Matematik a kosmolog Brian Swimme (1950) miluje vědu, ale nemá rád způsob, jakým se vyvíjela poslední dvě staletí. „Vědci objevili množství úžasných věcí, ale vše jen v rámci materialismu. Jsme příliš zaujati zázrakem matematiky a už nás nezajímá takový zázrak, jako je třeba mravenec.“ Swimme se zabývá rolí člověka ve vývoji Země a přírody. Věří, že pokud by si vědci a ostatní lidé dokázali uvědomit zázrak obyčejného života kolem sebe, mohli bychom dokázat uniknout z konzumního způsobu života a naučit se více oceňovat přírodu, uveřejnil jsem s ním v roce 2002 v Barace 12 úvodní rozhovor o jeho knize Příběh vesmíru… Ke kolapsu mířící současnou společnost komentuje i u nás poslední dobou kdekdo. Protože ale ani dnes není jeho poselství o nic méně inspirativní, je jen o deset let naléhavější, připomíná(m)…
Myslím že nejlepší způsob jak dnes uvažovat o naší planetě je myslet na vymírání druhů. Před čtyřmi lety uspořádalo Americké muzeum přírodní historie mezi biology anketu. Ptali se: Prožíváme vymírání druhů? Sedmdesát procent dotázaných odpovědělo ano, zažíváme hromadné vymírání druhů. Octli jsme se v okamžiku nejhoršího období planety v šedesáti pěti milionů let. To za prvé. Zadruhé, způsobilo jsme to my, lidé. Zatřetí, stále si to neuvědomujeme. Čísla jsou jasná: Minimálně dvacet pět tisíc živočišných druhů každý rok vymře. Bez vlivu člověka by přitom vymřelo jedno zvíře každých pět let. Urychlili jsme tedy vymírání druhů asi stotisíckrát.
Mám dojem, že jsme si stále neuvědomili, co to znamená. Abychom s tím něco udělali, museli bych znovu předefinovat sami sebe, abychom dokázali žít ve vzájemných vztazích. Nejen mezi lidmi, ale s bytostmi a organismy celého světa. Dnes naše vztahy spíše všechno ničí…
Základem naší západní materialistické kultury je starost o individuum. Jenže by nám mělo dojít, že základem či ústředním bodem všeho je spíše komunita. Pocházíme z komunity. Jak tedy uspořádat třeba naši ekonomiku, aby byla založena ne na hromadění, ale na spolupráci a komunitě? Jak transformovat náboženství, aby nás učilo žít pro komunitu? A když říkám komunita, společenství, má na mysli společenství na celé planetě. Jak nasměrovat další vývoj technologií, aby i ony podporovaly komunitu?
Už Darwin ukázal, že všichni jsme příbuzní. Už i na genetické úrovni. Co kdybych si řekli, že bybudujeme společnost, založenou na vzájemné příbuznosti všeho živého? Pokudd uvažujeme o člověku jako o tvorovi, který stojí na špici velké pyramidy života, pak vše pod námi ztrácí hodnotu a my to můžeme použít jak se nám zlíbí. V minulosti na tom tak moc nezáleželo, protože náš vliv na ostatní byl pramalý. Jenže dnes jsme planetární silou, a najednou poruchy našeho chování a jednání mají své následky.
Život se na Zemi vyvíjel tři miliardy let, přirozeně, evolučně. Dnes ale závisí na rozhodnutích člověka,, která ovlivní další vývoj na miliony let do budoucnosti. Naše moc předběhla naše vědomí a dnes před námi stojí výzva, před kterou jsme ještě nikdy nestáli: jak se předefinovat, jak se znovu naučit být člověk.
Zajímavé by bylo zkusit si představit, že stačilo vzít vodík, nechat jej samotný se vyvíjet a vznikl člověk. Jde o to, že člověk je duchovnost vodíku… což by nám snad umožnilo vymanit se z dualismu je duše je tam někde a hmota tady. Jenže ono je to jinak: hmota je všude kolem právě tak jako duch.
Stephen Hawking připomněl něco neuvěřitelného. Náš vesmír vznikl v okamžiku velkého výbuchu (třesku), a najednou tu byla síla, která vše drží pohromadě: gravitace. Pokud by ale gravitace byla o maličko silnější, už by celý vesmír zkolaboval do černé díry. Pokud by ale byl o maličko slabší, vesmír by se rozprskl a nikdy by nevznikly galaxie. Vše je dokonale vyváženo, s přesností biliontiny biliontiny biliontiny procenta… Básník Walt Whitman kdysi inspirativně napsal: Stéblo trávy není o nic méně důležitější než hvězdy.
Život započal před třemi a půl miliardou let, a začel být komplexní před sedmi sty miliony let. A pak červi vymysleli páteř a nervový systém. My jsme tak fascinováni mozkem, a přitom jej vymysleli červi! Už asi tušíte, kam tím mířím: Vodík se stal člověkem, jinými slovy, všechno je spirituální, hmota je spirituální. Protože jestli mohou červi vymyslet mozek, pak je tvořivost, duch, všude a ve všem.
Měli bych si tedy jako lidé začít uvědomovat, že to, co považujeme za malé, je nesmírně veliké. Forma našeho vědomí má kosmologické důsledky o kterých jsme nikdy předtím netušili. Jak k tomu dojít? Čím začít? Netuším… U některých lidí jde o vzdělání, informovanost, pro jiné je spouštěčem spíše osobní tragédii, nebo zážitek krásy z dětství, kterou někdo nebo něco rozbije. Někdo se probouzí meditací, jiný pomocí drogy.
Někdy navrhuji pojímat gravitaci jako soucit, nebo péči. Bez gravitace by tu nebyly galaxie a hvězdy a nikdo by o tom nikdy nediskutoval. Tato péče, tento soucitný vztah se objevil u organismů jako spojení matky a dítěte. Dosud šlo vždy jen o replikaci, ale asi před dvěstě dvaceti miliony let se, jako genetická mutace, objevil vztah mezi matkou a dítětem. Dítě taak mělo větší naději na přežití. Tato mutace se dále vyvíjela a charakterizovala celou populaci.
My lidé jsme první tvorové, kteří dokážeme pečovat i o jiné tvory. I šimpanzi pečují o jiné šimpanzy, ale nikdy nepečují o jiné tvory. Mám na mysli jakousi všeobecnou, komplexní péči, která se ve vesmíru projevovala gravitací, a nakonec se objevila ve vědomí člověka.
Jak rozvíjet umění pečovat? Prvním krokem by měla být pozornost. My lidé dokážeme žít mezi tisíci věcmi, ale zároveň soustředit pozornost na jednu jedinou věc. Nazývám to silou zírání. Dokážeme pozorovat, zírat na velryby i kolibříka. Jsme fascinováni jejich krásou. Teď jde o to, abych to dokázali i vědomě. Doposud se o všechno starala evoluce, teď je to na nás.Jen si nejsem jist, že na to máme dost času. Mám pocit, že někde v hloubi duše o tom víme a že na to myslíme. Přesto se domnívám, že všechny duchovní tradice by tímto vědomím nové kosmologie mohly být zkvalitněny.
Začít můžeme odkudkoliv. Lidé trpí. Zvířata trpí. Jak pomoci? Především být zodpovědný za to, co mohu, a nabídnout svou pomoc.
