Prahu navštívil francouzský filosof Alain Badiou (referuje Pavel Holubec). V první přednášce stručně načrtl strukturu současného světa, kterou podle něj definují dva principiální rozpory: mezi tradicí a modernitou, a mezi kapitalismem a komunismem. V té druhé vyložil svůj pojem universálních pravd, možnost jejich vyjevení v jedinečných událostech a zásadní důležitost pojmu pravdy pro filosofii i pochopení současnosti. Použiji několik vět citací (z článku nelze rozpoznat, jestli Badiouových nebo Holubcových), abych se pánům filosofům (a filosofujícím čtenářům) pokusil naznačit alternativu, případně (v megablogu i super čtenářům) další všeobecné souvislosti.
Důsledkem přijetí života v pravdě je totiž odmítnutí konceptu svobody, respektive to, že od chvíle, kdy se v našem životě objeví událost-pravda, se naše individuální svoboda redukuje na možnost život v pravdě buď přijmout, anebo odmítnout, tvrdí současný filosof. Ale protože jsem čtyřicet let praktikujícím buddhistou, a třicet let čítávám články a studie převážně amerických neurovědců o tom, jak nás ovládají nevyřešené emoce a rozum klame, zenově nesouhlasím a pokusím se své námitky formulovat. Především je iluzí, že západní věda je přísně objektivní a tedy jediná relevantní. Dnes už totiž prokazatelně víme, jak mozek i západního vědce či filosofa nechce vidět, co se mu nehodí do koncepce, ba naopak, jak snadno si lze zamilovat své iluze a chyby.
Jakmile se takováto osobní pravda objeví, může změnit celý jeho život. Tato událost totiž otevírá možnost života v pravdě…Velice dobře to ilustruje situace ve filmu Matrix, kdy se Neo setká s Morfeem, a volba, kterou musí Neo učinit: vybrat si mezi životem v pravdě a životem ve lži, což je symbolizováno červenou a modrou pilulkou. Nelze přitom říci, že do doby, nežli se tato pravda objevila, žil Neo ve lži – on pouze pravdu svého života neznal. Ano, zní to a vypadá efektně a chytře, a je to pravda, ale sám film je přitom svou podstatou jedna z největších iluzí, ostatně podobna samotnému myšlenkovému procesu lidí. Tedy iluze v iluzi.
Buddhistický pojem ignorance to ovšem odjakživa celkem přehledně řeší. Když totiž nevím, že nevím, přesto nebo právě proto (zvláště pokud jsem se přirozeně narodil a vyrostl v dlouholeté duchovní tradici, třeba donedávna indické) mohu spokojeně žít ve své (subjektivní) pravdě. Možná v jisté nevědomosti, ale tradice a duchovní vzory (a slavnosti a rituály) nabízejí šanci a možnosti každému. Ale i u nás je pravděpodobné, že téměř každý puberťák intuitivně hledá svou pravdu. V buddhistické tradici názorně a přehledně zobrazované kolem samsáry je ovšem na každém obrázku v pěti ze šesti říší (v pekle, v říši hladových duchů, kteří nikdy nemají dost, v říši zvířat, nebo lidí) někde namalován malinký, ale spolehlivý ukazatel (cesty ven): obrázek nějakého bódhisattvy nebo dokonce buddhy.
I český filosof výjimečně ví, že někdo skutečnost existence pravd vepsal dokonce i do té nejhustší máji, i do toho nejvíce svazujícího a chytře propracovaného matrixu… Pravda je totiž bílý králíček a něco uvnitř vás ho bezpečně pozná. Králíček vám samozřejmě neřekne, kam vás vede. Neumí totiž mluvit. Je to pouze rozcestník. Jediné, co říká, je: následuj mě. A taková je povaha pravdy, říká pouze: následuj mě. Není to přitom příkaz, ale možnost: můžeš mě následovat. A této možnosti – onomu můžeš, ale nemusíš – říkáme svoboda.
Až potud souhlasím. Pak ale filosof sklouzne zpět do západního stereotypu (následuje cestu verbálního filosofování) a tvrdí (o koláčích píše a hovoří, ale tím se rozhodně nenají): Znamená to, že ve chvíli, kdy se pravda vašeho života objeví, tak se začínáte rozhodovat nejen o tom, zda ji budete následovat (zda budete této události věrný), ale zároveň se jedná o volbu mezi svobodným životem a životem v pravdě. Nelze totiž žít obojí. To jsou ale problémy navíc, pramenící z luxusu… v chudých nerozmazlených společnostech (jsou-li dnes ještě takové) dokáží lidé přijmout svůj osud bez reptání. Dobře porozeni a v dětství milováni, žijí (i podle západních sociologických výzkumů) daleko šťastněji než my rozmazlení zápaďané. Protože svoboda chudých (domorodců) je také právě v přijetí společenského zařazení a umění (a nutnosti) žít teď a tady. Omezení je navíc saturováno disciplínou a všeobecným povědomím o věčných (karmických) pravdách..
