Povídám o tom a přednáším neustále: je třeba pilně a klidně i omylně pracovat na svém díle…dělávali jsme to v dobách socialismu, děláme to i dnes. A i když pejskové a fenečky štěkají, karavana (smyslu života a tvořivé fénixovské síly) umanutě a s poselstvím jde dál (odedávna také vím, že jak v duchovnosti, tak v životě je rozhodující úmysl). Zkrátka tak jako jsem hledal a užíval si vyzobávání rozinek kvality tehdy, užívám si i dnes. Sem tam někdo napíše a podělí se o radost, takže se i já (ve formě megablogu, tedy s možností proklikat se na další vzpomínkové blogy, aby si mohli náruživí čtenáři pošmáknout) teď střípkovitě podělím o stručný popis čtyřicetileté pouti…
Každé pondělí večer poslouchám Radio Beat, kde a kdy pouští starou rockovou muziku dr. Honza Podzimek, který ke mně chodíval půjčit si raritní ale dobré desky v 70. letech min. stol. (pořad se jmenuje Roky v rocku, a postupně uvádí známé i neznámé skladby známých i neznámých skupin v tom kterém zvoleném roce). Tentokrát jsem byl příjemně překvapen jistou programovou změnou, protože tříhodinový pořad se jmenoval Rádio Pink Floyd a celý večer pouštěli předsedové fan klubu slavné britské skupiny známé i neznámé a raritní skladby kapely, jejíž elpíčka (přetočené na kotoučový magnetofonový pásek) jsme my skladníci skladu potřeb pro výtvarníky v Náprstkově ulici (v klenutých původně středověce sklepních prostorách středověkého domu) pouštěli od začátku do konce pracovní doby.
Bylo to pro nás zjevení a vysvobození (ze zdánlivě neodstranitelného poklopu ideologického odsunu do bezčasí a bezmoci na věčné časy a nikdy jinak): vzpomínám, že zatímco Beatles pro nás už koncem 60. let byli už naprosto nedosažitelně dokonalí (v orchestraci, zvukových možnostech atd.), skupiny jako Pink Floyd nás (alespoň v prvních psychedelických fázích svého vývoje) zásobovaly tím, co jsme i my amatérsky dělali ve zkušebnách: transovním úletem do světa nikým a ničím necenzurované svobody, dosažitelné jen (stále se lepšící technikou umění drnkat na elektrické kytary, v mém případě na české, ale postupně stále vylepšované bicí) HROU!
My dva skladníci jsme přes týden občas přijímali dodávky barev, papírů či sádry (tenkrát to všechno bylo velmi nedostatkovým zbožím), vršili to všechno do úhledných hromad a štosů, a na starých psacích strojích psali skladní listy (odehrávalo se to v letech 1972 až 1977). Každou středu jsme vypravili jeden náklaďáček plný objednaného zboží, a hned poté jsme se mohli vrátit zpět k poslechu Pink Floydů (a třeba skupin King Crimson, Jethro Tull a Franka Zappy a dalších, ale i Jesus Christ Superstar, jejíž libreto bylo jeden z mých prvních překladů z angličtiny), hraní ping pongu na dvou k sobě přiražených stolech (místo síťky jsme měli čtyři knihy), psaní prvních fejetonů, každodennímu chození po antikvariátech a kupování a čtení čínských a japonských románů a (to v mém případě) a prvorepublikové astrologické literatury (v případě Pavla Turnovského). Já trénoval paličkami na gumová kolečka techniku hru na bubny, a za zvuků oblíbených skupin jsem ťukal do psacího stroje vlastní časopísky ve čtyřech kopiích a oba jsme opisovali překlady a poté i mystické (tehdy velmi raritní) knihy (Meyrink, Weinfurter, Klíma, ale i dr. Tomáš).
V roce 1974 jsem s pomocí holandských přátel jel do Amsterodamu (hlavně pak na koncert Franka Zappy a jeho skupiny Mothers of Invention do Rotterdamu). Na (ilegální a veřejnou bezpečností neustále rozháněné) burze elpíček (tehdy jsme říkali desek) se daly za tři stovky (což byly při průměrné mzdě menší než dva tisíce za měsíc dosti velké peníze) koupit relativně čerstvě vydaná alba jak popových hitových skupin, tak (protože byl zájem a překupníci vyčuchali zisk) právě našich oblíbených kapel a hudebníků. V Amsterodamu jsem si také předplatil anglický týdeník Melody Maker a americký jazzový měsíčník Down Beat, a začal být informován (seznámil jsem se také se spoustou pozdějších hudebníků, hudebních žurnalistů i organizačně schopných fandů rockové hudby, kteří o dvacet či třicet let později organizovali různé hudební festivaly).
