Buňky zkoumají své okolí mikroskopickými buněčnými prsty, díky nimž poznají, co se kolem nich děje. Jinak by se embryo nemohlo správně vyvíjet, nervové buňky se mezi sebou nepropojily a bílé krvinky by netrefily k patogenům, které mají zničit. Vědci nyní označili bílkovinou kostru těchto prstů fluorescenčními barvami a sledovali jejich pohyb. Zjistili, že se spirálovitě stáčí, díky čemuž mohou měnit délku a otáčet se do všech směrů. Nejsou to jen pasivní antény, buňky své okolí skutečně ohmatávají. Víkend MF Dnes, Ze světa vědy
AQMI (jak Francouzi označují džihádistické teroristy původně al-Káidy v oblasti afrického Maghrebu) nejsou jen izolované skupinky, které jsou navzdory náboženskému hávu jen zločinecké, mafiánské organizace bez skrupulí… Nedomyšlené odstranění libyjského megalomana Kaddáfího sice sotva kdo litoval, ale rychle se ukázalo, že západní politici nemají žádný náhradní plán , libyjská stát se rozpadl, a AQMI získala přístup jak k nevyčerpatelným zásobám zbraní včetně raket, tak k nikým nerušenému zázemí. Ilja Kuneš, Francie zahájila válku s džihádem, LN 10. 1. 15
Ekonomické fakulty jsou cosi jako herecké přípravky, jejich absolventi jsou nekompetentními vypravěči příběhů… Právě neexistence osobní zodpovědnosti je jeden z největších problémů současnosti, současnéé formy kapitalismu. Stavitelé mostů kdysi museli pod svým dílem strávit několik nocí, aby dokázali, že mu věří… S. Biler, Příliš křehký Taleb, Respekt 2/15
Každý rok zabijí hroši v Africe průměrně 2900 lidí, v USA zemře 400 lidí po pádu z postele, 300 nešťastníků se utopí ve vaně, a v Rusku zabijí padající rampouchy 100 smolařů… Jiří Sobota, Proč padají letadla, Respekt 2/15
Současná situace v Česku připomíná tragikomický, absurdní divadelní kus. Veřejný diskurz je určován margináliemi, jako jsou nepodstatné výroky nepodstatného prezidenta… Radikálnost je přitom pouze verbální… Nedivím sež, mnoho lidí je vychovaných v duchu devótní maloměšťácké „připosranosti“, nejsou ochotni říkat veřejně v podstatě nic, protože si nejsou jisti, co jim může uškodit a co nikoliv. Obojí, vyhýbání se podstatným tématům, jako je chudoba, vzdělávání, vývoj společnosti či minority, stejně jako neochota říkat nahlas vlastní názory, pramení z jednoho zásadního deficitu: nejasné společenské identity… Češi se ocitají na pomyslné časoprostorové hranici mezi psem západu a vlkem východu, mezi tím, čím by chtěli být a tím, čím být nechtějí. Relativní bezvýznamnost a závislost vlastního osudu na ostatních, velkých národech určila této společnosti trvalý status následovnictví, které má dvě radikální polohy: patolízalství a xenofobii. Nedostatek autentických kulturních substancí vede k omezené sebedůvěře a ta zase k potřebě hledat idoly – identity – jinde… Druhou stranou téže mince je strach a potřeba hledat útočiště. Tato společnost trpí všemi nemocemi postmoderní západní kultury a zároveň stále dohání deficit tam, kde její úrovně ještě nedosáhla. Bohumil Kartous, Britské listy 6. 1. 15