Posledních třicet let čekám, kdy se nějaký západní či český filosof poučí z pokroku neurověd a přečte si, třeba jen pro srandu králíčkům, něco od nějakého zenového mistra, nebo alespoň Stanislava Grofa a jeho žáků (snad lze jmenovat jen Zdeňka Neubauera a brněnského filosofa Josefa Šmajse). Západní filosofie (při vší úctě k jejím velikánům) ale stále odmítá připustit, že by dělala nějakou zásadní chybu, a případně se dokonce pokusila vylepšit nástroj, který ke své práci používá: prakticky si vyzkoušet co to je skutečná (neuronová propojení vylepšující a mozkovou práci zefektivňující) meditace. Jakoby stále, i ve věku chytrých telefonů, používala morseovku (a nedošlo jí, že i zde je médium poselstvím, tedy že výsledek je zkreslen způsobem komunikace).
Mimochodem, a teď se dopustím (nes)mírné generalizace, zatím se ovšem podobá současné konzumní a zábavné společnosti, která ne a ne dospět: raději zůstává v zastydlé pubertě. Někdejší (nepoučenou veřejností ovšem uznávané) pokusy např. Zbyňka Fišera ponořit se do východních filosofií byly psány zcela v duchu filosofické (a celoživotně verbálně trénované), nikoliv v něčem daleko praktičtějším usazené buddhistické nebo taoistické pravdy. To v USA již roste nová generace přirozeněji (a přírodněji) uvažujících, ale zároveň meditujících myslitelů (a dokonce i ekonomů).
Život v pravdě totiž implikuje i život v souladu s touto pravdou. A to znamená omezení vaší osobní svobody, tvrdí filosoficky (rozuměj: logicky) filosof, aniž vzal v potaz tolik tisíciletí a tolika životními osudy prověřený koncept možnosti přerušení kola samsáry, řečeno západně, dosažení osvícení: jakýsi dokonalý upgrade mysli (umožněný dlouhodobým tréninkem v rámci toho, čemu dnes neurovědci říkají neuroplasticita, viz i konference východních i západních psychologů organizované dalajlamou). Rozcestník nerozcestník, zde se cesty západního myšlení slovy (a jeho tvrdošíjného zůstávání v iluzi objektivity a vědy), a buddhistické metody probuzení (z máji, iluze nebo matrixu myšlení) na druhé straně, cele rozcházejí. A dokud nedoroste nová generace výzkumníků mozku, mysli a vědomí, která bude zároveň prakticky meditovat (a trénovat mysl docela jinak), vzájemné pochopení či inspiraci nečekejme.
Jakmile se objeví pravda, tak svobodný život, který jste do té doby mohli vést, a jehož smyslem (pravdou) bylo hledání pravdy, už nemůže pokračovat tak jako dřív…(velí západní pochybovačná a prakticky neustále negativně uvažující mysl filosofa). Lidská mysl je totiž pochybovačná. Oprávněně (rozuměj: z hlediska západního myšlení) se ptá: je tohle opravdu ta pravda mého života? Nenamlouvám si to pouze? Vyplývá možná z filosofovy vlastní praxe, ale určitě i z tisíců knih ostatních filosofů všech dob, a tak profesionálně a natrénovaně (jeho mozek je právě v pochybách posilovaný studiem a negativním uvažováním) spekuluje a hromadí pochybnosti. Nikdy mu nedojde (v tomto ohledu pochyby nepřipustí), že stále dělá tutéž základní chybu: pracuje s nástrojem, který jej klame (viz kognitivní disonance a další dnes objevené a evolučně dané programy mozku, který je evolučně nastaven na šetření energií, a proto to, co se člověk emočně nehodí, prostě vzápětí automaticky maže: aniž to člověk sám registruje, použije imaginární klávesu delete). Co (jeho mozek) nechce vidět, ani ten nejchytřejší (filosof) prostě nevidí. Viz i má prezentace Jak jsme zmateni rozumem…
Filosofové (a mudrci a respektovaní učitelé) starého Řecka (viz článek Jógín v Řecku, str. 17) a mnohých jiných starověkých kultur totiž filosofovali, ale zároveň (pomocí tehdejších již tisíce let provozovaných rituálů) nejméně jednou ročně týden dva prakticky čistili a defragmentovali harddisky a emoční databáze svých mozků (v případě starých Řeků třeba pobytem v Eleuzíně, a takový Pythagoras léčil sebe a své studenty hlasem). Ale my dnes studujeme jen jednu malou část jejich znalostí, protože veškeré informace o starořeckých filosofech máme nadvakrát (z arabštiny a pak řečtiny) přeloženy, ovšem jako obvykle špatně a kulturně nepochopeně.
I západní filosof ale už tuší, že tzv. vědecky a objektivně filosofovat nelze: Pravda vlastního života totiž nemusí být „logická“, může být těžké ji „odůvodnit“, ale přesto můžete uvnitř cítit, že „je to ona“. A je to tento tichý vnitřní hlas, na který jedině se můžete spolehnout… Ale filosofuje dále, protože to vystudoval, a přitom nevidí, že každý mladý člověk kolem jednadvacátého roku svého věku prochází fází konečné specializace, strukturalizace mozku, které říkám pracovně duchovní puberta.
