Pokrok a vývoj technologií je nezastavitelný, ale hlavní zásady předběžné opatrnosti by nejen úřady (které jsou, jako policie, vždy o pár kroků za trolly, zloději a hackery), ale i sami uživatelé měli dodržovat. Na jedné straně žijeme v době uskutečňování zázraků a pohádek – spisovatel Arthur C. Clarke už před půl stoletím napsal, že jakákoliv dostatečně rozvinutá technologie je k nerozeznání od kouzel (jak by váš dědeček asi komentoval možnosti současných smartphonů komunikovat odkudkoliv kamkoliv prakticky zadarmo?), rychlost, s jakou se nám technologie přizpůsobují a hlavně jak nenápadně mění naše mozky, je ale až strašidelná.
Frank Swain se prochází ulicemi Londýna a kromě hluku a zpěvu ptáčků slyší i wifiny. Nejprve jako pomalé cvakání, a jak se zdroji přibližuje, klepání se mění v zacyklenou melodii. Může se podle „zpěvu“ wifin i orientovat. Když mu po dvacátém roce věku přestal fungovat sluch, lékaři mu dali digitální naslouchadlo, které se díky výkonným procesorům dokáží jak přizpůsobit hlasitosti okolí, ale mají i zabudované ekvalizéry, které čistí zvuk od ruchů atd. Vylepšený zážitek je podle svědků tak skvělý, že naslouchátko po první zkušenosti chtějí nosit i úplně zdraví lidé. Hurá, chtělo by se konstatovat. Co když je to ale zase další faustovský vynález, jehož dlouhodobé důsledky nedokážeme odhadnout (podobně jako jsme to nedokázali třeba u DDT, hormonální antikoncepce, rozbití atomu)?
Nemám nic proti rozumnému pokroku a život vylepšujícím vynálezům (jak to, že vynálezce počítačové myši nedostal Nobelovu cenu?), a sám nadšeně využívám např. výhody Googlu, blogu nebo tabletu. Jen konstatuji, že zvláště my Češi máme talent na slepé přejímání spíše negativních než pozitivních aspektů toho či onoho technologického nebo sociálního vylepšení. Psal jsem zde kdysi pochvalně o aktivních sluchátkách (o půl zvukové vlny zpožděné reproduktorky na principu interference úplně vyruší nepříjemný hluk a nastolí léčebné subjektivní ticho i uprostřed hlučné ulice nebo místnosti). Kde je jim konec? Podobně jsem jásal nad pozitivními počítačovými programy pracujícími na základě zpětné vazby (biofeedback): ne že by dnes neexistovaly, ale jen velmi draze a jen pro postižené, a zatímco střílečky a kreslené filmy i ty nejmenší děti zahrnují megatunami vražd a kruťáren, bez propagace a reklamy aby ty pozitivní možnosti jeden s lucernou za bílého dne hledal…
Teď znovu babo raď: je tohle dobrá, anebo špatná zpráva (viz článek Jiřího Soboty Krásná budoucnost bez lidí v 1. letošním čísle časopisu Respekt)? Tvrdím to roky, ale teď si toho začínají všímat i další: Evoluce neskončila, jen ji (bohužel často nevědomě a naivně) přebíráme do svých rukou, píše Sobota. Na jedné straně je každý problém šancí něco technologicky vymyslet a vyrobit či napravit, na druhé straně je to možná zase jen další matrix: I pan Swain si uvědomuje, že poslouchá to, co si počítač myslí, že poslouchat potřebuje (i v tomto počítače dohnaly principy, jak nám fungují námi nevnímané programy v mozku, ale zatímco my se zarazili, ony se stále a rychleji vylepšují). Pamatuji, jak jsem podle delšího kňourání a pištění spolehlivě poznal, jestli se můj modem připojil nebo nedokázal připojit k internetu. A v dobách mládí jsem podle slabého pískání poznal, jestli je televizní přijímač spolehlivý, anebo se brzy rozbije. Proto jsem před lety psal i škodlivosti wifi (ve školách a ve městech): tehdy, v pionýrských dobách nikým neregulovaného výkonu routerů, se proti mému varování občas ozval některý nadšenec pokroku, dnes už je to všem jedno a wifiny na pražských ulicích a sídlištích se perou o dosah a prostor, aniž to hygieniky a lékaře vzrušuje (více než 60% sítí české wifi přitom dnes porušuje technické podmínky).
