Omlouvám se, pokud má upřímnost překročila hranice zdvořilosti a drzosti (napsal mi čtenář několik pro něho zásadních otázek). A na konci dlouhého e-mailu mne i pochválil: Jedna z věcí, které si u Vás cením nejvíc a která mě dostala, je to, že jste jako jeden z mála duchovědců (smím-li Vás takto označit) otevřeně přiznal, že ženská duchovnost je úplně jiná a stojí nad tou naší mužskou mnohem „výš“… V naší době se něco tak vzácného a vymírajícího, jako je pochvala, počítá. Zvláště když byl jako douška navíc přiložen spontánní kóan: „Až potkáš Marka, zabij Marka.“ :-) A tak na přímé důkladné otázky (nejen jemu) přímo a důkladně (v jakémsi megahaiku) a asi jen pro pokročilé čtenáře a jen zdánlivě ubrblaně odpovídám:
I/ Proč místo avizovaného a očekávaného „koncertu na tibetské mísy s následným povídáním“ 15. ledna v karlínské čajovně proběhlo dlouhé nostalgické vzpomínání na kostrbaté československé počátky jógy a jiných východních metod, doplněné (krátkými) 17 minutami hry?
Hm, věci nejsou jak se zdají být. Za vším hledej nikoliv záměr to pokazit, nebo nepodat maximální výkon, ale souhrn zmatků, lenosti druhých a překážek. Jsem dosti nepohyblivý (už třetí rok nepřednáším, nehraji atd.), ale jeden nadšenec mne svou aktivitou „přemluvil“ něco pro vznikající čajovnu udělat: pomoct jemu a jí. Domluvili jsme se, že pro potřeby čajovny a lidí kolem ní (protože jsem pamětník a přímý účastník mnoha dávných pokusů o nějakou formu možné duchovnosti) postupně natočíme vzpomínání na historii jógy a zájmu o (tibetskou) duchovnost. Měl jsem ten den domluveno, že pro mne organizátor přijede k metru autem. Nepřijel, musel jsem pěšky. Mělo být k dostání nakopírované mé CD s mísami, nebylo.
Byl jsem velmi unaven, a pak člověk, který měl večer (úvod a první část cyklu o duchovnosti, a pak koncert na tibetské mísy) natočit, nepřišel. Jeho náhradník postavil pasivně kameru a odešel za děvčetem. A tak když jsem při hře na mísy po čtvrthodině zjistil, že větší část posluchačů přestala poslouchat (dalo se to poznat i na jejich vrtění a usínání, navíc jistý majitel křišťálových mís od počátku rušil a prudil), skončil jsem.
Mimochodem, za ty roky přednášení, koncertování a pouštění muziky jsem zjistil, že když o tom či onom předem něco povím (dělával jsem to již od 80. let min. stol., kdy jsme jezdili s Emilem Pospíšilem a pořadem Přežije sítár ro(ck) 2000?), pak je i pouštěná či předváděná hudba vnímána daleko otevřeněji. Tématem bylo právě ono naše velmi naivní chápání exotiky (jakékoliv jiné duchovní, v tomto případě) tibetské kultury či čajovny, vyjádřené souslovím Šangri-la.
Zkrátka až na jednoho, ostatní mladí čajovníci a lidé kolem čajovny (a jejího matrixu) a mých akcí v ní mne poněkud zklamali. Flinkali to, co dělali, nedošlo jim, že už nikdy nebudou mít takovou příležitost: já podával výkony na 100%, ale házel jsem hrách na stěny hezky vymalované tibetskými nápisy, zcela jistě vypovídajícími o neutuchající životní aktivitě tamních obyvatel. Symptomatické pak je, že záznam těch 17ti minut koncertu čajovníci dodnes nezpracovali (právě tak jako audio záznamy dalších přednášek)… Nabízel jsem jim, aby to jako reklamu čajovny dali na youtube, marně (alespoň prodali pár tibetských mís). Nabídl jsem jim také, že udělám zvláštní přednášku o mísách a jak na ně hrát jen pro čajovníky a jejich přátele, neměli zájem…
Byl jsem tam ještě několikrát, podal vždy maximální výkon (poslední tamní přednáška s názvem Pozitivní iluze je k vidění zde, zaplatil jsem ze svého minidůchodu slečnu, která ji zeditovala, ale už ani na youtube o ni není valný zájem). Asi měli a mají existenční radosti? Atd. atp.
