Když jsem počátkem 90. let min. stol. v Anglii (ne)náhodou a osobně potkal staršího Australana Billa, z něhož se vyklubal legendární zakladatel tzv. permakultury, hned jsem si to pro mne tehdy neznámé slovo našel ve slovníku knihovny Schumacher college. A byl jsem nadšen další chytře línou metodou pěstovat nejrůznější zeleninu a bylinky a nemuset trhat plevel (vše bývá zasazeno důmyslně tak, aby se vzájemně ovlivňovalo). Paralela permakultury k optimálnímu vývoji duchovnosti je nasnadě: kýžená a tak podnětná doplňující se všehochuť různých disciplín každého dne kdysi fungovávala ve starých duchovních kulturách v rámci výuky malé skupinky studentů starými (dnes často legendárními) duchovními učiteli. A v dnešním specializovaném světě chybí jako… jako pověstná pohádková sůl, nebo středověké univerzity a zenové kláštery – permakulturní školy ducha.
V sedmdesátých letech dvacátého století začal v Austrálii vznikat koncept permakultury nejen z pozorování přírodních systémů a moudrosti tradičního zemědělství, ale také na moderním vědeckém a technickém poznání, říká wikipedie. Zakladateli jsou Bill Mollison a David Holmgren. První publikaci Permaculture vydali v Austrálii v roce 1978. Podnětem k jejímu vzniku bylo (tamní i všeobecné) zhoršující se životní prostředí. Kniha definovala stav trvalé udržitelnosti v přirozených ekosystémech; popisovala stav lidské společnosti a znaky její neudržitelnosti z dlouhodobější perspektivy. Název „permaculture“ se skládá ze dvou slov – permanent a agriculture. Neznamená to však pouze trvale udržitelné zemědělství, ale také permanentní kulturu, protože žádná společnost nemůže přežít bez trvale udržitelného a etického využívání krajiny kolem i uvnitř v nás (kultury).
Na mých týdenních seminářích (většinou někde v kopcích, daleko za městem, s vegetariánskou a někdy i záměrně postupně očistnou stravou, každodenní hodinkou meditace při fyzické práci a s dalšími metodami rozvoje a harmonizace těla a posléze i ducha) jsem účastníkům jednotlivé disciplíny dávkoval za sebou (permakulturně!) tak, aby jedna navazovala na druhou a třetí, a vzájemně se doplňovaly. Ještě později v Dolních Měcholupech u pingpongu (protože meditativní krájení zeleniny mladým mužům z počátku nevonělo) začalo být jasnější, proč je trénink uvolněných zápěstí, ale i meditativního pletí zahrady tak zenový: protože každá jednotlivá na 100% vykonávaná činnost v rámci permakultury zenu velmi dobře doplňovala celek, ale zároveň připravovala tělo a mysl na stále delší pobyt ve stavu před myšlením… kdy vše, co se dělá na 100%, se dělá jakoby samo. Přirozeně. Permakulturně. Bez (proklamativního a vlastně zbytečně přehnaného) úsilí.
Ne tedy bezmyšlenkovitě, naopak, v bděle soustředěném stavu tak plné (100%) pozornosti na tu kterou činnost, až se ta či ona práce stávala meditací (jinými slovy, ani chaoticky rozlítané myšlenky, ani emocemi prošpikované tělo nepřekáží). A byla vykonávána snadno, jakoby bez námahy, bez závěrečné únavy, a dokonce i bez běžného pocitu nesmyslnosti např. při mytí oken, nádobí, škrábání brambor či jiné zeleniny, odvozu kamenů jinam atd. Nikdy se mi nestalo, aby mi došel kredit v mobilu, nebo baterie ve fotoaparátu.
Jinými slovy, duchovnost a na ni a z ní vyplývající efektivita myšlení i dělání a žití není (a ani v socialismu nebo ve vězeňské cele) nebyla něco salónního, klášterního, výjimečného, ale vždy může být a ideálně také je každodenním vychutnáváním krásy a dokonalosti čehokoliv, co člověk právě teď a tady dělá. A jako v tibetském nebo zenovém klášteru, nebo na permakulturní zahrádce, každá jednotlivá činnost vhodně doplňuje jinou, a vzájemně vytvářejí lehkou a nakonec (po trpělivě dlouhodobé práci) snadno dosažitelnou, až geniální a energeticky velmi málo náročnou dokonalost.
