Výchovné a psychologicko sociologické trendy posuzovat a dokonce vysvětlovat motivy těch kteří tzv. zlobí, jsou, jak často zjišťují ti zvědavější četbou poučných knih popisujících přírodní (rozuměj: přirozenou) moudrost domorodců a tzv. primitivních kultur, úplně a netolerantně mimo mísu. Kojenec, který třepe ručičkami nožičkami, pubertačka která netuší proč vyvádí, štěně které rozkouše páníčkovi bačkory, školák který neposedí a manželka která uteče od manžela… to všechno jsou případy a příklady toho, kdo za to (a co) nemůže. Naznačím, apelativně i když neagresivně, jaksi nepřímo, za co bychom mohli a měli „moci“ (a rovnou se subjektivně okomentuji)…
Mozek zkouší, učí se, objevuje a nacvičuje propojení a vztahy mezi svými částmi. Zatímco u dětí a štěňat jsme shovívaví, dospělým (a manželkám) jejich činy vyčítáme, jako kdyby je záměrně plánovali. Ale kluk, který zakopne, spadne a rozbije džbán, ve kterém nese tátovi z hospody točené pivo, za to nemůže: on to tak nechtěl, ono se to tak vyvrbilo… a oblá zmalovaná blondýna která se rozejde s milionářem, jakmile potká miliardáře: hormony zavelí, ona za to nemůže. Jinými slovy, okolnosti, za kterých byl každý člověk (savec) počat, vyvinut v děloze, porozen vychováván a vzděláván, v jakém prostředí a s jakými úrazy (tělesnými i psychickými) se potkal, to všechno (spolu)vytváří rámec souvislostí, které zdánlivě náhodně (před)určují jeho charakterové vlastnosti (kvality) a činy.
Chovatelé drobné zvěře, ale i koňáci dobře vědí, jak se jednotlivá zvířata vzájemně liší, a ti všímaví si to své vybírají až na základě pečivého pozorování chování mláďat: ta největší, nejzvědavější, nejsoustředěnější jsou ta člověku nejužitečnější. Zatímco ale všichni chovatelé dbají na co nejlepší genofond, člověk (až na výjimky šlechtických a královských rodů, nebo filipínských tanečnic či indických hudebníků) rodí svá mláďata až na výjimky náhodně, chaoticky, a až s křížkem po funuse, samozřejmě marně, opravuje a napravuje, co už dávno je dáno: trestá všechny, kteří tzv. zlobí, jenže ti za to nemůžou…
Bez ohledu na panující ideologii či formu státu, babičky stále nadšeně zulíbávají znovunalezeného potrhaného a plesnivého kocourka, který se na dva týdny zaběhl, ale seřvou dědečka, který přiběhne s pořezaným a tedy krvácejícím prstem. Učitelky trestají žáčky za to, že neznají co znát ani nemohli, ale nechválí je za snahu a zvědavost. Lid obecný si v hospodách stěžuje na psychopatické politiky, nebo zkorumpované poslance či premiéry, ale ani oni za to nemůžou. Tak se narodili a byli (ne)vychováni: to lid, který do systému nezavedl různé testy (které v případech chovného zvířectva předem eliminují negativní tělesné i drezurní handicapy) je do funkcí zvolil, lid jim dal moc ke zneužití. Lid měl přitom dostatek času nalézt a zavést takové preventivní metody (a jejich úpravy), aby chyby zbrklých urážlivých kluků u moci systémově eliminoval. Kdysi na počátku by to bylo snazší, teď už je to zdánlivě nemožné… pokud se nezačne od počátku…
Koňáci na trhu odjakživa kupovanému koni prohlíželi zuby a kopyta, a snažili se odhadnout, jestli bude jankovitý nebo poslušný, ale lidé se žení a vdávají jen na základě Hollywoodem a ženskými strakatými časopisy vnucené iluze o všemoci lásky na první pohled… přičemž fungující duchovní společnosti odjakživa věděly, že manželství (a rodina) jsou příliš vážná věc než aby o ní rozhodovalo pár gramů nějakého hormonu, tedy zamilovanost. Zatímco v Indii stále značné procento nových manželství je rodinou (a hlavně astrology) pečlivě vybráno – a i když se on a ona poprvé vidí až pár dnů před svatbou, jsou astrologicky, rozuměj, typově, povahově, tak kompatibilní, že spolu opravdu žijí spokojeně až do smrti… naprostá většina západních manželství „z lásky“ se rozvádí jak na běžícím pásu… přičemž za to ti láskou zprvu omámení (ale v podstatě nekompatibilní) také nemůžou. Jinými slovy, zatímco současný moderní a vzdělaný (prý moudrý) člověk stále a slepě klade až přehnaný důraz na hardware, vzhled, je mu jedno, co za software se v tom či onom (v té či oné) skrývá.
