Když už vzpomínám: přišel dotaz na příhodu příznačnou pro až typicky naivní české zbožštění různých guruů, takže pokračuji ve vyprávění z dob heroických. Se zbožštěním autorit jsem se setkával od dětství (když umřel Stalin, bylo mi nejprve taky smutno, ale pak jsem nechápavě koukal, kolik dospělých lidí brečí, a docela brzy jsem pak ve škole povinně s ostatními spolužáky vytrhával jeho fotku z čítanky). A protože jsem se o různé tehdy znovu nalezené duchovní metody zajímal od ranných 70. let min. stol., za ty roky jsem zažil celou řadu dnes humorných a veselých příhod ze života svatých, pardon, guruů a lamů. Jednu mi právě připomněl svobodný pán z labyrintu (kromě mnoha jiných zvířat i chovatel dvou třímetrových hadů škrtičů) na Stroupečku:
Zatímco tehdy bylo jakékoliv literatury o duchovnu velmi poskrovnu (a já např. neznal ani slovo vegetariánství), byli jsme vděčni za jakýkoliv špatný překlad mouder jakéhokoliv gurua: věřili jsme slepě téměř všemu. Ale jak strojopisných spisků přibývalo, začalo být jasné, že překlady to jsou přinejmenším velmi naivní, ne-li přímo špatné a zavádějící, a že je nanejvýš potřeba zjistit, jak se věci mají ve skutečnosti. A tak jsem kromě cvičení jógy a prvních pokusů o meditaci začal studovat (posléze překládat) i zenovou literaturu. To mne v roce 1979 zaneslo na dva měsíce do Japonska (a zenového kláštera, viz později kniha Český sen), a později k vydávání samizdatových časopisů (ve čtyřech kopiích), ve kterých jsem si už tehdy (viz i první číslo čtvrtletníku Baraka) dělal srandu z těch, kteří a které si před každým vousatým Indem (dnes i Barmáncem, Číňanem ale i českým šamanem) sednou na zadek.
Pouštěl jsem nahrávky indické lidové hudby i nadšeným studentům u nás toho pravého prvního oficiálního cvičitele jógy Mahešwaranandovi (jehož záslužný systém i organizace Jóga v denní životě dodnes funguje). Když jsme pak jednou v 90. letech s přítelem Romanem Bendou jeli hrát na tibetské mísy někam na Moravu, cestou jsme se zastavili ve Střílkách (kde dvě dámy restituovaly velký pozemek a několik budov, ve kterých vznikl velký ášram a značný počet zájemců tam mohl žít, jíst vegetariánsky a cvičit jógu). Swamidži (jak ho stoupenci uctivě oslovují) za hezkého počasí sedal a asi dodnes sedává a káže pod velkým stromem uprostřed mezi budovami: tam jsme ho také našli. Zdálky jsem mu zamával, poznal mne, a já navrhl: jedeme hrát na mísy, nechcete, abychom se na zpáteční cestě zastavili a zahráli i pro vás všechny? Charismatický jógín pokýval hlavou, pokynul rukou, řekl že ano, my odjeli zahrát a večer se dostavili s mísami do hlavní haly, kde už čekal (po)slušný dav potenciálních posluchačů.
Na jediné volné místo pod křeslem, na kterém dozajista sedával a asi stále sedává swamidži, jsem rozprostřel koberec, na kterém jsme obvykle hrávali, naaranžoval mísy, a očekávali jsme příchod gurua. V tom přiběhla dcera majitelky areálu (a z téhle pozice také i hlavní organizační poradkyně Inda) a začala se tiše rozčilovat, co si to dovolujeme, že tam smí sedat pouze swamidži, že to je posvátné místo. Vysvětlil jsem, že jinde místo není, a že jsme se swamidžim domluvení, ale ona trvala na posvátnosti placu. Tak jsem ji šokoval tvrzením, že já tam sedět mohu, protože jak mísy, tak můj zadek jsou taky posvátné. S otevřenou pusou odešla, protože se právě dostavil i Mahešwarananda: kývli jsme na sebe, on se usadil, a my začali hrát.
Už jsem to zde párkrát zmiňoval: jsou lidé, kteří nějakou autoritu, vojenskou, politickou, šéfovskou nebo duchovní, prostě potřebují. Ať už byl a je příčinou traumatický porod nebo autoritářská výchova, takový člověk není schopen vlastního (natož odvážně riskujícího) rozhodnutí, a celý život spoléhá, že se o něho i v tomto ohledu postará nějaká autorita (nebo instituce nebo systém). Viz i blog Nic nového pod sluncem: lidé uctívali zlatá telata odjakživa, a všichni (i duchovní) reformátoři před zbožštěním posvátných zadků varovali. Kam až přehnaná úcta vede jsem nedávno komentoval v blogu právě na téma zmiňovaného gurua, a ocenil v nejčerstvější a nádherně až ironicky drzou žensky brněnskou verzi.
Je příznačné a typické, že například prvního čísla Baraky (s meditujícím a levitujícím disneyovským Myšákem Mickeym na obálce, klikněte na odkaz a vychutnejte celou řadu vtipů) se prodalo rekordně málo: potrefené husy nechtějí (neodvažují se) ani kejhat, a že mé blogy namířené na rychlokvašeně emancipované české seminářové bohyně byly a stále bývají nejméně čtené. Jinými slovy, jakýsi všeobecně platný dojem, že poblíž nějakého exotického (nebo exoticky se tvářícího) gurua (Járy) dopadá odlesk zlatého (rozuměj: posvátného) zadku i na dav uctívatelek poblíž trůnu, je asi, jako ona werichovská blbost lidská, neporazitelná. Mí čtenáři a informovaní nepředpojatí současníci ale vědí, že i jistá nerozhodnost, závislost na autoritách, i neschopnost používat selský rozum, je předurčena na celý život kvalitou porodu.
Naznačuji ale neustále, že vždy existuje řešení nápravy, že je vždy dobré mít vlastní (nejraději intuitivně selský) rozum (zen to vyřešil mistrovskou a na Západě v naprosté většině až kóanovitě nepochopenou radou: Potkáš-li Buddhu, zabij buddhu!) a nesednout si před jakkoliv věhlasným guruem na zadek K čemuž dopomáhá i schopnost zasmát se nejen vtipům (o druhých), ale i sami sobě…
Další doporučená četba:
http://blog.baraka.cz/2012/06/osvicene-rano/ Roman v létě u Milevska
http://blog.baraka.cz/2010/02/cesky-zen-zazie/ jak jsem si dělal srandu z Japonských profesorů buddhismu
http://blog.baraka.cz/2012/03/prilis-utazena-zavinovacka/ o příčině neřešitelné situace v Rusku
http://blog.baraka.cz/2011/09/5730/ o tom, že i duchovní moc korumpuje v jakémkoliv množství
http://www.baraka.cz/Baraka/Baraka_1.pdf
http://prigl.cz/brnaci/ezopice/ ostře brněnsky o ezoterických bohyních
http://blog.baraka.cz/2010/03/sekt-a-kost-nati/