Jinými slovy, právě možnost poslouchat (ještě teplé) nahrávky podobných, i když nástrojově nesouměřitelně lépe vybavených skupin nadšenců, kteří podobně jako my tvorbou řešili generační spory se svými otci a vládními politiky, nás držela nad vodou. Pamatuji, jak nám naše dívky hned v roce 1968 a 1969 šily zvonovitě zakončené ale hlavně květované kalhoty (látky se daly lacině koupit v Kotcích, uličce pod Václavákem, kde je dnes hned vedle stálé zeleninové a o víkendech turistické, tedy Havelské tržiště). Pamatuji jak jsem tehdy psal a přátelům na Karlově mostě tvrdil, že nikoliv proletáří, ale rockeři všech zemí jsou spojení, a že půllitr rozbitý o hlavu kolegy pijáka v hospodě je agrese, zatímco půllitr rozbitý před mikrofonem na koncertu je tvůrčí čin. Právě ve skladu PPV jsem se začal učit kreslit písmo, maloval jsem a vyráběl (protože jsem měl k dispozici papír a štětce a pérka a dokonce i blind rámy a plátno) plakátky a fiktivní obaly na naše LP (bylo na slunce jasné, že je nikdy v životě u Supraphonu nevydáme), ale i logo skupiny Extempore, které JJN a spol. dodnes používají, začal překládat z angličtiny a meditovat, maloval obrazy (já pařížskou modří a kremžskou bělobou, Pavel smaragdem zeleným a bělobou) a rozmnožoval (a kamarádům a na burze rozdával) překlady Zappy a dalších). Tehdy se zrodila moje celoživotní alternativnost.
Tehdy jsem také začal cvičit jógu a přes snahu oddílů Tělovýchovných jednot (kde se jóga pouze jako tělesná disciplína mohla cvičit) a v těle i duchovnost, a pak objevil a našel si zen (a haru) a začal překládat příběhy zenových mistrů a kóany, poslouchat a sbírat indickou hudbu, nechal si právě z Amsterodamu poslat indické bubínky tabla a začal se na ně učit hrát (přátelé ze západního Berlína mi vozili Castanedu). Pak jsem přešel ze skladu do ještě výhodnějšího zaměstnání (jako noční hlídač v Národní galerii), kde jsem každou druhou noc, v bezpečí (před neměnným světem závěrů 14. sjezdu KSČ a frontami na pomeranče i vánoční stromky a kapry), uzamknutý i elektronicky, mohl hodiny diskutovat a hrát ping pong (s čímž souvisí i historka jak se dalajlama octl v Praze) s přáteli, překládat a učit se japonsky, objevoval etnickou, world a new age hudbu atd.
Tož tak. V rámci blížícího se výročí tzv. sametové revoluce teď vzpomínají i pamětníci a účastníci podzimu 1989 (zde prakticky jediné pozitivní vzpomínky). Někdejší premiér Petr Pithart opět slyšitelně (a ze svého pohledu účastníka reálně) v dvoustránkovém rozhovoru (LN 10. 11. 14) výstižně a jasně prohlásil, že o žádnou revoluci v listopadu 1989 nešlo, nýbrž jen o vyjednané předání moci. Já osobně si dodnes vzpomenu spíše na ty neopakovatelné chvíle na Václavském náměstí v týdnu demonstrací (ty na Letné už byly řízeně vedeným procesem boje o příští moc a funkce): dav byl jako jedno tělo, a vtipné skandované (rytmické a někdy i veršované) repliky přiváděly účastníky v úžas a nadšení. Zažil jsem totéž v poněkud vyhroceném provedení už po 21. srpnu 1968, takže se ve mně euforie střídala s mrazením, aby Jakešové a spol. nenechali zasáhnout generály a tanky.
Teď po letech už víme o své naivitě, mléko je dávno rozlito, a dá se jen vzpomínat na chvilkové vzepětí občanstva, a nadále snít. A nenechat se zglajchšaltovat. Bylo smutné slyšet v televizním interview slovenskou političku a diplomatku Magdu Vášáryovou, jak udiveně a zároveň pyšně kroutí hlavou, co to (jako stát, na rozdíl od Slovenska) poslední dobou děláme (např. v zahraniční politice): že to nechápe. Ani já. Ale to je tak jediné, co s tím mohu dělat. Poštěkávajích psů a fenek přibylo, ale se sebou a svými vzpomínkami a aktivitami jsem svobodný a tvůrčí i po čtyřiceti letech pouti…