České mzdy tedy byly v roce 1989 asi na jedné patnáctině rakouské úrovně. V současnosti je průměrná česká mzda téměř přesně na jedné třetině průměrné mzdy v Rakousku. Podle statistik ze serveru Numbeo.com je rakouská cenová úroveň zhruba o 55 procent vyšší než česká. Nabízejí se otázky: mohla se česká ekonomika vyvíjet výrazně lépe? Mohly dnes české mzdy být například na polovině úrovně Rakouska anebo ještě výše? Nezahodili jsme po roce 1989 některé šance, například stát se finančním centrem střední Evropy? Odpovědi zní: ano, česká ekonomika na tom mohla být výrazně lépe; české mzdy mohly být na úrovni mnohem bližší Rakousku nebo Německu; a ano, zahodili jsme několik velkých šancí a udělali mnoho hloupých chyb. Zcela zbytečně. Omyl č. 1: Jak nám ústavní právníci zachránili komunistickou stranu. Omyl č. 2: Ekonomický model s prošlou záruční lhůtou. Omyl č. 3: Domácí kutilové konstruují finanční systém. Omyl č. 4: Jak jsme se zúčastnili asijské bankovní krize. Pavel Kohout, Čtyři proklatě drahé omyly, LN 1. 1. 15
Španělský inkvizitor, kterého navštívil Ježíš, si v románu Bratři Karamazovi Fjodora Michajloviče Dostojevského povzdechl: „Proč jsi nás přišel rušit?“ Tváří v tvář spasiteli neváhá ani na okamžik – zavře ho do žaláře, aby ho příštího dne nechal upálit jako nejnebezpečnějšího kacíře. Ježíš inkvizitora nenapomíná, nevyčítá mu vraždy, nelituje obětí. Učiní jedinou věc: muže políbí. Poté inkvizitor Ježíše propustí, ale požádá ho, aby se už nikdy nevracel. I z tohoto Ježíšova příběhu je dle německého evangelického teologa a religionisty Jörga Laustera utkán moderní, takzvaný odkouzlený svět… Moderna není jen synonymem pro úpadek křesťanství, ale i pro znovu okouzlený svět. Toto nové okouzlení ztělesnil papež Jan Pavel II., který plně respektoval, že křesťanství se stává pouze jedním z mnoha hlasů v moderním světě. Hranice moderny vymezuje zpráva o smrti Boha a Dostojevskij byl jedním z prvních, kteří tento náhled ztvárnili ve velkých dílech. Jeho inkvizitor je přesvědčen, že si Bůh za svou smrt může sám: po člověku chtěl příliš a selhání bylo nevyhnutelné. Ježíšovo mlčení na inkvizitorovy výtky lze číst jako odpověď: nic z toho jsem nežádal. Tereza Matějčková, v recenzi, LN
Charlie Hebdo si dělá legraci ze všech náboženství, pokud se jejich příslušníci chovají hovadně, násilně a farizejsky. A také ze všech politiků, pokud si to za konkrétní výroky a činy zaslouží…. Už sama úvaha, že bychom měli odsoudit karikatury, je přece obludná! Myslím, že smích na adresu mocností tohoto světa, ať církevních či světských, je svatý smích… Martin C. Putna
Komentář autora: V roce 1974 jsem si z Amsterodamu přivezl dva výtisky francouzského kresleného humoristického časopisu Hara-Kiri, předchůdce časopisu Charlie Hebdo, s nádherně provokativními a geniálně inspirativními, ke skutečné svobodě vyzývajícími vtipy Wolinskiho. V té době jsem na psacím stroji ťukal a ve čtyřech kopiích samizdatově vydával pro přátele z kapely a hospody velmi provokativní časopísek, jehož čísla se jmenovala třeba Topořík (s komixy o příbězích penisů), nebo Emetík (o různých terapeutických formách zvracení), a proto jsem si později udělal svou koláží srandu i z farizejsky se chovajících českých jógínů a hlavně jogínek, viz přiložená koláž (fotografie pochází, pokud se nepletu, právě z Harakiri)… Je suis Charlie Hebdo už 40 let, a doufám, že karikatury z něj teď pomohly tisícům mladých mužů snad i žen, původně směřujícím v zapšklé společnosti k zapšklosti, ke statečnější vnitřní svobodě!
