Rozhovor s Ludvíkem Vaculíkem Možná bychom byli dál než dnes pořídil Jakub Patočka v roce 1998 pro časopis Sedmá generace, který tehdy redigoval. Vyšel jako součást zvláštního čísla k třicátému výročí srpna 1968. Po sedmi letech teď vyšel rozhovor poprvé elektronicky. Protože jsem Vaculíka rád čítal celé roky (na poslední straně Lidových novin vždy v úterý), a znovu jsem narazil na jeho rázovitě valašské odpovědi na stejné metaotázky (které jsme si kladli v roce 1968, ale i po roce 1990, a jež nejsou zodpovězeny ani dnes, v rámci krize kapitalismu, EU a Řecka a i přílivu migrantů ze Sýrie a Eritreje), ocituji, a doprovodím svým komentářem (detaily cest vedoucích k řešení si čtenář, toužící a schopný nepředpojatě číst i náročnější věty, může vyhledat rozprostřeny po mém blogu).
Platila by tedy zejména ona výzva k občanské aktivitě, které nespoléhá na volby jedenkrát za čtyři roky, komentoval před deseti lety Ludvík Vaculík to, co napsal v roce 1968. Čili ta pasáž, kde vyzývám: ustavujte občanské komise, vyšetřovací výbory, ignorujte funkcionáře, žádejte jejich odchod! To plně platí… Ale ono se to nepodařilo ani tehdy. Protože lidé si myslí, že demokracie je samočisticí továrna. Myslí si, že stačí, když jednou za čtyři roky někoho zvolí, a potom mu v různých Kotlích vynadají… A víte, možná bychom byli dále než dnes. Mezitím se totiž ten národ ještě mnohem víc zmršil a zkazil. Po listopadu 1989 se země naráz otevřela a vypukla úplná svoboda všeho. Kdežto tenkrát by to šlo postupně a mnohem víc by se třídilo.
Tehdy se k tomu však naskýtaly lepší podmínky než dnes. Nyní těžko unikneme diktátu – a zase nemám rád to slovo – globalizace. Tenkrát bylo myslitelnější, že by se nějaká část Evropy nebo světa vyvíjela po svém. To si už dnes skoro ani nelze představit. Mně se zdá velmi přesná věta, kterou použil Václav Bělohradský v nějaké televizní debatě, kde o dnešním kapitalismu řekl, že dospěl do stádia, kdy se už osvobozuje od demokracie.
„Jinou ústavu“ – no ano, to je škoda. Představte si (okomentoval LV své někdejší pokusy rozpoutat diskusi nad novou, zelenější ústavou), že by tehdy ten jeden článek (viz i titul blogu) do ústavy dali. Už by ho od té doby jistě byli zrušili. Vždyť chtěl podřídit člověka přírodě! Právníci, že byli tak chytří anebo úplně hloupí, říkali, že příroda nemůže být nositelem práv. To je samozřejmě výmysl, protože příroda může mít své mluvčí. Oni ovšem věděli, že by to podvázalo výrobu a spotřebu… Obec by pouze měla právo zakázat, co je škodlivé: co škodí lidem, obci, přírodě, zvířatům… Každý ví, co je zlo. Co škodí, se zakazuje – to by mohl být první článek ústavy.
Podívejte se, lidi jsou prodejní (ztratil až dystopicky i po sametu slavný spisovatel iluze o národu). Pro dvě tři koruny slevy úplně rozkládají kulturní a společenský systém i vztahy obce. V jakýchsi velkoprodejnách si z balíků přijedou autem nabrat a zatím v uličkách mizí malé krámy – ale to s nimi mizí kultura! Co chcete takovým lidem říci? Tak jděte k čertu! Jste odsouzeni k zániku, protože se necháváte koupit… Pak se tedy na zeměkouli prapodivným přírodním pochodem vyvíjí nějaký nový druh člověka, nebo čeho.