Mužskou snahu o úspornou metodiku nakupování (staral jsem se o potřeby celé rodiny) jsem začal trénovat v dětství (rychleji jsem si odbil povinnosti a dostal se ke hře s míčem), a v dospělosti manžela a pak i otce jsem vše postupně dovedl do dokonalosti: už když jsem přebíral seznam věcí, v mysli jsem si (na)plánoval trasu tak, abych koupil co nejvíc potřebných surovin s co nejmenší námahou (a protože jsem se vracel v šest ráno, kdy otevírali obchody, i prakticky bez front). Ne že bych byl líný, ale naopak, abych byl efektivní a neztrácel čas na to, co mě naplňovalo víc. Protože jsem navíc skřivánek, v kuchyni Schumacher college jsem velmi brzy ráno připravoval suroviny na opulentní anglickou snídani, spouštěl ohřev vody v myčce nádobí, a budil kuchaře, čímž jsem se dostal k celé řadě jinak utajovaných možností a tajemství této soukromé instituce.
Podobně jsem pak v zenových centrech v Polsku, nebo v klášteru v Japonsku, nebo někde v neznámém městě v cizině neztrácel nikde čas: nastudoval jsem příslušné mapy (či systém tramvají nebo metra) předem. A podobně jsem pak na sobě natrénoval, a později učil své seminaristy i studenty, třeba neztrácet koncentraci a energii meditace při vstávání ze sedu a naopak při usedání z meditační chůze (a při všech dalších činností, tedy při okopávání zeleniny, odnášení hromádek na kompost, přinášení vody na napití všem ostatním atd.).
Chyby jsem dělal jen jednou v životě (třeba cestou ze školy ztratil šálu nebo rukavici). Nikdy jsem se tak nevracel protože jsem nikdy nic nezapomněl (doma, ve škole, v autobuse). Už jsem kdysi zmiňoval, že domácí úkoly jsem si dělal hned o přestávce po hodině, kdy jsme je dostali, abych pak odpoledne mohl všechen volný čas trávit venku (v lese, na louce, na hřišti, kluzišti, na kopci na lyžích atd.). Tohle umění jsem pak dokázal aplikovat třeba i na čtení (i v angličtině, ale předtím i v polštině a slovenštině) knih, novin a časopisů: v dobách socialismu jsem z toho mála, co bylo k dispozici, uměl na první pohled vybrat (a převést do ironické lidštiny) třeba z Rudého práva jediný článek, který stál za přečtení, a v dobách začínajícího a pak kvetoucího internetu jsem se nikdy v té záplavě informací neztratil: věděl jsem, i když často jen fuzzy, mlhavě, co nebo kterým směrem hledám, a také jsem to vždycky našel. Nikdy jsem neztrácel čas blouděním v krajině života: skutečné i virtuální. Jakmile jsem to zjistil, už jsem pak vždycky dával přednost klidu a ústraní… času pro vnitřního sebe sama.
Naznačuji, že žádný guru nebo buddha z nebe nespadl, a že duchovní cesta nikdy nekončí. Je možno a záhodno se vylepšovat celý život, jen je člověk (hlemýžď či plž nebo mlž, vytvářející svou nakonec tak dokonalou schránku) stále efektivnější: co z počátku dalo dost práce a výsledek moc rozměrný nebyl, postupně nabývalo na mistrovství a velikosti (jako další stále větší a dokonalejší sou-části vědomostí, dovedností, nebo ulity). A nakonec už to je čisté wu-wei, jak říkají staří taoisté, ne-činění, děje se to jakoby samo, bez viditelného úsilí. Moudrý a celý život sám sebe a své myšlenky hrou na vědomě permakulturním záhonu života trénující člověk se pak blíží božskosti: na co pomyslí, to se dříve či později, pro nezasvěcené a líné zázračně, stane…
P. S.: Tehdy před dvaadvaceti lety jsem se s Billem (v jeho podnájmu u městečka Totness) několikrát bavil i na nevyslovené ale ve vzduchu poletující zdánlivě opačné téma: duchovnost permakultury. Protože když člověk svou permakulturní zahrádku plánuje, zakládá, postupně osazuje rostlinky a zalévá a pozoruje, učí se z chyb a souvislostí, je bděle pozorný a neustále neuspěchaně medituje – je také na Cestě…
