Domácí mazlíčci, tak by se dal přeložit v angličtině používaný termín pets. Zvířátka, která si člověk chová pro zábavu, a aby měl o koho pečovat (i ve smyslu hrabalovského Nudíte se, kupte si mývala). Co když jsou ženy, jak se stále více ukazuje, spíše nevědomými vykonavatelkami evolučních programů (cele určených k předání genů další generaci, tedy k rození dětí), než samostatně jednajícími bytostmi (ač schopnými vystudovat katedru filosofie)? Vyděšen tím, co vídám na ulicích, co čtu na internetu a slyším v tramvajích, a co mi občas píší těhotné, použiji koňské dávky ironie a sršatě naznačím své obavy (a opětovně doporučuji): dámy, nesnažte se zmužnět a (z)vítězit, naopak, vyhrajete sebe a svět tím, že se smíříte se svým tělem a posláním: štěstí dosáhnete ne kariérou, ale přirozeným porodem a péčí o manžela a děti…
Varování ministra výživy, rodiny a kojení: přečtení tohoto blogu může u některých naivně nezkušených žen vyvolat nevolnost, opar nebo vyrážku…
Od puberty vámi, dámy, přes (anebo právě pro) to nejvyšší vysokoškolské vzdělání a tu nejvyšší životní úroveň, a přes těhotenství, porod a mateřství, vládnou niterné pochody, které se spouštějí a odeznívají, aniž to můžete ovlivnit… a čím víc s tím bojujete, tím jste nespokojenější. Například menstruační cyklus mění ženě hlas, neodolatelně zvyšuje jak touhu nakupovat, tak líbit se potenciálním otcům jejího dítěte, samozřejmě mění její nálady, ale i inteligenci, verbální dovednosti atd., daleko víc, než si všichni (a zvláště ony) uvědomují.
Abychom si rozuměli: podobně nevědomě fungují samozřejmě i muži. Mičio Kuši ve své čerstvé knize Budoucnost mysli píše: Vše (výběr politika, životního partnera, přátel i budoucího povolání) je ovlivněno silami, kterých si nejsme vědomi. Ženské tělo je ale evolucí naprogramováno tak, aby při naplňování svého poslání (porodit dítě, tedy předat geny) tzv. rozum nepřekážel (v těhotenství je racionalita, tak jako v části menstruačního cyklu, hormonálně částečně vypnuta). Ještě jinak, zdravě porodit dokáže žena i když je v komatu (a neví, jak se jmenuje, jakou školu vystudovala a kde co manažeruje).
Jenže poslední dekády vnějšího mužského tlaku (a nesnesitelně snadné nakupování a rozvody) ženy zmátly a změnily: výzkumy prokázaly, že typické kariérní ženy mají vyšší hladiny testosteronu než mají ostatní ženy. Tyto biochemické rozdíly mezi pohlavími pravděpodobně spočívají v odlišnostech v sexuálních preferencích. Převahu mužů v tzv. elitních povoláních lze vysvětlit volbou partnerů žen v průběhu evoluce…K čemu mířím? Že současné genderové trendy jsou spíše kontraproduktivní, a ženy by byly šťastnější a zdravější a společnosti přínosnější, kdyby poslechly evoluci a přírodu, a přestaly bojovat se svými těly a za svá práva (ta evolučně ženská jim nikdo nebere, a ani nemůže, viz i psí postesknutí Ondřeje Neffa: Marné běhání, marné běhání (myslí tím za samicemi, tedy v našem případě za ženami), to je věčný úděl mužského rodu. Mimochodem, tahle rada jistě napadla nejednu hlavu už dávno. Ale kdyby mužský lidský rod byl schopen se jí držet, lidstvo by vymřelo už někdy počátkem čtvrtohor).
Je tedy (z mužského pohledu) logické začít vnímat současnou emancipovaně rozmazlenou ženu spíše jako velmi nákladnou hračku, mazlíčka, který vyžaduje pravidelnou péči a obsluhu, jako zvířátko, které žije někde v kleci, a je mu dovoleno přijít na gauč pro pomazlení, než jako kumpánku hodící se a zvanou k mužským činnostem. Někdo má rád čivavy, jiný dogy, muži mají rádi ženy velké či oblé, ale vždy jako mazlíčky přítulné, objímající a nevyčítající.
