Řešil jsem tohle dilema intuitivně v 80. letech min. stol. Naučil jsem se hledat zóny, cítit rukama energetické víry (v krajině a tělech jiných lidí), a léčitelé se mne udiveně ptali, proč neléčím.. jenže já věděl, že bych všechny potřebné nevyléčil, a že také budu platnější a efektivnější, když budu spíše šířit informace o tom, že je možné poznat sebe sama, naučit se naslouchat svému tělu, a být za něj odpovědný: tedy naučit je chytat ryby (místo aby žebrali). Ti léčitelem vyléčení samozřejmě nezmění styl života a za půl roku budou muset vyhledat dalšího léčitele… V tomto ohledu jsou třeba Člověk v tísni, nebo nárazové akce různých dalších charit při klimatických katastrofách, ideální formou přímé efektivní pomoci. Nekonkrétní posílání peněz někam, kde to neznáme, a kam se nikdy nepodíváme, ale není nic než charitativní úlitba egu.
S tím malým buddhou nevím, napsal mi totiž známý, zdá se mi že lidé nebudou chtít příliš dávat peníze na účet české ženy ( i když třeba v horší finanční situaci) v době, kdy tolik jiných dětí v rozvojovém světě umírá hlady… Já přispívám na charitu, a když vidím jak malá částka v zahraničí zachraňuje životy, nebo třeba v případě mikropůjčky pomáhá celé rodině postavit se na vlastní nohy, nechce se mi posílat peníze ženě v české republice, která má fungující sociální systém…
Nechci tě unavovat vysvětlováním omylů, co se týká fungujícího sociálního systému u nás, odpověděl jsem mu, nebo např.mikropůjček (které po pár letech v Indii údajně přestaly fungovat a opět přinášejí zisk jen bankéřům). Jde spíše o to, že jsi nevědomky přestal myslet pozitivně. Přesně takhle začali myslet a jednat (většinou kvůli přítelkyním) negativně před lety i jiní studenti, a dodnes se z toho nevzpamatovali…
Není na tom nic negativního, bránil své stanovisko. Dávám peníze na dobré účely tak jako tak a je normální, že přemýšlím, jak je použít co nejlépe. Sám přece mám malého buddhu (nevlastního syna předškoláka) kterého podporuji, pracuji celé dny jen aby žena nemusela pracovat a mohla se naplno věnovat (narozeným i ještě nenarozeným) dětem.
Uniká ti podstata, snažil jsem se dovysvětlit: ten dvouletý klučina, o kterého jde, měl (mega) štěstí, že byl porozen nepoškozeně, a v budoucnu tak třeba bude, na rozdíl od všech jiných Čechů, schopen vyřešit pro ostatní nevyřešitelné protože nevnímané problémy: jeho podporou tak podporuješ i své děti, stavíš katedrálu, ve které naleznou radu a smysl svých snažení stovky a tisíce dalších…
Já chápu, že je to důležité, ale říkám, že jsou také jiní, kteří potřebují pomoci a já přece nemám prostředky na to, abych pomohl všem. Šetřím peníze, abychom mohli zaplatit jednomu tibetskému mníškovi bez rodičů jídlo, pití, ubytování a výuku na rok. Je tohle méně důležité?
Abychom si rozuměli: dávat druhým, pomáhat kde se dá, je naprosto v pořádku a dnes i velmi chvályhodné. Jenže i pracovat na dobré věci se dá jen tak, letmo, nebo intenzivně, nebo intenzivně a ještě promyšleně a s tou nejduchovnější vizí a perspektivou. Jako v té výše naznačené příhodě o třech zednících, kdy jeden zamračený čistil cihly, druhý soustředěně zdil zeď, a když se kolemjdoucí zeptal třetího, zářícího a soustředěného, co že dělá, odpověděl nadšeně: Stavím katedrálu. Když člověk pomůže nějakému černouškovi zakoupením vánočního poukazu na kozu, je to v pořádku. Ale jde to líp: někteří Češi jezdí pomáhat přímo tam, kde je to potřeba, aby na místě poznali skutečné potřeby a nalezli ty nejlepší formy pomoci.
