Zapojení dítěte do života rodiny a společnosti se u Tibeťanů děje přirozenou cestou tak, že děti jsou součástí každodenního rodinného života. Učí se vstupovat do modlitební místnosti s úctou a v tichu, učí se modlit, klanět sochám bohů a jejich malbám. Slýchají a postupně začínají zpívat mantry, buď s rodinou a nebo se svými vrstevníky. Hrají si v domě i venku s ostatními dětmi a starší děti pečují a dohlížejí na mladší. Tak se snadno a přirozeně učí poznávat a uznávat rodinné a kulturní hodnoty. Prostředí a láskyplné vztahy tedy formují optimální strukturu emocí, a v případu výběru příštího dalajlamy jde tedy o rituálně pragmatický způsob, jak najít kloučka, který se narodil co nejoptimálněji (rozuměj: co nejméně poškozeně), např. v regionu, kde nepanovaly zrovna sucho či neúroda, neprobíhaly nějaké války, je přirozeně živý, zvídavý, ale umí být i soustředěný a neustále rozesmátý. Aby pak mohl být optimálně (nepoškozeně) vychován a vzdělán. Ušetří se tak spousta energie, kterou by jinak mniši a lamové vyplýtvali na někoho (naprostou většinu z nás), kdo byl přece jen porodem a dalšími vnějšími okolnostmi traumatizován (rozuměj: poškozen jak hardwarově, tak dlouhodoběji, tedy softwarově), a dříve či později by naděje v něho vkládané zklamal.
Buddhisté měli a mají seznamy vnějších i vnitřních znaků dokonalosti, my mateřská znaménka, velké pihy a jiné vnější kožní znaky (negativních vnitřních procesů) bereme jako náhodu, a navíc zachraňujeme ve jménu statistiky nedonošená a za pár let umírající miminka. Dávné kultury s duší (stejně jako rodiny indických klasických hudebníků či výše zmíněných filipínských tanečnic) uměly (stejně jako kdejaký venkovský chovatel králíků, psů nebo holubů) pečovat o genetickou nenarušenost druhu či rodu. Jinými slovy, jen dobře porozený kluk je zárukou, že roky výchovy, vzdělávání a pěstování těch nejušlechtilejších vlastností nebudou promrhány… Navíc tak jako dalajlama, i ostatní lamové ale i Tibeťané se na rozdíl od nás velmi často a všemu smějí: život je radost!
Právě Tibeťané dokázali i ve svém klimatu a v rámci nepředstavitelně namáhavé chudoby objevit a vyzkoušet tak asketické ale efektivní metody kultivace osobnosti (budoucího lamy či dalajlamy), jakými jsou zvuky (tibetských mís, dlouhých rour dungů, činelků tingšá, ale i neuvěřitelně uvolněného hlasu mručících mnichů), různé terapie (zvládání představivosti, ale i smyslové deprivace, např. tmou), které (jak dnes objevují neurovědy) vedou k i námi realizovatelným formám dokonalého amalgamu inteligence a soucitu, tedy celoživotní moudrosti. Ne náhodou používají jako symbol moudrosti ulitu (hlemýždě), tedy něco, co nelze vyhrát v loterii či získat na lusknutí prstů, ale co se vytváří dlouhodobě, trpělivou prací, jejíž kvalita roste právě s předchozími zkušenostmi. Slovo dalajlama ne náhodou znamená i velký učitel, ale spíše ve smyslu moudrého a laskavého dědečka (viz foto níže) než přísného kritika (zvláště mladší lamové běžně hrávají s mníšky fotbal), pomocníka (asistenta) na Cestě za osvícením. Současný 14. nositel tohoto titulu je dokonalou ukázkou právě nekonečně trpělivé a navíc za každých okolností usměvavé laskavosti.