Přihřeji si svou umanutou polívčičku: v tomto ohledu jsou dívky v pubertě a těhotné ženy a rodičky evolučně vybavenější, a jejich (v pubertě, v těhotenství a v šestinedělí) překotně se dále rozvíjející mozky jsou pak jaksi připravenější na intuitivní (přírodní, tedy přirozené) rytmy. Selským (rozuměj: mateřským) rozumem (rozuměj: intuicí) následně vybavené jsou navzdory změnám paradigmatů životaschopnější. Mají k praktické duchovnosti (také díky daleko většímu propojení mozkových hemisfér) blíže než mudrující muži. Tedy, měly by, pokud by se tak nesnažily emancipovat (rozuměj: soupeřit s muži jejich zbraněmi). Stačí si uvědomit (a míním to ne negativně, naopak, obdivně), že žena dokáže porodit i v bezvědomí, nebo že právě při porodu platí, že čím méně vzdělání, tím snadnější porod.
Vaše mysl je pouze částí vaší bytosti – je pozorovatelem a rádcem. Rozhodnutí mezi svobodou a pravdou proto musí učinit celá vaše bytost – a zamilovat se do své pravdy. Zamilovat se totiž znamená přijmout, cele a beze zbytku, včetně zářivých i temných stránek i včetně toho, co se dosud neobjevilo, tvrdí dále filosof. Ano, ale je tu stále ona mája, iluze objektivity tzv. vědeckého, přitom ale emočně velmi ušpiněného a špinícího západního verbálního myšlení špatně porozených odborníků. Západní mysl (filosofa či vědce) si odmítá přiznat, že vědecky toho, co se týká zázraku života a vědomí, zrovna moc nevysvětlí, a s klapkami tzv. objektivity na očích (a nutností citovat a prát se o granty) si jezdí své vědecké či filosofické závody. Dominuje tzv. kritické myšlení, a naprosto chybí trénované pozitivní myšlení.
Život v pravdě je totiž cesta. A i když se rozhodnete jí kráčet a svojí činností tvořit, vždy z této cesty můžete sejít… konstatuje správně, protože vlastní životní zkušeností poučený filosof. Zamlčuje ale sobě i svým čtenářům, že tu již 2600 let existuje prakticky vyzkoušená a všechno filosofování o pravdě překračující teorie možnosti probuzení (z iluzí vytvářených samou podstatou činnosti lidského mozku), tedy Cesta (objevu a využití praktické duchovnosti jako formy upgrade-ování myšlení).
Napětí mezi svobodou a pravdou je tím, co ze života v pravdě dělá román, jehož jste autorem i hlavní postavou. A jedině díky událostem a jejich interpretaci, a díky napětí mezi vaší svobodou a pravdou, existujete jako subjekt. Ano, ale každý román a každý film (i ten který se jmenuje Matrix) je jednou velkou iluzí v rámci ostatních iluzí. Jak věděl už Buddha, každý (nepoškozeně porozený) člověk je přitom (potenciálně) vrozeně dokonalý, a tedy schopen realizovat své potenciály… i žít v pravdě a zároveň mít svobodou vůli (a nakonec i zkušenost a tím i možnost utvářet vlastní osud).
Připomínají to i ony tak dobře přeložené knihy klasiků zenového buddhismu, až se v překladu (a v následných komentářích komentářů) ztratil původní smysl a objev možnosti Cesty a vrozeného předpokladu probuzení a realizaci potenciálů.
Přijetí života v pravdě tak znamená, že přestáváte být pouhým hercem v roli, kterou režíruje někdo jiný, dovozuje přitom správně i když ve svém jantarovém matrixu ztuhlý filosof, a jaksi nevědomky na sebe prozrazuje i svůj fatální a největší životní omyl: zaměňuje jabko (emocemi zkresleného) filosofování za hrušku možnosti objevit pravdu (o iluzích neustále vyráběných vlastním mozkem). Instinktivně by rád přestal oscilovat mezi svobodou a pravdou, a tak o tom tak intenzivně filosofuje, až prostě nevidí co leží přímo před ním na Cestě. Tvrdím spolu s celou řadou dalších (zenových a duchovních učitelů) všech věků, ale i současnosti, že (po osvícení) lze žít zároveň v pravdě a svobodně.
P. S.: Filosofům se omlouvám za generalizace: nechť mé úvahy neberou osobně. Základní (překladatelské) chyby (pramenící i z hlubokých kulturních nedorozumění) dělají všichni Zápaďané, včetně těch Čechů, kteří se celoživotně zabývají jógou nebo jinými dálněvýchodními disciplínami a metodami: marně se např. roky snažím napravit neustále opakovanou (v překladu, převodu ztracenou) chybu v umístění tzv. hary, třetí čakry.
