Je jistě potřebné a dobré, i pro psychiatry a psychology, čas od času se pokusit na nějaké konferenci nebo sympoziu zjistit, nebo alespoň prodiskutovat, psychickou kondici společnosti, tedy stav české duše. Přeposlaná pozvánka mi (už jen umístěním natáčení prvního dílu) pobaveně zvedla koutky úst, a tak jsem si počkal na první dotaz čtenáře, jestli půjdu, a odpověděl, že takových pokusů jsem zažil a viděl desítky, a nikdy se nic nezměnilo, takže rozhodně ne. I ostatním ale naznačím (i možností kliknout na řadu dalších starších blogů), že pokoušet se (nejen, ale zvláště u nás) o změnu směru vývoje společnosti, natož člověka (zvláště po století válek a elektrických šoků a medikalizovaných porodů) je marné: člověk se většinou nemění, své iluze nevidí a nechce vidět, změny totiž (jak víme z historie i z umění, a jak dnes ví neurovědci) mozek bolí.
Česká televize začne v letošním roce vysílat nový měsíčník Fokus Václava Moravce. Půjde vždy o živé dvouhodinové vysílání od 20:00 do 22:00 na ČT 24 s podtitulem: o proměnách doby, o fenoménech přítomnosti a budoucnosti, o výzvách nového tisíciletí. V praxi to znamená, že se V. Moravec a jeho hosté soustředí v každém díle na nějaké velké současné civilizační téma a dopodrobna ho proberou. První díl s názvem Stav duše budeme vysílat v úterý 3. února z jízdárny Psychiatrické nemocnice v Bohnicích. S hosty budeme rozebírat „psychickou kondici“ české společnosti. Rádi bychom se dotkli těchto podtémat: Kdy je to ještě blbá nálada a kdy nemoc?Proč v Čechách stoupá počet psychiatrických onemocnění, spotřeba psychofarmak a počet sebevražd?Apod. Tazateli jsem kromě jiného napsal, že by mne tam dostali, jedině kdyby postupně na nejméně půlhodinové rozhovory (po)zvali třeba Stanislava Grofa, Zdeňka Neubauera, dr. Jana Hnízdila, dr. Annu Struneckou, dr. Helenu Máslovou, Markétu Šichtařovou, Miroslava Bártu apod.
Podobně jsem se před několika dny bavil při poslechu rozhlasového rozhovoru s geologem, klimatologem a frekventovaným odborníkem v řadě dalších oborů Václavem (jako) Cílkem. Poprvé se totiž z palčivě současných a správným směrem mířících otázek moderátorky nedokázal vykroutit, a musel na řadu z nich (třeba jak ze slepé uličky nezměnitelně předkolapsového stavu ven) téměř plačtivě odpovědět: Nevím…nikdo to neví.
Prognosticky předpovídám, že (při vším úctě k nim) ani ti nejinformovanější neuropatologové, ani ti nejzkušenější psychologové a ředitelé psychiatrických klinik, ani kdyby byli vyprovokováni správnými otázkami populárního televizního moderátora (baviče?), svou zmatenost a bezmoc veřejně nepřiznají, a i kdyby přiznali, nic se tím ne(vy)řeší. Troufám si navíc předpovědět, že dramaturg (s výmluvou na esoteriky) nepozve ani odvážně informovaného genetika, ani žádného renomovaného praktika možnosti práce s duší, tedy duchovního (jógového, zenového, taoistického či jiného) učitele. Protože jeden každý z nich by mluvil spíše o trpělivé několika generační práci, než o zázračných řešeních v maximální délce jednoho volebního období. Jedna z variant zenového rčení o čtení a koláči by mohla totiž znít takto: Sedět a planě debatovat pomůže natrénovat jen sedět a planě debatovat.
Samozřejmě, diskutování je pořád lepší, než vzájemné osočování nebo dokonce přiznané i zapírané válčení, nové formy diskusních pořadů jsou lepší než zkamenělá setrvačnost, ale to dnes už rozhodně nestačí! Znovu jsem si vzpomněl na metaforu spisovatele Procházky z roku 1968: když se (dnes by se dalo napsat globální) loď potápí, protože má pod čarou ponoru díru velikosti vrat do stodoly, rozumný kapitán neposílá plavčíka natírat stěžeň. Jinými slovy, původní úmysl moderátora a dramaturgie jistě nebyl zenově buddhistický (třeba hledat metody, jak národu a potřebným pomoci dostat se z blbé nálady a potřeby opíjet se, utlumovat léky, zhulit se kde se dá, a mládeži přepíjet se kofeinových nápojů, anebo přiznat, že nic nevíme a nic nedokážeme změnit.).
Se strkáním hlavy do písku souvisí i další odpovědi (Reflex 04/15) psychiatra Cyrila Höschla na otázku čtenáře: Podle darwinovské teorie by dědičné poruchy (zmiňuje depresi, schizofrenii, hyperaktivitu, demenci atd.) měly vymizet, protože v evoluci vítězí silnější a ti s poruchami by neměli být reprodukčně příliš úspěšní. Proč se to neděje? Jinak sečtělý a také moudrý (i když zdejším absurdistánem zvláště v poslední době již hodně opotřebovaný) profesor stylem ty o koze, já o voze namítá, že celá řada slavných a úspěšných vědců, umělců a sportovců dosáhla úspěchů a slávy právě i díky svým „defektům“. Ale ani on (a zcela jistě ani řečníci a diskutéři televizního pořadu Stav duše) se nechce a nemůže změnit, protože by to bolelo: opět neuvedl jednu z prvotních příčin smutného stavu nejen české duše: příliš rutinně medikalizované, a tedy až příliš často rodičky ale především novorozence převážně skrytě traumatizující porodnictví (nepřímo ale i přímo zapříčiňující i různé donedávna neznámé dědičné, ale i epigeneticky téměř vy-pěstované poruchy)… Znovu připomínám: odněkud se začít (napravovat) musí, a nejlépe by to šlo od samého počátku (početí a porodu).