II/ Proč jste „vykázal“ na této akci nevinně zvídavého, skoro dvouletého, doma přirozeně porozeného, malého buddhu, který k Vám přicupital z obecenstva, z „pódia“, a přitom zjevně nijak nerušil Vaše vzpomínání?
Hm, já mám dodnes dojem, že ten klučina byl OK a já k němu taky… přestože mi sebral pozornost publika (i vy si dodnes pamatujete spíše klučinu, a ne co jsem v tu chvíli vyprávěl), a hlavně lezl přímo do záběru kamery: v tu chvíli mi bylo jasné, že tím padá možnost, aby to šlo někdy použít, protože předem řekli, že to editovat nebudou (a šlo a jde i o kóan Nansen přesekl kočku).
III/ Proč jste náhle odešel během koncertu Stephana Micuse v březnu 2010 v kostele sv. Šimona a Judy? (Pro mě osobně to byl nejsilnější instrumentální alikvotní koncert, jaký jsem tu v ČR naživo zažil…)
Hm, protože pořadatelky se k němu tehdy chovaly neprofesionálně (musel jsem mu i skočit do obchodu pro bagetu a plechovku piva), nezařídily co slíbily… a proto to taky byl jeho tehdy nejslabší hudební výkon u nás… a já to už nemohl poslouchat (jak jsem se styděl za organizátorky: říkal jsem si, že si Češi ten slabý výkon vlastně zaslouží, ale já u toho nemusím být… abych si pamatoval ty jeho daleko lepší koncerty).
IV/ Způsob a styl, jakým informace formulujete a podáváte, působí /na velkou část žen/ mnohdy zbytečně negativně… Nemyslíte, že s větší mírou taktu a v jemném rafinovaně ženském, neútočném, a přitom velmi podmanivém sugestivním podání by tyto informace oslovily a zasáhly daleko víc žen?
Nemyslím… Je to zaprvé otázka peněz, a dalo by se parafrázovat: proč tolik lidí kouří a pije alkohol? Protože jsou média přeplněna dokonalými reklamami. Kde jsou vidět reklamy na zdravé jídlo, neslazené pití, meditaci, přirozené těhotenství a porod? Zadruhé, celé roky jsem byl tolerantně galantní, a nic. Už jsem o tom kdesi psal: v době Nové doby porodní na přelomu století tu už bylo několik aktivních ženských spolků a mohlo se cosi pohnout… ale ženy se následně buď hádaly, anebo „bojovaly“ se mnou na jedné a porodníky na druhé straně (viz mé blogy na téma bitevních koček)… Knihu Každá maminka je Mozart jsme s vydavatelem zdarma rozeslali třem stovkám mateřských center: ani jedno ani nepoděkovalo. Když jsem psal stručně na blog respekt.cz, psávaly mi stovky rozčílených žen a vinily z kdečeho. Prý si vymýšlím, a když tak abych to vysvětlil pořádně… A za dalších dvanáct let byla (je) situace horší než tehdy… I tady totiž platí to, co jsem psal v blogu Laskavost po jednadvaceti letech… a 90% českých rodiček stále i dnes chodí do porodnic jako ovčanky, pasivně, neinformovaně.
V/ Často zmiňujete svou „vášeň“ pro dobré sci-fi. Nemáte chuť manifestovat touto formou /beletrie/ některé z Vašich poznatků a zkušeností, které byste rád předal širšímu okruhu čtenářů?A zúročit tak práci se sny, kterou teď tak často zmiňujete…
Výborný koncert, úchvatný film nebo dobrá detektivka či scifárna nic ne(z)mění: i nadšenému posluchači nebo čtenáři se vše hned poté či po přečtení (a on většinou navíc čte jen děj, nikoliv poselství) vykouří z hlavy a shání další knížku (či film). Proto jsem byl po sametu celé roky spíše praktický, šířil jsem metody jak něco dělat a změnit… ale až na výjimky byli a stále jsou lidi líní cokoliv delší dobu a pravidelně dělat (na počátku 90. let bohužel nebyla možnost některé velmi efektivní a praktické semináře a metody natočit, a o knihu Návod na použití člověka není zájem, ani v e-podobě, protože prý je moc obrázková). Proto jsem také už tehdy přestal přednášet na různých festivalech: když jsem vídal tytéž tváře třetím rokem za sebou… a mezitím nic ne(u)dělali. A proto píšu spíše pro budoucí pozornější protože motivovanější čtenáře (až bude hůř, aby mohlo začít být líp)… a ti, kteří (na bránu bez brány) zaklepou a budou hledat, najdou.
