Valí se to na mne ze všech stran: Hledání vnitřní ženy, ženské kruhy, práce s ženskou energií, cyklická žena. Spousta článků, videí, fotografií a především sebezkušenostních seminářů. Ženské bubnování, seminář o ženských mystériích, hledání vnitřní bohyně, sděluje jistá stále ještě normální žena na svém blogu, a protože jsem dodneška neměl pro komentování fenoménu české seminářové bohyně téměř jiné než své argumenty, a relativně čerstvé informace jsem uvítal, ocituji a okomentuji.
Projekt „Mám ji ráda“ učí ženy přirozenému vztahu k vlastnímu přirození a jehož součástí je i zakázková výroba sádrového odlitku vagíny. Tento „jedinečný umělecký klenot ženského božství“, jak jej autorky projektu nazývají, stojí něco přes čtyři tisíce korun, pokračuje udiveně a informativně blogerka, čímž dává zprávu o prapodivně ulítlém světě jistých emancipovaných, nebo pilně se emancipujících žen i těm (ostatním ženám a mužům), kteří nesledují co se na téhle vaginální frontě šustne. Už zde je zakopán první a zásadní „pes“: pokud by se ženy učily mít rády své vagíny aby uměly lépe milovat své muže (a rodit své děti), bylo by možno souhlasit. Jenže z dalších formulací jasně vyplývá spíše sobecký (rozuměj: téměř maskulinní) trend opečovávat a milovat (a zkrášlovat) jen sebe samu.
A pak tu máme fenomén „Cyklická žena“. Nauka o cyklické ženě v podstatě tvrdí, že tím nejdůležitějším a určujícím v životě je menstruační cyklus. Pokud žena pochopí, jak fáze menstruačního cyklu působí na její chování, myšlení a prožívání a přizpůsobí tomu svůj život, stane se mnohem šťastnější a vyrovnanější, zkrátka rozkvete. K mání je rozličná literatura a komu kniha nestačí, může se třeba zúčastnit „menstruačního večírku“, kde mu (tedy spíš jí) bude vysvětleno, jak funguje ženské tělo a potažmo svět. Tenhle termín je pro mne zcela nový. Vida, že by některým cyklickým ženám stálo za to přečíst si můj dávný článek o tom, jak slaví první menstruaci indické holčičky? Kdepak, to co zaslechnu od gymnazistek nebo lyceistek v tramvajích nebo na nástupišti metra svědčí spíše o jistém stále dominujícím estetickém a hygienickém odporu dívek k menstruaci (za téměř pět let, co zde bydlím, jsem nezaslechl např. slovo měsíčky (ale jen mám krámy, mám červenou, špiním, dneska jsem hnusná…).
Paradoxní mi přijde, že zatímco feministky 19. století bojovaly například za volební právo žen, dnešní „propagátorky ženství“ bojují za právo řvát na děti a za to, aby se chod rodiny a společnosti řídil jejich menstruačním kalendářem. Hmm, občas mi píší i jiné ženy, kterých se mé blogy právě na téma feminismu dotkly: Protože před x lety jsem četla Vaši knihu Nová doba porodní a celkově se o přirozené porody zajímám, našla jsem Váš blog a dost mě konsternovaly Vaše názory na ženy. Abych předeslala, sama mám na mnoho žen a jejich myšlení kritický pohled, to jen, abyste si mě hned nezahrnul do škatulky „bojovnice za ženské pokolení, chválila mne jiná příležitostná čtenářka, ale pak to přišlo:Zásadně nesouhlasím s Vašimi postoji k emancipaci a feminismu. Vy jste totiž naprosto nepochopil poselství tohoto osvobozujícího a obohacujícího směru a zabředl jste ve vlnách bagatelizace, tak příznačného stinného rysu českého národa… Odpověděl jsem jí tehdy takto: Díky za reakci, jen mám podezření, že jste popletla popisy slepých uliček s ideály dálnic… Nekritizuji původní dobré úmysly prvních feministek, ale to, co z toho pak vzešlo, ztraceno v překladu jiné doby, u jejich následovnic (zvláště v podobě rychlokvašené emancipace a českého harašení)… ostatně zakladatelky feminismu se na stará kolena šťastně provdaly… Podobně nemám nic proti vědě, ale často kritizuji scientismus, tedy zbožštění vědeckých kariér a českého zkorumpovaného systému grantů… a profesní a odborné zaslepenosti, která se m.j. projevuje u českých porodníků, ale bohužel i žen – porodnic, jenž jsou často pomstychtivější než jejich kolegové muži…
Vypadá to, že mužské formy vzdělání, a nutnost etablovat se v mužské společnosti, zavedly niterně a cyklicky popletené ženy do slepých uliček ztráty soudnosti. Říkám jim ulítlé bohyně, a pokud jsou některé vůbec ochotny naslouchat, radím něco pravidelně, sebezáchovně, dělat něco rukama: masáže, pečovat o zahrádku, cokoliv. Fascinující na ženských naukách je způsob jejich prezentace, pokračuje tolerantně udivená blogerka. V rámci studia materiálů jsem shlédla pár videí z různých „ženských“ stránek. Vždy tam mluví nějaká „lektorka“, která má recept úplně na všechno, od vztahových neshod přes kariéru, až po překonání porodního traumatu a sexuálních problémů… Typické také je, dochází pak k podstatě věci, že když se konečně proklikáte k ceníku služeb, spadne vám čelist podruhé. Nalezení vnitřní ženy a životní spokojenosti totiž vůbec není laciná záležitost, semináře stojí několik tisíc. Navíc budete potřebovat různé pomůcky, jako například „Energetické vejce“ vyrobené z polodrahokamu, které si žena zavede vítekam a ono tam vstřebá všechny bolesti a nevyřešená traumata.
