Jak je čtyřiatřiceti lety aktivního zenu a bdělé pozorností naučen dělat co dělá na 100%, žije velmi úsporně, vědomě šetrně a střídmě, ve snaze o zanechání co nejslabší ekologické stopy (novinář by napsal hlubinně udržitelně). Auto nemá a nikdy neměl, letadlem letěl jen několikrát v životě, když to jinak nešlo (třeba koncem minulého století do USA, kde ho zvláště v New Yorku kromě hluku zarazilo právě obrovské plýtvání elektřinou – všichni měli zapnuté všechny elektrospotřebiče (a právě tak neustále, i přes den, rozsvíceno), třídí suroviny jak se dá, a všeho potřebného, i vlastní energie, spotřebovává co nejméně.
Všímá si samozřejmě i jiných obyvatel (Smíchova), jejichž chyby a shon a spěch ho inspirují, a kde může, tam s úsměvem sousedsky informuje (nevnucuje, nepoučuje, jen naznačuje), jak to či ono dělá. Právě tak sepisuje, aby inspiroval, co a jak se dá v této oblasti dělat a zlepšovat. Jinými slovy, má tolik času, kolik potřebuje a daleko více, než chce, protože nespěchá (věk, zkušenost, snaha nikdy neudělat stejnou chybu dvakrát a neustále se učit a vylepšovat vše, co dělám… to mu dává smysl dnů a výhled roků).
Přiznává, že díky cukrovce 2. typu (kterou udržuje na paní doktorkou neustále chválené, protože léky kontrolované úrovni) a věku jí velmi málo, nikam moc nechodí, a vychutnává život den po dni v rámci všech možností, které mu poskytuje pronájem cely u Arbesova náměstí. Tahle komůrka, původně špajz, má rozměry jen 3 m2(plus jeden dva metry jen na poličky využitelného prostoru), ve kterých má stoleček akorát tak na netbook a i-pad, židli a desku od stolu na třech soklech ode zdi ke zdi, velikou akorát tak na tenkou matraci. Od dob nočního hlídačství velmi rád spí na tvrdém, tehdy rovnou na parketách. Od dob pobytu v podobně velké cele v zenovém klášteru U tří borovic u Nary v Japonsku, a od doby dvou měsíců v cele ve vazbě ve věznici Ruzyně, která poskytovala tutéž chudobu poměrů (ale o to větší rozměry ducha – vyšel pak v nejlepší fyzické, ale i duševní kondici života) v jakémsi oblouku dospěl zpátky do ideálních rozměrů svého života.
Vody spotřebovává velmi málo, jen každé ráno na obličej a na bylinkový čaj anebo, jako v poslední době, hrníčku instantní polévky, kterou sní s krajíčkem zlivického chleba (je ideálně tvrdý a vydrží tři dny ve stále křupavém a chutném stavu), a jedno ranní spláchnutí na WC (močí často, ale velmi málo a do upravené pet lahve, takže splachuje jen po několika použitích najednou). Jednou za týden se lehce a rychle sprchuje, když bytný venčí pejska nebo má zkoušku nějaké kapely, aby nerušil, a jednou za měsíc si těch několik trik a mikin či kalhot od vietnamců vypere v automatické pračce na ten neúspornější program.
Co se týká elektřiny, vaří na plotně sporáku jen občas (rýži a zeleninu na pánvi), neustále zhasíná všechna nepotřebná světla, v cele má jen tři úsporné žárovky (jednu na stropě, druhou v lampičce na stolečku, kde čte a píše, a třetí teď už velmi málo používanou v noční lampičce na postelí). Právě tak mívá všechny spotřebiče zapnuté do zásuvek na prodlužovacích kabelech s vypínačem, tedy s možností přívod elektřiny vypnout, a nepotřebovávat tak proud v rámci tzv. stand by pozice spotřebičů. Jednou za dva týdny si své necelé dva čtvereční metry podlahového koberce vyluxuje.
Vodu v rychlovarné konvici vaří pozorně, jen dokud voda, které dává jen přesně v objemu hrníčku, nezačne bublat, pak ji hned vypíná (a nehospodárné automatické vypnutí až po několika vteřinách varu tak nepoužívá). Všiml si tohoto všeobecně nepozorného plýtvání na jednom semináři v pronajatém komplexu, kde si ráno v poledne i večer účastnice vařily vodu na svá kafíčka a čaje, a vždy plnou konvici, a vždy odešly a nechaly konvici automaticky se vypnout. Když jim večer vyprávěl, že to jde jinak, a kolik elektřiny tak promrhají, divily se, ale zvyky nezměnily. Ekolog tehdy napsal na téma vědomé meditace soustředění jen na jednu jedinou činnost blog, a snad pozitivně ovlivnil některé své tehdejší studenty.