Platí mysli globálně, ale jednej lokálně, ovlivňuj co můžeš ovlivnit. Ten tibetský mníšek, který díky tvému daru vystuduje, bude mluvit a přednášet tibetsky a možná anglicky, a ovlivní vlastně již ovlivněné někde kde žije, anebo v USA, kam ho pozvou, anebo přednáškou v Česku zaujme pár desítek lidí… Zatímco český osvícený (buddha) bude, tak jako byli Padmasambhava (původně Ind) a Narpa a Milarepa v Tibetu u svých krajanů majákem možností seberealizace… a jako jeho předchůdci tehdy, i on změní zadání té aktivnější a v souvislostech uvažující části společnosti.
S uměním efektivně se rozhodovat, a pozitivně pracovat s emocemi (např. soucitem), souvisí také poslední vývoj v pokusech o umělou inteligenci: neurovědci přišli na to, že emoce nejsou jen něco na okraji jejich zájmu, jako doposud, ale naopak, že jsou klíčem k vědomí samému. Bez emocí bychom nedokázali hodnotit, o ničem se rozhodnout. A zatímco běžní (západní, neduchovní) lidé jsou právě co se týká emoční inteligence stále na úrovni zvířátek, Buddha byl první známý člověk, který před více jak 2600 lety kromě jiného objevil, že se emoce dají natrénovat a zvládnout (ideálním příkladem jsou právě tibetské kláštery a praktická tibetská duchovnost).
V 80. letech z časopisů a o patnáct let později osobně v USA jsem si zjišťoval nejlepší formy charity a pomoci. Řada známých Čechů a Češek spoluzakládala kláštery v Ladaku, dodnes tam staví školy nebo opravují fresky, a vozili do Brna a Prahy nejen mísy, ale i tanky a mandaly atd.: seznamovali tak Čechy s tibetskou kulturou, pořádali festivaly tibetské kultury, zvali mnichy sypat pískové mandaly, vyvěšovali jednou za rok tibetské vlajky. Hurá, sláva jim. Sám jsem často přednášel a vedl semináře jen za cestovné, výtěžek šel potřebným, ale pak jsem jednou při konfrontaci s už dospělým a tady u nás delší dobu žijícím kdysi tibetským mníškem (bylo to v Ostravě) zjistil, že je českou výchovou a vzděláním a naší pomocí poněkud rozmazlený a rozhledem omezený jak na své prostředí, tak západně neschopen soucitu zároveň s respektem a ohledem na naše poměry… usmíval se, využil mého publika k sebepropagaci, a když jsem odejel, neuvěřitelně (téměř typicky česky, tedy netolerantně) mne pomluvil…
Na tomto místě pak známý e-mailovou výměnu stanovisek ukončil: Pochopil jsem, díky za e-maily… pokud mi něco tento měsíc zbude, pošlu to malému buddhovi… Hm, kvůli tomu jsem si s ním ale nepsal. Nadzvedla mne jeho věta Zdá se mi, že lidi nebudou chtít příliš dávat peníze české ženě… Tedy negativně sebe-naplňující proroctví, a ještě o těch druhých (tahle větička je z rodu typické věty žen z malého města Co by si pomysleli lidi!?). Kdyby tento pokročilý student stál přede mnou, hned bych ho vyzval: Řekni to pozitivně! A kdyby to nedokázal, poradil bych mu variantu: Jsem si jist, že lidi svého buddhu začnou a budou podporovat…
Je to totiž právě nejprve stav pozitivního očekávání, který navodí společenskou i individuální atmosféru změny (a rozhodující je úmysl): opakuji, žáci plní i podvědomá očekávání svých učitelů (stejně jako pozitivní očekávání těhotné, že všechno je v pořádku a dítě se narodí optimálně, pozitivně předznamenává optimální porod). Také třeba to, že manželka vidí ve svém partnerovi dokonalého imponujícího muže, z něho právě takového udělá… Jinými slovy, už v 80. letech min.stol. jsem přednášel a vedl semináře, ale nejraději, protože nejefektivněji, jsem učil budoucí nebo již fungující učitelky: ty byly zárukou, že idea bude předávána dále. V tomto smyslu je pak jakýkoliv buddha učitel učitelů učitelů (národů)…
2109445854/2700
