Protože mnohé je dnes jinak než normální, a co je normální, je ve skutečnosti nenormální, je třeba pokoušet se způsob, jak vnímáme svět i sebe, počínaje některými detaily, začít narovnávat. Obraz Počátek světa Gustava Courbeta z roku 1866 (viz níže) zcela realisticky zobrazuje ženské pohlaví s ochlupením. Svým symbolickým významem zasahuje jak do dnešní doby, tak zcela jistě zasáhne i do (doufejme že blízké) budoucnosti. Protože celoživotně a rád prorážím nové cesty a bořím falešné symboly a iluze (například v hudbě, v duchovnosti, a v posledních dvacet letech i v porodnictví a ženské emancipaci), naváži na předešlá zamyšlení na podobná témata (např. blog Sprosté nebo přirozené), znovu ocituji relevantní část blogu Brána všech buddhů, a pokusím se naznačit další důsledky postoje, který je u většiny veřejnosti, ale i některých vlivných českých vědců a jiných politiků a odborníků nejen v oblasti tělesnosti a sexu tak oblíbený: dělání mrtvého brouka.
Všichni tušíme, že samotný tělesný sex (stejně jako pornografie) není pravá láska, a tělesné milování není to jediné, co evoluce lidem poskytla a co a jak většina lidí (přes snahu básníků a bardů) vnímá. Naznačuji, že podlehnout hormonům (a případně zplodit potomka) umí každá kačena (slepice, kočka), ale zvládnout hormony (tak jako předtím emoce), a milovat a užívat tělo, sex a lásku zároveň vědomě, či, jak o tom hovoří duchovní učitelé, bez-podmínečně, to je, oč taky v budoucnu půjde především. Bohu a evoluci žel jsme ovšem jako puberťáci neustále víc masturbačně zastydlí a posedlí formou, hmotou, technikou sexu (a odtud dalších a dalších sociálních disciplín).
Jenže jako se liší instinkt a podvědomá reakce od znaleckého (gurmánského) vychutnávání dokonalosti (odstínu tahu štětcem na plátně, obliny těla, alikvotu ale i vtipu a povedené metafory), tak se liší i český kosočtverec na zdi záchodku od Courbetovy oslavy počátku světa, a většinové podlehnutí pudu od skutečného umění milovat. Zatímco spářit se je (v říši zvířat, a teoreticky i u lidí) snadné, láska je ve srovnání se sexem (podobně jako duchovnost vůči tělu) něčím nezměřitelným a nenahmatatelným uměleckým navíc, a člověk se jí musí s respektem a pokorou (na)učit.
Už Lao C´věděl, že džbán není jen keramické dílo: že teprve to nic uvnitř dělá džbán džbánem. Anatomicky je lidské přirození dokonale vymyšlené, ale to jsou i pohlavní orgány všech živých tvorů (a někdy daleko krásnější a složitější než ty lidské). Jenže teprve to nehmotné a nezjistitelné (a formou, rytmem a dotekem spuštěné procesy, i když s dalšími tělesnými následky), co se jimi nastartovává, dělá z mužů básníky a z žen dárkyně života (a vládkyně mužů). Teprve ve vztahu dlouhých a krátkých mezer na CD je ukryta hudba, a teprve to nehmotné nic mezi odstavci tohoto blogu nese podstatu sdíleného poselství. Jinými slovy, tak jako je melodie jakási vyšší oduševnělá (in-spirovaná) forma pouhé frekvence, alikvot je námi většinou netušená podstata toho, čemu říkáme hudba: i když rozumově jej chápeme jako nadstavbově interferenční důsledek vzájemného působení několika frekvencí, a domníváme se že to je vše. Tak i láska je nadstavba, nikoliv jen důsledek pudu, kterému říkáme sex (viz i Západem zcela nepochopená a zvulgarizovaná, původně ovšem posvátná Kámasútra nebo duchovní metoda tantra).
Zatímco úspěšná část evoluce našeho mozku, a to, co a jak ve výsledku jeho tvořivé činnosti pozorujeme kolem sebe ve světě, přece jen pomaličku směřuje ke stále větší koherenci (vyladění, sofistikovanosti), trend posledních staletí, co se týká duchovnosti a tzv. moudrosti na jedné, jakož i dostupnosti, ale zároveň degradace sexu na pouhé fyzické ukojení tělesných pudů v posledních dekádách na druhé straně (až k extrému tragického zneužití sexu coby válečné taktiky v rámci hromadného znásilňování v případě etnických Srbů, Chorvatů či Bosňanů v 90. letech min. stol., a teroristů islámského státu vůči jezídským ženám a křesťankám v Africe dnes) svědčí spíše o stále větší vulgarizaci a pudové, tedy jen zvířátkovské úrovni (ostatně jako vždy, když se ta která civilizace blíží svému kolapsu).