VI/ Nechcete upustit od „levohemisférově“ složitých dlouhých nepřehledných větných konstrukcí a hustých hypertextových odkazů a napsat něco zenově hyperstručného a třeskutého? Takový páteční zenový blog formou kóanu, napsaného dokonce formou haiku?
Hmm, složitá souvětí (a hypertextové odkazy) jsou jednak nutné, protože jak v životě tak v duchovnosti všechno se vším souvisí, a věci duše nelze vysvětlit v jedné holé větě (ono by to i šlo, ale nikdo by téhle haiku poezii nerozuměl a hlavně ji nepochopil), a zadruhé potenciálně nutí a zvou dnešní líné čtenáře(-ky) přece jen zapojit zlenivělou pozornost a nesklouzávat po povrchu slov. Navíc i stručná haiku mám roky připravená (právě tak jako jsem si musel nejprve knihy o ženách vydat soukromě sám, abych je mohl nabízet vydavatelkám: knihy si vzaly, a už se nikdy neozvaly), ale marně to nabízím nakladatelstvím: je to prý moc složité a náročné). Navíc z blogu už dlouho vím, že lidi už neumí číst, a i haiku, kóany nebo manuály cest k duchovnosti čtou úprkem jako detektivku: kdo byl vrah? Stručné blogy (např. nedávno Neuroplastické desatero) přitom také už skoro vůbec nečtou (mám službu google, která autorovi spočítá, kolik lidí to či ono četlo, a dokonce se dá vysledovat, jestli si kliknou na odkazy: nekliknou.). Poskytuji navíc všechno k dispozici ke stažení: téměř nikdo nestahuje… Jedna pozitivní zpráva nakonec: nakladatelství Metafora mi vydalo knihu Chvála přítomnosti (zen pro každého). A našel se sponzor a vydám ještě útlou ale hutně náročnou knihu Labyrint zenu.
Resumé: za těch více jak třicet let, co píšu, přednáším a předávám co je třeba, mi nabídlo pomoc jen několik nadšenců, a menší finanční pomoc na vydání nějaké knihy jeden člověk. Pochválilo mne pár desítek lidí, okradlo a okrádalo pár organizátorů přednášek a vydavatelů knih a časopisů, kritizovalo, nadávalo mi a vyhrožovalo vězením a pověšením za koule do průvanu (abych poznal, co to jsou porodní bolesti) pár stovek žen (ukázka viz blog Pindy), a nesplnilo co slíbilo pár stovek organizátorů (z nichž někteří mi navěky dluží dohromady spoustu peněz)… A abych uvedl na pravou míru i to, co tazateli tak imponuje: co se týká ženské duchovnosti, píšu a mluvím o ženské duchovnosti potenciální, přirozené, ideální… u nás bohu a ženám žel na seznamu ohroženého druhu. Znovu se mi potvrdilo svědectvím, že ženy, které by se měly ve jménu různých společenství a přirozených porodů spojit, bojují spíše mezi sebou a jejich slovník je vše jiné než žensky a mateřsky usmiřující. Tož tak… Přesto všechno to negativní cunami se na pozitivní podstatě (jakkoliv ukrývaného) člověka a ženství (které jedině může změnit svět), ani dnes nic nemění…
P. S. Osvícení čtenářova kóanu: Až potkáte Marka, tedy značku, označující nálepku, jeho složitá levohemisférová tvrzení, „zabijte“ Marka (ne jeho, samozřejmě, ale svůj dojem z něho): to vy a váš pokrok na Cestě jste důležití… nikdo jiný, ani Marek, za vás všechnu tu očistnou práci, kterou na sobě musíte udělat, neudělá…
