Čím víc toho víme o tzv. neuroplasticitě, tedy schopnosti mozku přizpůsobit se tomu, co nejčastěji vykonává (proto jsou vrcholoví sportovci a někteří vědci stále lepší), tím víc je zřejmé, že mozek je dokonalý jak v umění konat dobro, tak ve schopnostech vynikat v tom zlém (všichni známe nějakého toho nerudného a nepřizpůsobivého důchodce, nebo generála či politika). Dlouho jsem používal metaforu zanešené nepoužívané výhybky (v amygdale se každý vjem přesměrovává, vyhýbá na kolej radost, nebo, a to v naprosté většině, vše na kolej problém). Teď je tu video, které na příkladu jízdy na kole (s řídítky, které zamíří doleva, když je stočíte doprava) dokazuje, jak moc jsme všichni, aniž si toho jsme vědomi, otroky trvalých map mozku. A jak moc měli pravdu Indové, když tisíce let učí své adepty duchovna, že svět je Mája, iluze, a jak je snadné prožít celé životy v tom či onom Matrixu.
Na experimentálním bicyklu nikdo neujel ani metr. Hrdina videa se celých osm měsíců učil svou mozkovou mapu (jízdy na kole) přesměrovávat, než to zvládl. Než přeprogramoval (neuroplastické změnil) novou činností staré mapy v mozku, aby přece jen na tomhle divném kole zvládl něco ujet. Jeho syn to (a poskytl tak pádný důkaz o tom, jak moc věkem pyšne ale ignorantsky zkostnatíme) zvládl za 14 dnů. _http://viewpure.com/MFzDaBzBlL0?ref=bkmk
To je perfektní, to video zobrazuje, co říkáte… naše programy, mantry, pravidelná a dlouhodobá práce na sobě,reálná možnost změny, jupí, napsala mi studentka Lucie. Došlo jí hlubinné poselství jak videa, tak mých opakovaných a na první poslech ne zrovna vědeckých instrukcí, jak vykročit a pokračovat na (duchovní) cestě poznání: západní nedočkavec zvyklý na pizzu s donáškou do několika minut nechápe, že je třeba hezkých pár měsíců cvičit počáteční očistné metody, aby vůbec bylo možné začít vnímat (a chápat) jejich smysl. A že na trvalejší přeprogramování běžných (rozuměj: často zastaralých, nefunkčních nebo zrezivělých) mozkových výhybek a trvalých map v mozku je třeba delšího času a především pokorně vytrvalá pravidelnost.
A tak zopakuji některé vyzkoušené metody, jak si právě s pomocí zmíněného videa uvědomit, co došlo i Lucii, a nedělat chyby hned na počátku (například užít si psychicky vyrovnané a šťastné těhotenství, dámy, a přirozený a nejlépe orgasmický porod, jako na sebe navazující části období dvou let meditačních prázdnin, a pak si užívat nádherného mateřství a ženství, a tak alespoň další generaci dopřát přece jen nějakého pokroku). Protože když zapnete první knoflíček na košili nakřivo, pak ať děláte co děláte, vždycky vám to vyjde nakřivo, věděl už Goethe.
Pamatuji si, jak jsem kdysi na seminářích, abych vysvětlil, proč na Cestě k duchovnosti používám hudbu a zvuk, užíval jiný až metaforický příklad, který ovšem posluchači asi moc nepochopili (nebyl tak názorně pádný jako jízda na podivném kole z videa). Výzkumníci dali pokusným osobám, studentům, na tři dny zkroucené čočky do brýlí, ty přilepili k uším aby je nikdo nemohl sundat, a sledovali, co se bude dít. První hodiny a dny studenti nemohli rukou trefit na kliku dveří, motala se jim hlava, a trvalo tři dny, než se jejich mozky zorientovaly a oni začali vnímat realitu jako předtím. Pak pokus skončil, brýle jim sundali… a studenti téměř tři dny nemohli trefit na kliku a motala se jim hlava. Po několika letech nějakého psychologa napadlo zjistit, jak se budou pokusné osoby přizpůsobovat, když jim zkřiví (a přilepí k lebce) ušní boltce, aby slyšeli jinak. Pomocí různých sluchových testů pak zjistili, že pokusným osobám trvalo asi tři dny, než dosáhli stejných výsledků, jako před započetím testu. Pokus skončil, uši jim narovnali, a k překvapení psychologů všichni ihned poté slyšeli jako předtím.
Pro mne to nebylo nic překvapivého, často jsem totiž citoval rčení dávných Indů, že Zvuk je Cesta, a nadšeně četl (a pak se na to klasických indických hudebníků vyptával) o úzkém propojení duchovnosti s klasickou indickou hudbou. Tedy pro mne nic nového, ale protože si to mí seminaristé nemohli prakticky vyzkoušet, a po příjezdu domů netrénovali jak jim bylo doporučeno, mantry nezpívali, nejedli polévku lžící v levé ruce, nic to s nimi neudělalo. Proto mne bicyklový pokus o západní interpretaci map v mozku samozřejmě zaujal. Od mládí jsem potkával lidi, se kterými se nedalo diskutovat (přestali se vyvíjet), nebo s notorickými kritiky všeho a všech,.a ženy se kterými se nedalo diskutovat. Teprve relativně nedávno se objevil termín kognitivní disonance na jedné, a vědecká zdůvodnění výhodnosti chválení dětí nebo pozitivního myšlení na druhé straně. Proto jsem sepsal i neuroplastické desatero.
Proto jsem na seminářích zaváděl podivné, ale dlouhodobě velmi efektivní disciplíny postupného přeprogramování různých tělesných map v mozku: například jsem všechny celý týden vždy u oběda nutil jíst polévku lžící v levé (nešikovné) ruce. Aby si vyrovnali výkon obou mozkových hemisfér (pak jsem sám celé roky trénoval imaginaci a tvořivost tím, že jsem držel počítačovou myše v levé ruce, nebo učil a vyťukával oblíbený rytmus PLLPLLPL i nohama). Naznačuji, že sílu a hloubku těchto zdánlivě nesmyslných činností objeví a pochopí jen ten, kdo je vydrží nějakou dobu (ideálně tři měsíce) intenzivně procvičovat.
Podobně to chce začít zpívat nějakou mantru, ale vydržet nejméně ony tři měsíce, a zároveň tím trénovat umění být vědomě v haře, žít teď a tady, umět se do každé činnosti, zvláště do té předtím neoblíbené, zamilovat, a ona se pak stane meditací, atd. Autor videa (zkoukněte jej ještě jednou) za oněch osm měsíců zcela jistě zmoudřel tak, jak by nikdy nedokázal,, kdyby si o duchovnosti, nebo závislosti na trvalých mapách v mozku, jen (pře)četl. A nejen mým studentům a dávným seminaristům teď jistě dochází i hlubší rovina moudrosti dávného rčení: Viděl jsem, a zapomněl. Slyšel jsem, a zapamatoval jsem si. Udělal jsem, a pochopil.