Dalšími záhadnými rituály (testy), kterými musí vybíraný a případně vybraný klouček projít (např. vybrat si z několika věcí tu, kterou předešlý dalajlama často používal), si komise starších lamů ověří nezkaženost a potenciály dítěte (schopnost se soustředit na daný úkol, bezprostřednost, rozhodný ale přesto rozvážný přístup k problémům a zadáním). Ostatně, podobně si zkušený ovčák vybírá z několika neposedných štěňat ovčáckého psa, svého budoucího pomocníka. Jinými slovy, kdy a kde jinde záleží na setu a settingu, prostředí (porodu, domu, rodiny, atmosféry) i stylu intuitivní výchovy více než při výchově dalajlamy (nebo potomků šlechticů a králů, ale ve skutečnosti každého člověka)? A pak jde o mnohaletou trpělivě každodenní přímou výchovu pochvalou, laskavostí, láskou v každém gestu: nejzkušenější lama má nakonec na starosti jen jednoho jediného vybraného adepta.
Každý dobře porozený neposedný, svět horlivě aktivně zkoumající a neokřikovaný, ale hlavně maminkou (a později i tatínkem) chválený klouček je potenciálně dalajlamou (oceánem soucitu a moudrosti)… ale jedinému se dostává mnoho dalších let osobní péče a stále důkladnějšího vzdělávání… nejen co se týká kumulace informací (recitace súter nazpaměť), ale především schopnosti umět je interpretovat v souvislostech a vztazích. Právě umění umět vyhledat optimálně porozené dítě a potom je i optimálně vychovat k moudrosti a laskavosti (tibetský klášter plný omobilovaných puberťáků hrajících fotbal je přitom právě tak hlučný a chaotický, jako kterákoliv škola u nás) je totiž něco, co bychom se měli a mohli od Tibeťanů (na)učit.
Tibeťané jsou také díky duchovnosti tradic přirozeně velmi tolerantní i k těm, které bychom my zavřeli do blázince: Marpa, legendární tibetský učitel jiné legendy, Milarepy, měl jednu legální ženu a osm tantrických partnerek. Tibeťané uznávají a obdivují „mahasidhi“, velké a dokonalé, rozuměj: tak jiné… Oněch 84 bláznů, kteří žili v Tibetu mezi 8. a 12. stoletím, podle nich rozumělo všemu, co se dělo ve světě, pečovali o řádný chod světských věci. Byli mezi nimi pekař Pačari, žebrák Čatrapa, košíkář Tengipa, prodavač dříví Ačinta, krejčí Kantali a rybář Minapa, ale také ovšem Tilopa a Naropa, zakladatelé tibetské duchovní školy.
Ale, nic už není dokonalé: ti, kteří vyrostli v exilu, podvědomě nabrali spoustu našich (více či méně nedokonalých) vlastností: bavil jsem se s jedním mladíkem, který si vyslechl mou nadšenou přednášku o duchovnosti Tibeťanů, a později se vyjádřil, že to byly výmysly. Měl pravdu, pro něho to už byly výmysly, protože on vyrostl a „rozum“ bral na evropských školách. Myslím, že proto také dalajlama ví, že je a bude poslední…
Naznačuji, že nejde o to nalít pomyslným norimberským trychtýřem klukům do hlav znalosti a informace, ale jaksi navzdory znalostem v nich uchovat přirozenou touhu neustále se učit, zkoumat, pátrat. Proto životopisné filmy o současném dalajlamovi tak zdůrazňují např. jeho posedlost rozebíráním mechanických strojků a udělátek: tibetský učitel nezakazuje, ale doporučuje a vychovává pochvalou a dialogem. Každý jsme kdysi měli schopnost komunikovat se svou intuicí, ale pak to v nás rodiče (a učitelky a šéfové) uklidili do nejnižších podvědomých vrstev vědomí, my se za to (stejně jako za pláč a emoce) styděli a už nikdy to nepoužívali. Intuice malého nezkaženého dítěte je přitom bezbřehá a pro další vývoj (i celé společnosti) životně důležitá.
Co když apokalyptici a autoři dystopických knih mají pravdu? Co když jediná cesta z krizí je obnova společnosti s duší? Co když tou cestou je vědomé početí, optimální těhotenství, přirozený porod a výchova a vzdělání hrou, povzbuzováním a pochvalou? Co když jde také i o umění následně vybrat nepoškozené potenciální budoucí oceány moudrosti a soucitu, zároveň s obnovou ženství a uměním rodit malé buddhy, a vychovat a vzdělat je v dalajlamovství? Co když právě a jen to může ve třech generacích regenerovat lidskou společnost?
