí. Mezi jiným je dnešní zápas radikálního humanismu i zkouškou, zda se zkušenost ženy stala součástí našeho světa… Vezmou si dnes ženy slovo? Ptá se a vyzývá filosof a básník. Ale ví i o nebezpečí odezdikezdismu: To, že mužská identita prochází změnou a že se v současnosti hledá, je pravda… Přesto mám dojem, že nějaká nová podoba mužské identity se musí zrodit z dialogu s feminismem. Můj text se zrodil především z podivného pocitu, že z veřejného diskursu mizí ženství…
Znovu souhlasím. Od sametu zklamaně pozoruji, že muži ještě nejsou (na svou emancipaci) připraveni, vyzýval jsem před každými volbami, aby volili ženy, a nejlépe ty zelené, a právě teď finišuji s redakcí další (asi ji vydám opět soukromě, našel se totiž zájemce o sponzorství!) pozitivně míněné i když občas ironicky sršaté, ale zároveň učesané knihy fejetonů, určené jak nepředpojatým či životem a zbytečnými rozvody propasírovaným ženám, tak jejich mužským protějškům: Ukryté ženství.