Hm, před deseti lety jsem panu Vaculíkovi poslal na ukázku deset svých (tehdy na začínajícím internetu) publikovaných fejetonů právě na všeobecně lidská a zatím nevyřešená témata (viz např. traumatické a tedy celou společnost poškozující porody, evolučně dané mechanismy, jakými reagujeme, nebo neumíme reagovat, na soudobé technologické zneužití např. reklamy, nebo neschopnost porozumění - já píši celé roky o zásadním evolučně daném sémantickém nedorozumění mezi muži a ženami)…Ludvík Vaculík mi odepsal na svém psacím stroji (půlstranu A4 mám teď před sebou, i s jeho kulatým razítkem a podpisem): Texty jako ty Vaše nebo moje mají svou úlohu vedle ostatního obsahu novin, tam také mohou působit originálně… Vadou je i to, že s Vámi souhlasím, že mne tatáž témata zajímají, ale že se teda nedovídám nic nového… Že je pravda, co píšete, to samo nestačí…
Měl svou pravdu zkušeného fejetonisty a tolikrát zklamaného autora zásadních textů, ale také člověka, kterého, vybaveného z dětství pevnou morálkou a ovlivněného politickým vývojem země v druhé polovině minulého století, tahle témata sice zajímají, ale neumí je číst dnešníma očima přece jen mladších informovanějších a na internetu zběhlejších aktivnějších komentátorů: bylo mi jasné, a loni jsem to při četbě jeho nedávného fejetonu, ve kterém se pochvalně zmiňoval o jevu, o kterém jsem mu tehdy psal a který „znal“( ale nebyl pro něho tehdy nic nového) pochopil, že mu tehdy jádro sdělení uniklo, a poselství většiny mých fejetonů nedošlo. Znám to z mládí: i můj otec byl Baťovým mladým mužem, pak milicionářem a komunistou, a nahlodat jeho názory prostě nešlo. Ze strany ho vyloučili, protože přes nařízení strany nenosil baret, ale klobouk, a nehodlal se s dalšími funkcionáři podílet na ilegálním vypalování alkoholu. Matka milovala SSSR a ruštinu se dokonce soukromě učila, a ze slepé lásky, která zemi sovětů vždy a vše omlouvá ji šokově vykopla až srpnová okupace v roce 1968. Potýkám se s podobným fenoménem (viz: kognitivní disonance) například i u rozvedených či samostatně podnikajících a na mužích nezávislých emancipovaných žen: čtou, zdánlivě poslouchají co říkáme, ale smysl jim uniká, protože jim mozek (a mechanismy toho, jak zvláště čtené informace vnímají převážně levou hemisférou) v sebeobraně a cenzurně brání slyšet a případně akceptovat to, co by jej (a je) mohlo emočně narušit.
Podstatu mých návrhů na řešení skutečných příčin najde zkušený čtenář v (mega)blogu, který jsem psal coby otevřený dopis účastníkům České konference na počátku února 2009 (link dole): doporučuji udělat si extra čas, kliknout si a přečíst, včetně případných dalších odkazů, co celé roky (ostatně jako Vaculík) a tzv. odborné, a té vnímavější společnosti marně naznačuji.
