Mám na mysli pozitivní set a setting. I sám Buddha začínal svou Cestu spíše utrpením, askezí, bojem s přeludy… tak jako hnutí New Age v 60. letech min. stol. v USA: teprve po haváriích, v rámci těžké nemoci, po osobním krachu začali myslitelé i (takto postižení) lékaři měnit znaménko přístupu k životu a světu, a poprvé po letech se odvážili vyslovit otázku (které se jejich kolegové v rámci výzkumu působení halucinogenů neodvážili, i když ji prognosticky formulovali v rámci úvah, jak moc byly výsledné vize ovlivněny prostředím a psychickým stavem pokusné osoby): když lze dosáhnout osvícení (katarze) poté, co se člověk dotkne pomyslného dna, tedy už ví Kudy cesta nevede?, jak by osvícení (a následné chování a myšlení takového člověka) vypadalo, kdyby začal rovnou tělesně i morálně očištěn?
Některé kultury, zvláště ženy jejich vznešenějších rodů, tedy matky budoucích vladařů, dodržovaly už při početí a v rámci těhotenství vědomě přísná dietní, morální i jiná pravidla, předem omezující případné negativní vlivy prostředí na budoucí dítě. Indky, ženy brahmánů, odedávna věděly, že musí být už při početí čisté, nejen tělesně, ale především morálně (a sama jóga jako taková mohla být započata až po splnění prvních dvou očistných etap (jama, nijama)
Také proto jsem tak smutný z toho, kam se vydávají mnohé české emancipované ženy: i ty, které „díky“ těžké nemoci nebo pobytu v kómatu „prozřely“, pochopily iluze, ve kterých kamenná věda celá staletí udržovala davy, a začaly se o alternativních možnostech vnímání (a interpretace) reality i vyjadřovat, po nějaké době dopadly(-dnou) jako mnohý americký turista, který si zaplatil pobyt v zenovém klášteru v Japonsku, a po dvou týdnech tak jiné existence zažili to, čemu tam říkají kenšo, vhled. Jenže se vrátil domů, a po pár týdnech hamburgerů a televizních seriálů z toho všeho zbyla jen vzpomínka a popisy nějakého exotického procesu.
Mladé chytré a vzdělané ženy, které mám na mysli, jsou už opět (způsobem, jakým jejich mysl pracuje, viz kognitivní disonance) bohu (a jim a nám všem) žel uzavřeny pro jakýkoliv jiný názor, a předem naježeny. Ego (v matrixu matrixu) opět zvítězilo. Také protože i ony byly většinou traumaticky porozeny, autoritativně vychovávány a vzdělávány, a zážitek, který natrhl jejich vnímání reality, je sice katapultoval poněkud jinak, ale pak se vrátily do běžné reality (ranného kapitalismu a emancipace), a jejich transformace vybledla a stala se jen žloutnoucí fotkou v albu paměti.
Konečně jsem se dočkal: nadšený zhotovitel labyrintů Petr Litvák (další fotky jsou prý na jeho FB) mi poslal fotku z Frýdku Místku, kde uspořádal pomalou meditační chůzi, a zaujala ho maminka, která labyrintem předpisově prošla s neustále klidně se usmívajícím chlapečkem kojencem v náručí. A napsal mi, že tahle žena celé těhotenství prozpívala a protančila, a porod byl (prý samozřejmě) orgasmický! Hurá!
Jsem si jist, že takových malých (budoucích) buddhů i u nás bude stále víc, a za dvě tři generace… Jinými slovy, pozitivní společnost by se měla pozitivně budovat od samých počátků, tedy od početí, přes těhotenství, orgasmický porod, pochvalnou výchovu plnou oxytocinu (protože péče o… dítě, muže).