Místní zvyklosti proto až donedávna určovaly, kde a jak budou ženy žít odděleně a jaké budou jejich role – jako domácí mazlíčci. Mazlíček neodmlouvá, nevyčítá, a když zestárne a pojde, je možno si obstarat nového. Když svého mazlíčka milujete, obětujete se pro něho: v Tokiu jsem po monzunovém lijáku viděl typicky drobnou Japonsku, která při procházce s vlčákem svého mazlíčka, který vážil jistě téměř tolik co ona sama, se vší láskou a péčí přenášela v náručí přes každou louži – aby si neumáčel tlapky.
Ne že by páníčkové neprojevovali svým mazlíčkům příslušné city a náklonnost: jsou schopni kvůli nic neuvěřitelných obětí (znal jsem chovatele koní, který se rozněžňoval nad jejich dokonalostí a mluvil o nich jen ve zdrobnělinách, jako o zlatíčkách, ale v životě nepochválil své dcery). Důležité bylo a je ale naučit mazlíčka, kde jeho říše končí. Mazlení skončilo, hybaj do svého pelíšku… Společné bydlení v jedné místnosti (posteli) kdysi nepřipadalo v úvahu, proto měli muži různých kultur různé formy chovu mazlíčků: harémy, dvory, zvláštní domy, ženské části domů, nebo zvláštní chýše (kam musely na týden odejít menstruující ženy). Proto měli vícero mazlíčků, které mohli střídat, a alfa samec se staral, chránil, ale i ovládal celá hejna samic. Mimochodem, bylo by zajímavé srovnat výsledky studií společenské efektivity tehdejších systémů se systémem dnešním, kdy si ženy sice vydobyly emancipaci a různá práva (a pilulku proti početí i na potrat), ale rozvodovost přesahuje 60 %, ženy šťastnější nejsou, a dávají to sále hlasitěji najevo.
Dokud se kultury nemísily, tohle rozdělení (vůdčí role majitele, pána, a jeho otrokyně, odalisky, milenky či hospodyně a matky jeho dědiců) fungovalo. Jenže dnešní babylon možností vidět (v televizní reklamě nebo filmu) jak lépe se mají ti druzí všechno pomíchalo, a i demokraticky masová produkce postupně získávaných práv, s minimem povinností, popletla ženám hlavy. Právě onen současný už nerozpletitelný uzel práv a nároků vedl pak k boji za emancipaci: jako žena rybáře z pohádky, i současné ženy si nárokují stále víc a víc, přičemž kompetence jsou nejasné. Ne že by za to až tak mohly: vždy v ovulaci podvědomě nakupují (hromadí, staví hnízdo), vždy v PMS ječí na muže a vyčítají jim kdeco. I ta moje ex mne přece varovala: vždyť jsem ti říkala, že jsem náročná…
Jinými slovy, po desítky tisíc let žili muži od žen odděleně: lovili, budovali, bojovali, a ženy doma sbíraly bylinky, pečovaly o oheň a staraly se o děti a byly smířeně šťastné: proto se také dnešní muži a dnešní ženy tak charakterově i dovednostně liší (včetně odlišných funkcí specializovaných částí mozku), a ženy podvědomě (a jaksi nedobrovolně, rodit přece bolí, a kojení kazí postavu) procházejí několika systémovými transformacemi těla a mozku v rámci evolučního naprogramování rodit děti, v životě, který byl naprogramován asi tak do čtyřiceti let věku. Dnes symptomaticky roste počet ženských skupin, které bojovně (genderově či feministicky) vyžadují respekt (k nim a svým právům, rozuměj: potřebám a přáním), ale už je ani nenapadne předpokládat, že i jejich muži a manželé by zasloužili respekt.
Nabízí se provokativní otázka: není žena, tak jak se v poslední době vyvinula, spíše evoluční slepou uličkou, tak jako ocas páva nebo vřetenovitý bodec narvala? Není všechen civilizační a emancipační pokrok (s překotným rozvojem práv a rozmazlené konzumace všeho, včetně práva na štěstí a nekonečný orgasmus) spíše zdrojem nespokojenosti a problémů? Protivení se evoluci? Není současná emancipovaná žena, která se bojí nejen menstruace, ale i těhotenství a porodu, ideální adeptkou na Darwinovu cenu, tedy koncem jakéhosi nepodařeného experimentu na planetě Země? Současný kult krásy a mládí prospívá ani ne tak mužům a manželům (kvůli kterým se přece někdejší ženy původně zdobily), jako spíše rytířům, potulným zpěvákům, básníkům a malířům (a dnes i filmovým režisérům a producentům, módním návrhářům a výrobcům předražených mastí a pleťových krémů, ale i plastickým chirurgům). Kdyby to nebyla tragédie, bylo by to k smíchu. Jenže, kolaps naší civilizace se blíží, přičemž již od Engelse víme, že základem společnosti je rodina. A dnes také víme, že vztahovou, sexuální i výchovnou atmosféru v rodině většinově vytváří právě žena.