Odjinud: Vaculík tedy zásadní vadu demokracie spatřuje v lidech samotných, v jejich nedostatečné aktivitě, vůbec si však nestaví otázku, proč tomu vlastně tak je. Proč jsou lidé pasivní, proč své právo na správu vlastního státu raději odsouvají na placené profesionály, právě na ty funkcionáře, kteří časem nevyhnutelně mutují ve víceméně samovládnou oligarchii, napsal pod osm let starým rozhovorem s fejetonistou klasikem pravidelný diskutující Josef Poláček, a pokusil se, ovšem zase jen levohemisférově, sestavit stručný seznam svých možných odpovědí:
1. Je to pohodlné. Občanská aktivita vyžaduje spousty času a energie, výnos (a to zdaleka nejen materiální povahy) pro daného aktéra bývá velmi často mizivý, namísto radosti z dobré práce jenom frustrace. Aby se tedy opravdu vybudila občanská aktivita, je nutno najít něco, co bude „obyčejného“ člověka k jeho angažovanosti trvale motivovat. Hm, cituji celé roky výsledky výzkumů prenatálních psychologů a osvícených porodníků, že například způsob porodu (rozuměj, míra poškození v rámci stále většinově rutinně poskytovaných lékařských zásahů běžných velkoporodnic) určuje i to, jestli bude příští dospělák spíše neustále zvědavě svět objevující (protože také maminkou a učitelkami chválený) usměvavý hoch, než zakřiknutě obvyklý a tak běžný hospodský kibic a kritik všeho, fotbalu a politiky zvlášť… anebo konzervativec vyznávající tradice a morálku, či socialista dychtivý revolučně napravit svět pomocí zákonů, nařízení a diktatury státu. Mimochodem, vzhledem k tomu, čím straší zase Rusko, přečtěte si blog o příliš utažené zavinovačce…
2. Běžný občan nikdy nemůže mít tolik věcných vědomostí, tolik kompetence, kolik má placený profesionál-specialista. O tomto problému věděl už Aristoteles. Ale ve věku stále inteligentnějších a vzdělanějších mladých nadšenců (a googlu) se jak na Západě, tak u nás klube celá řada nejen ekologických (v průběhu let se i velké nadnárodní podniky začaly učit preventivně se starat, aby i v budoucnu měly dost surovin, tedy např. vody a dřeva, na výrobu) ale i mateřských a jiných aktivistických lokálních tzv. nevládních aktivit (viz např. Pirátská strana, Hnutí Žít Brno a mnohých dalších nezávislých), které již dnes opanovaly lokální politiku a úřady mnohých malých měst.
3. A o čem by vlastně takový „angažovaný občan“ mohl vůbec rozhodovat? Co by mohl reálně ovlivnit? Vždyť za podmínek kapitalismu jsou všechny společenské priority dány už předem (a to i včetně té dominance kapitálu nad přírodou, na které Vaculíkovi tolik záleží). Hm, jak vidno, v poslední době vznikla celá řada nových aktivit, kterým se daří (přes všechny legislativní i mocenské klacky ze strany zavedených stran pilně pracujících jen na udržení svých pozic) věci přece jen pomalu měnit.
Takže takovýto angažovaný občan (má svou pravdu internetový diskutující) se sice skutečně může pokusit „ignorovat funkcionáře“ a sám odstartovat tu či onu obecně prospěšnou iniciativu; ale na straně druhé musí žít s tím, že on sám je ignorován kapitálem! A ve skutečnosti velice dobře ví, že nakonec nemůže změnit nic, nebo alespoň nic podstatného a tak se už ani vůbec nenamáhá se angažovat. Hm, po vývoji posledních šedesáti let se občanovi ČR (předtím ČSSR a ČSFR a České republiky) nemůžeme divit: byl k občanské pasivitě geneticky šlechtěn (ironie!) od Bílé hory až po normalizaci k tomu, aby nehasil, co ho nepálí… Mimochodem, pocit že jsou ignorováni, dnes musí ve světě globálního kapitálu a nadnárodních monopolů) mít i mnozí vrcholoví politici nejen u nás, ale i ve světě velmocí.
Celé roky tak naznačuji, že jediné řešení stále gigantičtějšího gordického uzlu současné civilizace je začít ono pomyslné klubko problémů rozmotávat ab ovo, od počátku, tedy od početí (rozuměj: i od porodů, výchovy, vzdělání atd.), a potrvá to nejméně tři generace. Má někdo nějaké jiné smysluplné a realizovatelné řešení, než se nám ta naše civilizace rozpadne na kousky?Není ono vaculíkovsky pádné Co škodí se zakazuje právě tím překvapivě nevyváženým, ale účinným jiným čtením světa a tedy snad realizovatelným návrhem řešení?
http://blog.baraka.cz/2009/01/ceske-konferenci/ megablog s celou řadou odkazů na relevantní články z oblasti porodnictví, výchovy dětí, školství a duchovnosti