Naznačuji, že by nám všem mělo jít především o změnu zbytečně prudérního a ztuhle rigidního názoru, chcete-li, paradigmatu, a také že někde to, v intencích Courbetova obrazu, už kdysi šlo. Již v roce 1545 byla například sestavena a vydána sbírka kóanů ranného zenu v Japonsku. Angličan Trevor Leggett, nadšený judista a posléze japanista, ji v druhé polovině 20. století přeložil a vydal pod titulem Kóany bojovníků: ranný zen v Japonsku. Pod číslem 19 je v této sbírce kóan Brána, kterou prošli všichni Buddhové. Chrám Enkakudži v Kamakuře byl místem, kam nesměly ženy (kromě neprovdaných a v zenu trénovaných žen z rodin samurajů). Od roku 1334 bylo pravidlo pozměněno, a do chrámu směly ty, které již dosáhly kenša, vhledu: u vchodu stála stráž, která dala každé vstupující ženě jednu z pěti testovacích otázek. Jedna mniška byla tak škaredá a tlustá, že měla přezdívku „dívka ďábel“. Jednou si přála promluvit si s abatyší a chtěla vejít do chrámu. Strážce ji ale nepustil a položil jí testovací otázku: „Co to je, brána, kterou přišli všichni Buddhové na svět?“ Jošihime ho popadla za hlavu a vsunula si ji mezi nohy. Hm. Zen a zvláště jeho středověcí protagonisté i v tomto značně předběhli dobu.
O tom, že se to nevyvíjí dobře, a o důsledcích současných a opět trestuhodně přehlížených trendů, svědčí i tvrzení, že mladé lidi přestává zajímat sex. Na vině jsou chytré technologie. Mnoho mužů nakonec dává přednost podstatně jednoduššímu uspokojení u počítače, než energeticky a časově mnohem náročnějšímu seznamování a následnému párovému sexu… Nezřídka však nadužívání pornografie vede ke ztrátě libida a takto postiženými lidmi se sexuologové setkávají ve své ambulanci… jak se píše v nedávném článku (zatím jen jako o zajímavosti, nikoliv na relevantnější téma vymírání vyspělých společností). Už jsem o něčem podobném alternativně (v blogu Chybějící obliny) kdysi psal, a zmiňoval i o (pro přirozený sex a prosté reprodukční udržování populace zhoubné) tendenci propagaci a zlepšování kvality fotografií nahotinek a jejich snadné dostupnosti na internetu.
Podobně totiž postupně znormálněl (jazykově a posléze i prakticky) společenský, ale hlavně odborný (a jazykový) postoj k těhotenství, porodům a mateřství. Vytratila se úcta k zázraku zrodu nového života (patriarchát se ženy vlastně bál a tak její schopnost počít a porodit raději tabuizoval a zatratil). Dnes ale už ani ženy samy netuší, co v nich je a dřímá, a převzaly mužské vzory a stále marné způsoby boje za svá práva. Náprava je možná jen když se vrátíme k (nejlépe frekvenčním) počátkům (tak jako se Stockhausen vrátil od symfonií a dodekafonie k jednomu jedinému tónu a pro Západ a jeho hudbu a duchovnost znovuobjevil alikvoty). Nekompatibilnost Židů a Palestinců zjistíme, a budeme případně moci napravit, jen když nám dojde, jak jsou vibračně (auricky) diametrálně rozdílní.
Naznačuji, že když je dítě zdravé, je velmi často i šťastné. Přirozeně, jde to samo od sebe. Čím víc se ale současní hledači štěstí snaží, tím častěji míjejí skutečný terč svých snah (a zasahují jen náhražky): za prachy si štěstí holt nekoupíš. Ten, kdo našel sebe sama (nikoliv jen v běžně chápaném egoistickém smyslu slova), a realizoval tak své (duchovní!) potenciály, což v případě muže je osvícení, v případě ženy třetí přirozený (a tedy s velkou pravděpodobností orgasmický) porod, umí totiž být šťastný vědomě! A když je šťastný, zároveň si to umí a dokáže uvědomovat a také vychutnávat.
Jinými slovy, skutečný počátek nové doby (new age), nového světa, začíná u oněch zmiňovaných nehmotných NIC, a nastane až společnost (nejen ústy několika výjimečných jedinců), kromě prosazení přirozených porodů, začne odhalovat, pojmenovávat a bořit i nánosy iluzí a pokryteckých (zlo)zvyků, a navozovat tak přirozenější a přirozené postoje i vůči tomu, čemu říkáme eufemisticky přirození… a také vůči sexu a rození dětí. Nebo jinak, právě tím to všechno počne.
Jaká je ta dobrá zpráva? Třeba opravdu začíná být tak zle (i ve vztazích mezi muži a ženami a mezi státy i náboženstvími), aby mohlo začít být lépe… a člověk blízce budoucí si začne natolik vážit a tedy i umět (s respektem) vychutnávat zázraky života (i ve vztazích mezi muži a ženami, i v tělesném sexu, ale i společnosti k sexu, dětem a rodině), že tak spustí, po století bez lásky počátek (jiného) světa.
