V Meteoru (Čr2) jsem vyslechl četbu na pokračování z knihy evolučního biologa Jaroslava Flegra Teorie zamrzlé evoluce. Ale ani on se ani ve velmi chytré a propracované knize neubránil pasti jazyka: nutnost a ambice formulovat co nejpádněji, a přitom srozumitelně, ho svedly do různých zkratek a k mnohým vynechávkám. Ani on nevzal v potaz vliv způsobu porodu na předání příslušných vlastností do dalších generace. Například objevně tvrdí, že dva sobci mohou mít altruistického potomka, a dva altruisté mohou mít potomka sobce. Propojením čtyř citátů z jedněch sobotních novin proto naznačím, že současný společenský diskurz zamrzá ve zvykovém myšlení a jen sem tam se objeví náznak natržení převládající reality. Kontrolní otázka: když opakem zvířete je robot, co je opakem osvíceného (buddhy)?
V jednom díle seriálu Fenomén underground (hlavně o písničkářce Dáše Vokaté) to bylo více než zřejmé: zatímco autoři a příznivci jevu samotného i jeho protagonistů brali život v undergroundu jako jakousi primitivně pojímanou intelektuální vzpouru umanuté touhy po svobodě (nepodřízené a nepodřizované dobovým konvencím), chování Magora i Dáši (jako jakýchsi až archetypálních undergroundových osobností, rozuměj: opravdivých, nepředstíraných, v gruntu lidských vlastností a kvalit) bylo a je pro mne spíše důkazem, že nejen v nich, ale i v nás všech stále převládají spíše instinkty a pudy z říše zvířat, než v moderní době tak vzývaná slupka rozumu. Naznačuji, že zatímco myšlení intelektuálům v minulých staletích zamrzlo v pastech zneužitelné logiky a nezvládnutých emocí, paměť zvířecích těl je tu stále: jakýmkoliv Vanishem vzdělání neodstranitelná. Jinými slovy, jak Magor, tak Dáša, a striktně vzato, i většina feministek, a především estradiolek a seminářových bohyň jako takových, jsou jako nevědomá zvířátka… lidské, rozumové myšlení, na které je historie, věda, politologie, sociologie a filosofie tak pyšná, jim jaksi, ve srovnání s nevědomými pochody lidského těla, zamrzlo.
Otázky Zbyňka Petráčka (LN 21. 3. 15, tak přece jen se něco v novinách dá číst) vyplývající z váhání hrdiny asi nejlepšího sci-fi filmu všech dob (Blade runner, 1982), jestli nakonec i on není jen android, souzní s mým naznačováním cunamicky rostoucího podílu matrixového myšlení u většiny současníků (zvláště politiků, makroekonomů, bankéřů ale i porodníků): Máme svou paměť nebo nám ji implantovala nějaká vyšší moc? Jaký je význam paměti, když se vše dá vyklikat na Googlu? Nemění nás internet (a současná zvykově užívající si společnost) v replikanty neschopné skutečné empatie?
Jsou to řečnické otázky, protože kladné odpovědi jsou den ze dne rozeznatelnější. Apatie junk foodem dobře vykrmeného konzumenta zábavy, který se cpe jídlem a jakoukoliv drogou, jen aby byl obluzen a nemusel vnímat co se děje kolem, je již téměř kritická: i nekonečně nastavované americké seriály plné stříleček a konspirací řeší marnost snah teroristů a zločinců nějak zaujmout informacemi zahlcený svět. Závažná sdělení zanikají v záplavě pitomostí a detailů vražd a teroristických akcí. Lidé, tedy ti, kteří tvoří naprostou většinu současné populace, jakoby docela zamrzli jak ve své evoluci (jsou to jinak dokonalá zvířátka), tak ve svém (zvířátkovsky instinktivním) matrixovém myšlení. Iluze moudrosti (homo sapiens, člověk moudrý) je dokonalá právě tak jako jsou dokonalé současné filmy o různých Avatarech (původně duchovních převtělencích).
Synchronicitně se na jiném místě téže sobotní přílohy informatik Petr Koubský zamýšlí podobně: Prazvláštní charakter čísla pí (abychom vypočítali obvod kruhu), jeho vzpurnost, nám připomíná, že svět není takový jaký se nám jeví. Že je odlišný od prosté představy, kterou si vytvořili před miliony let chytří savci ze savan. Před dávnými lety jsem nadšeně četl zprávu o tom, jak výzkumníci dali opicím do mozku elektrody, a ani si neuvědomil dystopičnost sdělení, že se opičky naučily mačkat příslušnou páčku, která jim navodila blaho v mozku, a pak už ani nežraly a jen mačkaly páčku, až do smrti. Na řečnickou otázku tedy odpovídám: ano, už z nás (také díky stále sofistikovanějším technologiím navozování jakékoliv slasti) androidi, tedy spíše opičky, jsou, a pilně se (u)bavíme a (u)konzumujeme zábavou… nejen evolučně, ale i kulturně zamrzáme do ledovců dobových matrixů, až to praští…
Drze zjednoduším a alternativně zevšeobecním: vypadá to, že tak jako (v pasti svého dobou a kulturou omezeného myšlení) zamrzli, při vší úctě ke všem, Descartes, a po něm třeba i Marx a Freud a Dawkins (se svou teorií sobeckého genu, jak ji poučeně popsal Jiří Vácha tamtéž), a čas vždy zatáhl patřičnou oponou paradigmatu, lze předpokládat, že právě tak slepě zamrzáme i my (spolu s autorem teorie zamrzlé evoluce). Dawkins ve své sobecké zamrzlosti dospěl až k výroku (který přitom nechtěně rezonuje s náznaky v mých blozích): Pokládám matku na nástroj naprogramovaný dělat vše, co je v jejích silách, pro rozšíření genů, které nese. Naznačuji tedy, že i my ostatní jsme zamrzli(í) ve svém zvířátkovství. Vácha píše: Dawkins patří mezi ty přírodovědce, kteří filozofují naivně. Přesto, a právě proto, si v této oblasti počíná s naprosto zaslepenou suverenitou. Hm. Ono to ale platí asi i o celém současném lidstvu. Je stále zřejmější, že čím víc usilujeme o ukojení svých zvířátkovských bažení, tím dále budeme od cíle našich snažení, osobního (tělesného) štěstí, a tím více až po uši zapadneme a zamrzneme v lavině zábavy a naivně a slepě sobecké pýchy na sebe samé.
Výjimky a zázněje snah o hlubinnější a tedy i správnější pochopení reality a z toho vyplývající správnější otázky ale přece jen existují: v témže čísle novin Michal Žantovský konečně naznačuje v rozumně logické reakci na články Tomáše Halíka (k případu Charlie Hebdo): Měli bychom si klást otázku, zda nevědomky a v dobré vůli nenahrazujeme stará pouta novými (rozuměj: stará makya novými). Diktát politické korektnosti, institucionálních modelů ani agresivního ateismu nás o nové podněty neobohatí. Že by náznak tání? Že by se začalo blýskat na časy?
Takže opakuji: jediný historicky známý a úspěšný pokus vybřednout z pasti iluzornosti našeho myšlení uskutečnil kdysi Buddha s duchovností.