Proto se vytrvale snažím předávat a sdílet informace, že přes to, jak to vypadá, mají především ženy stále ještě nějakou šanci. Poddat se, oddat, tak jako v duchovnosti (či při porodu), povolit, nevlamovat se do dávno otevřených dveří, jako u porodu: nebojovat, to je, oč evoluci u žen (a porodu) běží… Tak detailně a do buňky si to naplánovala, a ženy jí do toho dnes mužsky strkají prsty, a proto to taky tak dopadá… Ženy odjakživa vítězily tím, že uměly válku pohlaví prohrávat, a své chlebodárce a ochránce objímat, chválit, lichotit jim, hladit je, a dokonce i v pravou chvíli omdlévat… A byly to ženy, které pravděpodobně urychlily vývoj člověka rozumného tím, že si v tlupách našich předků, ve kterých do té doby vítězili ti nejagresivnější a největší samci, začaly vybírat ty nejchytřejší, nejmazanější (kteří dokázali taktizovat, stát se vůdci kmene a přechytračit ostatní, což vyžadovalo velký mozek.
Proč tedy tolik let a tak vytrvale seznamuji ženy s tím, co v nich je a co by mohly, jen kdyby se nenechaly muži tak poplést? Protože jedině ženy mohou změnit svět. Jak víme z historie (Lysistrata, Kleopatra, Yoko Ono), když žena zůstane (intuitivní) ženou, jedině ona dokáže rodit budoucí buddhy a muže, kteří budou své ženy (jenž toho nezneužijí) nejen milovat, ale i nosit na rukou (téměř jako domácí mazlíčky). A o tom, jak si žena dokáže snadno omotat i toho největšího alfa samce kolem prstu, by mohly vyprávět třeba Petra Paroubková, nebo Jana Nečasová.
Jeden z důsledků? Nejen u nás: zatímco se podle nizozemského sociálního psychologa Hofstedeho norské ženy podobají ženám v jiných zemích, podobají se i norští a holandští muži ženám v ostatních zemích. Norští muži jsou spolu se Švédy nejvíce zženštilí. Stejně jako většina Norek by jejich mužští krajané doporučovali užívat spíše mírné tresty a zdá se důležitější, aby byli učitelé žoviální, než aby byli profesně kvalitní, a raději chtějí pracovat s něčím, co je zajímá, než s něčím, co společnost potřebuje. Jsou-li ženy světa z Venuše a muži z Marsu, píše Hofstede, tak jsou jak norští muži, tak ženy z Venuše.
Dodávám: čeští mužští mazlíčci rozmazleni svými ženami plní jejich rozmary v kýčovité burlesce všedního dne (na splátky) a nikdo už není nikým skutečným (všichni kouří nebo šňupou). A podnikavé ženy české venčí své manželské mazlíčky (ve stylu oblíbené hry oslíčku otřes se) dokud se jim neznudí: pak mazlíčka prostě vymění. Není tak daleko doba, kdy i čeští poslušní depilovaní navonění muži mazlíčci budou (zkroceni docela) svými paničkami (původními mazlíčky) přenášeni přes louže na ulici. Jakoby už i oni byli z Venuše… Uff.
P. S.: Ostatně teorie zamrzlé evoluce Jaroslava Flegra totiž asi platí i v politice, kvóty nekvóty, a možná že i sama demokracie je (jako mužský vynález) také spíše zamrzlá varianta vývoje (žen a společnosti), a zvláště v krizových dobách nic neřeší. Jinými slovy, zatímco sociologové, politici, ekonomové i bankéři a herci řešení současných krizí, a blížícího se kolapsu, neznají, a tak nemají šanci jej ovlivnit, některé ženy, dárkyně života, a evolucí naprogramované spíše k intuitivnímu řešením krizí (v zájmu záchrany druhu a předání zdravých genů), stále ještě šanci, bez cigaret, mají.
P. P. S.: Doba se změnila. Ženy už neváhají. Mladí je přestali dobývat. Muž lovec zmizel. Žije u maminky a chodí se opalovat. Ženy pochopily a samy si vybírají kořist… Ivan Kraus, Poslední slovo, LN 11. 3. 15
