Jak učit děti, které nemohou používat své smysly tak, jak se provádí výuka? Nemohou hned uvažovat, hned se koncentrovat, nemohou použit předešlou učební zkušenost, nemohou vidět, nemohou psát a nemohou hned si vzít něco, tužku, rozum do hrsti a konat atd. To mluvím o dětech tělesně postižených/vozíčkových/, kterých je na naší škole asi 20%, ale dále jsou zde děti, které mají epilepsii, nejsou tělesně postižené, ale mají výukové obtíže, potom máme děti s těžšími specifickými poruchami učení, s kterými se váže sociální anamnéza, a potom k nám chodí hodně dětí s psychiatrickým zatížením a v lepším případě mají diagnostikovanou hyperaktivitu od neurologů…
To se mi to radí od stolu, ale přece jen: má starší dcera měla v dětství epilepsii, a v 90. letech jsem jezdil s tibetskými mísami a přednáškami o zpívání i do různých ústavů pro mentálně i fyzicky handicapované děti i dospělé: nějaké zkušenosti tedy mám. Neměl bych trpělivost tam denně pracovat, ale možná právě proto jsem viděl i nevýhody v socialismu zakotvené kolektivní (pře)výchovy k stádnímu chování. Dnes je situace jistě jiná a trochu lepší, doufám, ale dotaz byl vznesen, a tak se pokusím naznačit některé zásady alternativního přístupu k takovým dětem (pro ty, kterým srdce ještě nezkameněla).
Už snad i naši pedagogové a vědci vědí, že láskyplná péče miminko a batole ovlivní na dalších nejméně třicet let. A i všechny maminky by měly vědět, že už v kojeneckém věku jeho mozek vnímá a na celý život si ukládá pocity (bezpečí a lásky), že na inteligenci na celý život je rozhodnuto ve dvou letech, a o emoční struktuře (jestli bude bázlivec nebo statečný a komunikativní) do sedmi let. A že zkušenosti babiček a dědečků jsou (tak jako zkušenosti opraváře lampových televizorů nebo instalatéra – dnes chodí instalatéři ne s koudelí, ale s počítačem v tašce) v zásadě k ničemu, naopak, spíše škodí. Maminky a někteří pediatři už tuší, že i porodní traumata a některá docela vážná postižení lze hned vzápětí po narození eliminovat každodenní několikahodinovou masáží (ne náhodou všichni savci svá mláďata po porodu hodně olizují). Chce to maminkám i učitelkám opakovat, že malé děti, a o to víc ty postižené, potřebují o to silnější pocit bezpečí. Tedy žádné napomínání za to co jim nemůže jít jako jejich nepostiženým spolužákům, naopak, až přehnané chválení za cokoliv, co se jim podařilo. Mazlit, mazlit, chválit, chválit.
Tyhle děti jsou kromě svých potíží dětmi jako ostatní, a nějakou speciální terapii (na rozdíl od dospělých) vlastně ani nepotřebují. Co potřebují je respekt, trpělivost asistentů (tedy nikoliv učitelů nebo dokonce dohlížitelů) a možnost hrát si a být chváleny. Nejprve jsem vždy vyhnal z místnosti rodiče a jiné dospělé (a dohlížecí vychovatelky a sestřičky), vozíčkáře jsme postupně vyndali z postrojů a helem, a za velkého vytí a řevu (jako vlci a medvědi) jsem je nechal aspoň půl hodiny válet se, koulet, poskakovat, uvolnit. Dítě potřebuje pohyb: zkuste být celé dny přikurtovaní ve vozíku nebo na posteli!
Právě onen řev (a vytí a skučení, a postupně i nějaké to jednoduché zpívání) je, kromě pohybu, tím nejefektivnějším uvolněním (uvolníme-li hlasivky, uvolníme i emoční bloky). Pamatuji, jak v Janských lázních po půlhodině řevu a válení a zpívání byly děti zklidněné a vstřícně pozorné, a poslouchaly a smály se vtipům, takže když pak přišli dospělí, a pan ředitel se dětí zeptal, jak se jim to líbilo, křičely že hodně, a jedna holčička pak se zářícíma očima dodala: To bylo skoro tak dobrý jako… Hanka Zagorová!
I při práci s tibetskými mísami jsem musel dětem nejprve dovolit, aby dvacet minut tloukly do židliček a stolečků a kolem a navzájem do zad, a teprve pak dostaly možnost si ťuknout do kolující mísy (seděly v kruhu a hrály jedno druhému jakoby do zad). A hlavně: i to nejnešikovnější jsme vždy, když se mu podařilo se trefit do bubínku, okamžitě kolektivně pochválili a všichni mu zatleskali!
Často stačilo obrátit role: předstíral jsem, že neumím učit, a vyzval jsem děti, aby mi ukázaly, jak se to dělá. Hrál jsem zlobivého nebo nechápavého kluka, nebo šprta… a na každé dítě se v roli učitele ostatních dostalo. Stačilo pak chválit a pochválit za sebemenší dovednost. Anebo předat dětem kompetence dospělých: kuchařek, uklízeček, malířů a výrobců origami. Anebo se pokusit a velmi nešikovně se belhat o berli nebo neuměle jet na vozíku… Nakonec jsme se všichni smáli, až jsme se za břicha a vozíky popadali…
Všeobecněji, stát by si měl umět spočítat, že prevence a zvýšená péče o postižené děti v předškolním, ale i ve školním věku, a o to víc důkladné vzdělání učitelek na všech stupních a druzích škol, zvláště těch pro různě handicapované, se mu v budoucnu velmi vyplatí. O tom, jak to v našem školství vypadá, jsem psal a píši (zvláště pak, vzhledem ke své specializaci na hudbu a muzikoterapii, o hudebním školství) celá desetiletí. A i když na můj vkus neuvěřitelně pomalu, přece jen už se tu a tam zvedají kritické hlasy samotných učitelů. Přímo ve třídě a s (postiženými) dětmi je ale každá učitelka sama, svobodná ke změně přístupu, a ví, co by se mělo dělat a udělat. Bylo to tak za socialismu, je to tak i dnes.
V ideálním případě i lehce postižené a ty postiženější děti ve školním věku) by měly povinně projít lesními školkami, a poté i školami (příroda je ten nejlepší učitel a otužovač zdraví a zdravých vztahů v komunitě) vedenými a podporovanými spíše rodiči, než úředníky. A stát by měl podporovat všechny alternativní a již staletími ověřené metody výuky (Montessori, Waldorf atd.), které kladou důraz ne na stádní a kolektivní sjednocené chování (měřené podle ministerských vyhlášek a testů), ale na cíleně individuální podpoře individuálních dovedností (a těch kompetencí, které dítě pochopí, a v budoucnu využije).
P. S.: S epileptickou dcerkou jsme v kojeneckém, batolecím a předškolním věku denně několikrát cvičili (pravá ruka jí zůstala na celý život značně nefunkční, no a co?), později musela pravidelně jezdit na pobyty v lázních, ale právě díky tomu, že tam se sžila s daleko více postiženými dětmi, získala hluboké sociální cítění, vystudovala sociální pedagogiku, a dnes je trojnásobná a o to tolerantnější a trpělivější maminka dvou pubertálních dcer a předškoláka.