Připomínám i znovu Goethea: Když si zapnete první knoflíček u košile nakřivo, pak ať děláte co děláte, bude to vždycky nakřivo… A také německo-britského sociologa, filozofa a politologa Ralfa Dahrendorfa, který nám Čechům počátkem 90. let min. přehnaně optimisticky prozradil: Revoluci jste provedli za šest dní, zákony přepíšete za šest let, ale myšlení změníte nejdříve za šedesát let. V mých blozích se lze (po vyhledání) dočíst i o dalších návazných a závažných příčinách neblahého stavu nejen české duše (a v důsledku toho všeho i nárůstu spotřeby psychofarmak a poklesu porodnosti, ale také o českém evropském prvenství ve spotřebě alkoholu a užívání drog a v kouření u mladých dívek atd.), a v důsledku s tím vším o souvisejícím úpadku přirozeného ženství. Logika úsudku velí přiznat si, že neochota se změnit, přes veškeré údaje a příznaky kolapsu, tak jak ji předvádějí miliardáři, bankéři, ekonomové, politici ale i rozhádané věčně nespokojené manželky či jejich nezměnitelní muži, anebo celá etnika (např. v třetí generaci na Západě usazených muslimů) je pravděpodobně vysvětlitelná důsledkem rozmazleného luxusu a mnohageneračních degenerativních procesů myšlení (u muslimů také stále vyšším počtem příbuzenských sňatků).
Záměr plánovaného diskusního pořadu (a občasných předvolebních nebo po-teroristických kampaní a celoevropských či celosvětových ekologických konferencí, které také nic nezmění) je tedy úctyhodný, snaha chvályhodná, provedení očekávatelně profesionální, i když typicky (zde televizně, jinde mediálně rozbředlé… mnoho psů zajícova smrt… snad se nezvrtne do pavlačové verze diskusního pořadu Máte slovo)… Přesto, nebo právě proto, při vší úctě ke všem zaangažovaným tvrdím, že kromě kopy řečí se opět nic nezmění, a dokonce ani, ve snaze vypátrat příčiny jistě nedobrého stavu české duše, patřičně nepojmenuje. Protože sama zadání (západní verze psychologie a psychiatrie a porodnictví a filosofie atd.) jsou stará a dlouho nefunkční… a nikdo nepřizná, že neví jak z krizí ven a že se nedokáže změnit ani on.
Jediné, co mohou odborníci diskutovat, je úvaha, co bylo příčinou, a co jsou už jen následky: jestli jsme neochotu něco skutečně změnit evolučně zdědili (ale to bychom tu asi už dávno vůbec nebyli), anebo jestli byla původní nebojácná a často riskantní zvědavost a vynalézavost části prvních lidí postupně epigeneticky i morálně devalvována a upozaděna v rámci kulturního a sociálního vývoje mozku, který se začal změn bát (protože lidé bohatli, pohodlněli, a také v posledku nemoudře začali, na rozdíl od přírody nebo všech jiných savců, ve jménu lidství zachraňovat a množit svá poškozená mimina). A přestali se vyvíjet (ostatně stejně jako Křováci, původní Guinejci či Austrálci a některé v čase zabetonované ostrovní tichomořské kultury). Jinými slovy, zatímco se vyvíjely další druhy zábavy a technologií k tomu určené, vytratila se morálka, stud, rytířství, osobní odvaha, láska k pravdě a čest.
Připomínám, že zatímco jsme za posledních dvacet let naprosto změnili způsob masové komunikace (a typy a kvalitu televizorů a mobilů), a přestože se díky moderním zobrazovacím metodám učebnice neurologie mění každých osmnáct měsíců, myšlení v minulém století vzdělaných a v materialistickém světě ukotvených psychologů (a porodníků a pedagogů a bankéřů) se žádnou z předchozích diskuzí nezměnilo, a nezmění. Dokud nezačne druhá či třetí nově porozená generace pozitivně myslících a aktivně jednajících mladých lidí (z čiré nutnosti, protože bude na světě velmi zle, anebo z principu zvědavého a ničím výše jmenovaným nezablokovaného a duchovního poznávání) pojmenovávat příčiny a dokud se prakticky nevydají uplatňovat dávno známá řešení.
Nabízí se další parafráze mého oblíbeného zenového rčení: Jakkoliv odbornou debatou o koláčích se nenajíš… Nebo jinak, zatímco odborní, kariérní, proklamativní a matrixoví psi opět a neustále (za)štěkají (a novým kouskům je prostě nenaučíš), karavana pozitivního individuálního úmyslu něco především pro sebe a svou duši prakticky dělat a udělat … musí jít dál (zpočátku nadále zcela mimo hlavní mediální proudy).