Jakmile taková ulítlá (neuzemněná) žena na tobogán quasi emancipace (některé tomu říkaly musím najít sebe samu) nasedne, už se veze, a styl jejího (v ženských kruzích) bludného uvažování podmíní i styl vyjadřování a chování (i k dřívějším partnerům): Pozoruhodné jsou také fráze, které „hledačky ženství“ používají. Uvedu pár příkladů za všechny: „Jsme ženy s vášní pro svět plný kvetoucích žen, milujících mužů a šťastných dětí“.„Vyhnat toho chlapa ze sebe a začít konečně žít jako žena.“„Láska je rodu ženského a ne náhodou“… všímá si mnou citovaná blogerka, a hned na tuto reklamní červenoknihovnovou ulítlost (která může být i poznávacím znamením) reaguje uzemňující poznámkou: K tomu poslednímu tvrzení jedna moje kamarádka poznamenala: „No a co? Prdel je taky rodu ženského a nikdo to neřeší.“ Jinými slovy, s takovými bojovnicemi za ženská práva se nedá mluvit (natož diskutovat): všechno jiné berou soutěživě, jako útok na sebe a ženy zvlášť.
Psával jsem už před osmi lety o těchto a podobných seminářových a jinak afektovaných bohyních, a mám s tímto fenoménem někdejší osobní zkušenost (BTW má ex dnes, jak jsem teď letmo zjistil na jejích stránkách, nabízí i dvouleté transformační rituály za 40 000,- nebo týden na Srí Lance za 16 000,- no nekupte to). Proto si tak cením (a na dálku virtuálně mávám) záblesku blogerského (spíše bych měl napsat selského, od slova selka) rozumu: … hledačky ženství nepočítají s argumenty, vybírají si jen takové, jaké se jim hodí do krámu, protože prostě ony to tak cítí a proto je to pravda a kdo nesouhlasí, má nejspíš nějaký problém sám se sebou, který by pochopitelně vyřešilo pár seminářů v kruhu spřízněných žen. Na tu správnou cestu přijdete jedině ve chvíli, kdy se obklopíte ženským tajemstvím, moudrostí a energií. A tak pořád dokola. Zkrátka, nevadí že je zkratka feminismu a seminářového zbožnění delší, zato je mnohonásobně bolestivější, emočně náročnější, dražší a zvláště pro původní touhu být šťastná nebezpečnější…
Nemám nic proti ženství a ženám, právě naopak. Obdivuji těhotné a pečující maminy, zvláště ty s více dětmi. Ženský princip považuji za jedinou možnou spásu světa. Podobně pozitivně je na tom i citovaná blogerka: Ne, že bych měla něco proti ženskému společenství a ženské energii. Ale můj pobyt v „ženském kruhu“ vypadá většinou úplně jinak, vysvětluje své životní ženské postoje docela uzemněná (gratuluji!) blogerka: Prostě se sejdeme s kamarádkama u kafe, případně si otevřeme lahváče na zahradě, když děti usnou, a několik hodin probíráme témata holčičí i obecná, smějeme se a svěřujeme si svoje starosti a radosti. Věřte, že po této terapii rozkvetu možná daleko víc, než by se mi to povedlo na „menstruačním večírku“ „tantrickém léčení.“ nebo „intuitivní terapii.“ Když se někdy „necítím jako žena“ zpravidla postačí si koupit něco na sebe nebo zajít třeba ke kadeřnici, která najde a zrekonstruuje moji „vnější ženu“, a rozkvetu jak jarní zahrádka i bez „kundalini jógy.“
Tož tak. Tahle žena je, na rozdíl od věčných studentek emancipace za každou cenu na výše zmiňovaných kurzech a seminářích, stále ženou, a sama sebou. A díky dětem tohle všechno zcela jistě předá dalším generacím. Krabička poslední záchrany lidstva pak spočívá ve faktu, že hledačky vnitřních žen a sádrových odlitků své vagíny vlastní geny prostě nepředají (většinou nemají nebo nemohou mít děti, ani stálé partnery)… a vymřou. Navrhuji je nominovat na nějakou tu Darwinovu cenu.
http://praslickova.blog.idnes.cz/c/434957/Uz-jsi-nasla-svou-vnitrni-zenu.html
http://blog.baraka.cz/2014/09/ukryte-zenstvi/
http://blog.baraka.cz/2014/10/zmizely/