Noviny (a v nich převážně pozitivní a vědecky inspirativní zprávy) čte, kromě těch lidových, na internetu, ale přece jen se mu hromadí, a tak je občas odnese k recyklaci (nejprve vykoukne z okna, aby se přesvědčil, že je k tomu účelu speciální nádoby prázdná). Cela je tak malá, že by bylo snadné ji vytopit nějakým přídavným zařízením, ale netřeba, a pokud je někdy venku větší mráz (a to je zde v mikroklimatu Prahy jen několikrát za rok), a protože radiátor ústředního topení hřeje úsporně bídně, tak prostě obléká mikinu s kapucí přes den navíc (a jinou menší a spodní merino prádlo místo pyžama na noc, a protože cukrovkáři občas mají pocit mrznoucích nohou, nechává si zdát o tom, jak jako kluk lyžuje či bruslí, a zebou ho nohy… a proto nazouvá ponožky i na noc).
Díky cukrovce a dosti důkladné dietě jí (kromě čehokoliv sladkého) jen poloviční nebo třetinové porce (když si koupí nějaké jako vegetariánské jídlo v bufetu, jako houbové fleky, zapečené těstoviny se zeleninou, rybí file se zeleninou, sem tam mají většinou vysušeného lososa, ale občas s z pultu usměje i candát), tak do nádoby s sebou, a má to pak doma na několikrát, přímo namístě by to nesnědl… těch pár kousků masa dostane ode mne pejsek). Bohatýrky se přejíst bych se taky nemohl, ani kdyby vyhrál v nějaké loterii, stejně by mu pak v noci bylo nevalno…Jednou za měsíc si poručí králíka se špenátem a bramborovým knedlíkem, anebo segedínský guláš s knedlíkem. Řeknu si té paní o co nejvíce zelí a co nejméně kostek masa. Dokud nezačali sladit skoro všechny omáčky, chodíval do veganských samoobslužných restaurací (dnes navštěvuje jen jednou týdně jedinou takovou, kde si dává jen zeleninovou polévku a v plastové kravičce si s sebou odnese vařenou zeleninu a dušenou rýži).
Výhody cely na Smíchově jsou trochu devalvovány třeba tím, že zcela chybí možnost kompostovat a třídit druhotné suroviny (a jezdit na kole) tak, jako si toho užíval v pronajatém domku se zahradou, ořešákem a pěstovaným trávníkem olemovaným keři, kytkami a ovocnými stromky v Dolních Měcholupech. Prázdné pet lahve (vodu z kohoutku nepije) sešlapává a hází do nádob k tomu určených (anebo je bytný nesešlápnuté sbírá a odnáší do spřízněné hospůdky, kde do nich zájemcům nalévají víno ze sudu na prodej). Tzv. směsný odpad mívá jen vždy za několik dnů v igelitové reklamní tašce, kterou mu za korunu automaticky vnutí při nákupu potravin, a kterou občas vynese odhodit do kovové výklopné nádoby na ostrůvku tramvajové stanice.(ve směru kterým potřebuje odjet). Pravidelně nakupuje i v bio obchodě, a tam mu samozřejmě, pokud toho kupuje víc (což zase tak často nebývá) nabídnou papírovou tašku, do které pak střádá případný denní tisk na vyhození.
Tím hlavním, i když z hlediska uspěchané a nic nestíhající současnosti vedlejším efektem toho všeho je pak ohleduplnost: nedělává jiným, co vadí jemu. Nepřekáží uprostřed chodníku, nebo eskalátoru, na eskalátorech stojí vždy vpravo, vždy nejprve pustí lidi z vagónu metra nebo tramvaje, u pokladny v samoobsluze má vždy peníze připraveny. V rámci rozvrženého dne se na tu jednu či pouhé dvě záležitosti, které musí zařídit, těší. A i když nejede tu či ona tramvaj, anebo jede jinudy, užívá si vlastivědného výletu, jak tomu říká. Je v klidu. Již čtyřicet a více let má na všechno čas, a nejvíc jej má pro sebe: díky internetu teď to, co má nejraději, dělá velmi efektivně: nasává (vybrané pozitivní) informace, diskutuje se studenty a píše blogy: opakovaně prozrazuje staletími ověřený návod na použití člověka (v tomto případě ekologa v cele na Smíchově): dělat jen jednu věc najednou, ale tak důkladně, že se každá ta činnost stává meditací, a tedy radostí.
Jednou dvakrát týdně se schází se studenty v čajovně, kde si vždy dává miso-širo polévku, a výjimečně jednou za čas jejich menu, jinou zeleninovou polévku a nějaké vegetariánské nudlové či jiné jídlo s rýží a tofu. Bohužel tam už také některé pokrmy přislazují. Sedává hned za stěnou s čaji, kde je na zadní straně vystaveno několik knih na půjčení a časopisů, a kde trůní hlava jihoasijského buddhy.