Souhlasím s Jiřím Sobotou: rychlost všech možných změn se neustále zvyšuje, a my se nacházíme uprostřed mimořádných okamžiků vývoje lidské civilizace. Protože však jsme emočně na úrovni opic a hadů, a vychováváni nikoliv hrou a pochvalou, ale drezůrou a tresty, nejsme na všechen ten v zásadě pozitivní pokrok připraveni. Jako když dáte šimpanzům na hraní nabité pistole. Jako když současná emancipovaná třikrát rozvedená uječenka odjede na kurz nazvaný Bohyní sexu za víkend. Co se asi může stát a stane? Kromě jiného: člověk současnosti se katastroficky přemnožil a sebe i planetu ničí v sérii ekologických katastrof.
Transhumanisté, tedy všichni ti nadšenci a optimističtí uživatelé stále novějších technologií, čekají na jakýsi upgrade člověka. Lidstvo prý již kolem roku 2045 v podstatě v nynější podobě nezastavitelně zanikne a stane se jakýsi hybridem strojů, nadlidské inteligence a virtuální reality rozšiřující se do hlubin kosmu. To ale jen když to dobře dopadne, říkávám. To jen když zároveň s pokrokem a inteligencí dokážeme poslechnout dávné moudré a například pojmeme úmysl dalajlamovsky propojit inteligenci se soucitem… abychom se dopracovali k moudrosti. To jen když si přiznáme, že jsme až na výjimky všichni porodem a dobou poškozeni (a tedy ve svých rozhodnutích emočně limitováni), a když se naučíme a budeme domýšlet dopady našich (krizí, katastrof a) reforem do sedmé následné generace.
Nabízí se tedy otázka: co s námi nové technologie (u)dělají? Nikdo dnes neví, a tak cituji ilustračně dále: Google vyvíjí čidlo, které budou lidé nosit na zápěstí a s jeho pomocí monitorovat chemické změny ve své krvi… Chceme co nejlépe a nejdéle žít a řešíme problémy, jak přicházejí. Naše znalosti a dovednosti se nicméně mezitím nahromadily do takové míry, že začínáme svět kolem sebe zásadně proměňovat, a Hra s umělou inteligencí je vzýváním ďábla, prohlásil nedávno Elon Musk, majitel firmy Tesla Motors… Podobné obavy vyslovil i Stephen Hawking. Bill Joy, počítačový vědec a superúspěšný zakladatel firmy Sun Microsystem,sepsal pamflet nazvaný Proč nás budoucnost nepotřebuje, opustil firmu a odešel očekávat konec lidstva do hor. Francis Fukuyama nazval myšlenku překonání současné podoby civilizace nejnebezpečnějším nápadem lidstva…Jak bude vypadat, když se první superinteligence zrodí v armádních laboratořích nedaleko Pekingu?
Naznačuji, že právě usilování o praktickou a dnes použitelnou duchovnost může být a bude jak jazýčkem na vahách, tak případným řešením celé řady dnes ještě neznámých problémů překotného růstu. A že i umění snít, jak jsem o tom nedávno psal na pokračování (transhumanisté dnes myslí v rozměrech téměř nekonečného času a prostoru, v jejich představách o budoucnosti tak lidská inteligence, radikálně vylepšená a bez svých biologických limitů, začíná čerpat energii z veškerého dostupného vesmíru a prostupuje jím) je a bude velmi důležitou součástí případného optimálního a přece jen nějak (selsko)rozumně korigovaného vývoje. O podobně riskantním spěchu v oblasti umění snít (a cestovat astrálem) jsem psal minule.
Když už člověk slyší wifinu, měl a mohl by toho využít (třeba k nácviku bdělé pozornosti a umění žít teď a tady, v terapeutické přítomnosti). Pokud je buddhista, umí relaxovat a regenerovat, a chce vším, co dělá a žije, pomoci ostatním (naučit je také zaslechnout škodlivost wifiny, anebo preventivně trávu katastrofy růst), a začne hned poté, co neopomene většinou neoslyšen ale včas varovat před chybami a slepými uličkami, hledat a jistě i nalézat pozitivní řešení (šanci) v jakémkoliv problému.
http://blog.baraka.cz/2009/01/duchovnost-je-cesta/