Znám životní příběhy mnoha nadějných hudebníků a malířů, kteří se z vlastně malicherných niterných důvodů uchlastali. Nadějných studentů jógy a duchovní cesty, kteří zapadli a přes obrovské příležitosti několikrát nejprve z opomenutí, pak v přes rady zkušenějších, své i společenské šance nechali propadnout: nebylo na ně spolehnutí. Potkal jsem mnoho mladých pracovitých mužů, kterými hormony třásly tak, že vždy v nejlepším opouštěli své ženy a děti pro jakoukoliv sukni, která proběhla kolem (o ženách v podobných situacích jsem se zmiňoval často a zmínil i výše) Z historie víme o naprosto zbytečných válkách, které nemusely vůbec začít, kdyby se vládci prostě dohodli (a neuráželi jako malí kluci)… Nikdo za to vlastně až tak nemůže…
Člověk nemůže ovlivnit počasí, zemětřesení, vzhled a vlastnosti partnera (partnerky), může ale ovlivnit svůj postoj k tomu všemu: k životu. Nelze (pře)vychovat národ, členy strany, ale lze jít příkladem, a postupně se pokoušet kvalitou pozitivně ovlivnit věci na samém počátku (ab ovo, od početí, vajíčka, od porodu). Nelze (fyzicky) změnit již vyvinutý organismus (psa, stromu, člověka), je tedy zbytečné trápit se tím, co změnit nelze. Napravovat důsledky je pak už nesmyslné, příliš drahé a neúčinné: chtělo to a chce dá(va)t pozor na kvalitu věcí, jevů a potomků od počátku, od raného dětství, kdy se budoucí charakter formuje a na celý život utváří. Pak už za to ten či ona nemůže…
Jenže, a to je téměř zenově moudré zjištění i těch, kteří na sobě trpělivě celé roky a životy pracují, geny změnit nelze, ale epigenetika dokazuje, že je to právě prostředí a styl existence, co mění funkci a rychlost aktivity genů. Jinými (až pohádkovými) slovy, právě tím že neplýtváme časem a energií na změny, za které nemůžeme, a nesnažíme se (o dosažení osvícení, míru na celém světě, změny chování šéfa, otce či partnerky atd.), ale staráme se přičinlivě o to, co změnit lze, tedy o sebe a své okolí (a to udržujeme v pořádku), pak, zázrak, i svět kolem bude postupně v pořádku. Můžeme myslet globálně, ale jednat musíme lokálně… a změnit se individuálně (tvrdí heslo hnutí nové doby). Ostatně už Buddha doporučoval tzv. střední cestu, mimo extrémy přílišné aktivity, ale i pasivity. A jedním z utrpení (samsáry) je právě i naděje, která, stejně jako usilování, na Cestě k sobě samému (a zároveň našemu vesmíru) spíše překáží.
Zatímco pejskaři dobře vědí, že co nenaučí štěně, starému psovi do hlavy nevtlučou, lidé až na výjimky opakují a v dalších generacích pak znásobují zdánlivě malinké chybičky (opakuji, v těhotenství, při porodu a výchově dětí) a opomenutí kdesi kdysi na počátku… jejichž výsledky (důsledky) se vymstí, ať už jde o chování psa, dítěte, partnera. Rozmazlený pes (či tatínkova nikdy neukojená princezna holčička) za to nemůže… Svět podvodníků, stále hamižnějších bankéřů, nadnárodních ale o to méně odpovědných megainstitucí… za to jaksi nemůže. Ale z vlastní zkušenosti vím, protože jsem byl v polovině 70. let min. stol. právě tak výbušně vztekle nespokojený se všemi kolem jako můj otec, že lze hledat a nalézt informace o tom, že existují alternativy všeho, že lze krok za krokem přebírat (opakuji: jaksi nepřímo) zodpovědnost za vše, co lze (a ono je toho stále víc) změnit a za co mohu…
Poslední kóan mého korejského zenového mistra byl samozřejmě záhadný, tak jak kóany musí být, ale zároveň třeskutě snadný, i když právě proto pro běžného západního (českého) adepta cesty zenu k osvícení k nerozluštění: Myš žere kočičí žrádlo, ale kočičí miska je rozbitá. Jinými povrchními slovy, všechno je jak je. Je marné a nesmyslné se trápit tušenním, že se svět řítí ke kolapsu: ten, jako každá krize, může být a bývá i začátkem nečekaného řešení.
Ano, miliony dětí na světě hladoví, ano, všechny moderní války jsou zbytečné a kruté, diktátoři se nadále (díky zbytečně traumatizovaným, protože medikalizovaným porodům) běžně rodí… za to jedinec prostě nemůže. Co ale může je pracovat na sobě a postupně eliminovat negativní vlastnosti a posilovat ty pozitivní. Sice a zároveň svět a vývoj společnosti za svého života tedy ovlivnit nemůže, ale v rámci jednoho života toho může udělat hodně dobrého (a ostatní kolem sebe ovlivňujícího). Naznačuji to neustále: téměř vše se dá zvládnout pomocí pozitivního myšlení a (klidně i natrénované) laskavosti.
Opakuji (a moudří všech věků to jinými slovy stále znovu připomínali): není cesta k zodpovědnosti (moudrosti, zdraví, laskavosti, meditaci a zvládání sebe sama), zodpovědnost (moudrost, zdraví, laskavost a postupné zvládání sebe sama) je Cesta. Ale poškozeně narozený klučina, okřikovaný a nikdy nepochválený matkou a učitelkami, a poškozeně se vyvíjející svět hříchů (z lenosti těla i ducha), za své zlobení (a lenost duší i těl) vlastně nemůže… Všechno je tak, jak je (a pokud je negativit a omylů a neschopností se z chyb poučit příliš, další kolaps je prostě na obzoru).
Dokud tenhle kóan člověk jako takový nevyřeší, třeba tím, že jej prostě začne denně (vždy ale jaksi nepřímo, úkosem, aby se ego nemohlo rovnou dalším sofistikovaným matrixem bránit) postupně řešit, bude panovat zatímní všeobecnost: člověk a společnost… za to (že je jaký a jaká je) nemůže.
