Snad každý, kdo se byť letmo setkal se sociologií, zahlédl i jméno letos devadesátiletého Zygmunta Baumana. Polský myslitel, který se kvůli židovskému původu musel za socialismu přestěhovat do Británie, je autorem více než padesáti publikací a jedním z nejvlivnějších sociologů dneška. Je mimo jiné autorem konceptu „tekutá modernita“, kterým popisuje neustálou a pro člověka těžko snesitelnou proměnlivost a nestálost současného světa. Rozhovor, který poskytl u příležitosti účasti na pražské sociologické konferenci, mi poskytl možnost citovat, a alternativně komentovat.
Skutečně se oprávněně a správně bojíme nepředvídatelných, náhodných dopadů globalizace. Máme na jedné straně síly, které jsou zcela mimo politickou kontrolu. A politiku, jejíž moc neustále slábne a nedokáže plnit, co slibuje. Situace, kdy nejen nevíme, co se může stát, ale pochybujeme, že až se to stane, nebudeme s tím moci nic dělat, je neudržitelná. Hm, buddhisté vědí už tisíce let, že je dobré nečekat nic, ale být připraven na všechno. A také to nácvikem umění být vědomím v haře (ve třetí, energetické čakře) celoživotně trénují a dovedou naučit i ostatní vážné zájemce…o co jde zjistíme jen pokud se naučíme nebýt namočeni (díky většinou negativním automatismům svého těla a mysli) v emocích: tedy umět vědomě být a pozorně žít vždy v přítomnosti, teď a tady.
Žijeme v nejistotě a v nejistotě nemůže být nikdo šťastný. Nedokážeme předvídat, co se stane zítra, za týden, za měsíc. Když jsem byl mladý, Jean-Paul Sartre mi řekl, že člověk musí mít životní projekt. Člověk by podle něj měl vědět, čím chce být, a pak krok po kroku k tomu cíli mířit. Ale to dnes zní absurdně v situaci, kdy jsme neustále překvapováni, kdy se nemůžeme připravit na to, co přijde. Až na detaily souhlasím, a smekám klobouk před těmi šťastnými (řemeslníky, dědečky nebo mysliteli) předešlých generací, kteří to zvládli pochopit a dokonce někdy i realizovat. Moc pomáhá nebrat to osobně a nebrat sám sebe tak vážně, tedy smysl pro humor. My Češi jsme vždy měli vynikající autory kreslených vtipů, kteří si vypracovali, díky často velmi tvrdým životním a tvůrčím podmínkám, postoj zenových mistrů a buddhistických učitelů (naznačený v první větě mého prvního komentáře). Moudrý sociolog celý dlouhý život se pohybující v rovině teorie ale prostě nevzal (protože nemohl vzít) v úvahu moudrost a vyzkoušenou metodiku jiných, zejména asijských duchovních kultur. Tutéž nevědomou chybu dnes ale (nejen podle mne) tvrdohlavě dělá celá západní elita.
Starší generace, vyrostlé po válce, vstupovaly do dospělosti s tím, že pozice jejich rodičů je pro ně jenom startovní čára. Budou mířit jen výš, výš, výš. Dnešní mladí jsou první poválečná generace, která na tom je jinak. Lidé žijí v nejistotě, která by se dala rozdělit na tři komponenty: neznalost, bezvýznamnost a ponížení – které plyne z toho, že nic nevíte a nic nezmůžete. Nejistota je velmi nepohodlná: dostanu dobrou práci, budu si moci pořídit dům nebo byt, budu moci poslat děti do školy? Co se stane, když onemocním, co se stane, když se moje firma spojí s jinou firmou? Když taková katastrofa přijde, nemáte prostředky, jak se bránit. Vskutku, dnešní generaci mladých už jejich dědečkové a babičky nemají co poradit: všechno je jinak, a instalatéři chodí opravit ohřívače vody s počítačem. Stále víc je jasné, že západní společnost a její školství neučí děti být empatické a zacházet s emocemi (už jsem několikrát psal o údivu tibetských lamů, že stavíme u škol tělocvičny, přičemž bychom potřebovali spíše emoce-cvičny, a sám dalajlama marně celé dekády přednáší Západu o tom, že už od dětství bychom měli umět trénovat zacházení s emocemi). Heslo, které vystihuje současnost, zní: jediná jistota dnes je, že nic není jisté. Jinými slovy, zatímco buddhista se učí niterné (sebe)jistotě (rozhodně ne v našem egoistickém smyslu), a duchovně realizovaný zenový mistr je dobrý v každém povolání a roli, Zápaďan přes své jakkoliv vysoké. vzdělání zažívá katastrofu vždy když se na něho ve frontě na maso nedostane ten jeho vyhlídnutý kousek. Neumí diskutovat a hlavně prohrávat (ostatně to dnes postihlo i většinu tzv. úspěšných emancipovaných žen, jejichž zmalované tváře postupně odtékají a ani silikonová ňadra či zadky dlouhodobě moc pevné nejsou).
Rada, kterou obvykle uslyšíte, zní: Musíte být flexibilní. Jenže flexibilita je právě to, co způsobuje tu nejistotu. Nejistotu nelze vyléčit další nejistotou (jak ostatně naznačuje hloubka krizí současného Západu a až na výjimky neschopnost rozeznat jejich skutečné dlouhodobé a přehlížené příčiny). Jsou dvě základní lidské potřeby: svoboda a bezpečí. Obojí potřebujeme stejnou měrou, ale zároveň jsou tyto potřeby v protikladu. Když chcete být svobodnější, platíte za to nějakým nebezpečím. Nemůžete mít obojí v maximální míře zároveň. Když se podíváme do historie, vidíme, že pokrok se neubírá stále vpřed, spíše se podobá kyvadlu. Jenže když oni se dnešní mladí vzdělávají ze špatně přeložených manuálů a knih, které vždy psali vítězové, a na všech frontách vítězí reklama a požadavky na mládí a úspěch a také nesnesitelně běžná možnost konzumovat vše na půjčku, tedy jakoby zadarmo: jistoty v té rychlosti vývoje jaksi odtekly. Naštěstí je tu rostoucí počet těch, kteří si prostě jen hrají, a jako všechna mláďata, intuitivně se tak připravují na budoucnost, jakkoliv právě ta dnes vypadá nejistě.
Vzdáváme se bezpečí, abychom si zajistili větší, bezprecedentní svobodu. A svoboda je úžasná. Dnes není problém svobodně se přihlásit ke své sexuální orientaci, svobodně si vybrat (nebo změnit) náboženské vyznání, zvolit si bez překážek svou identitu. A často je to možnost volby bez závazků, třeba rozvody jsou stále jednodušší. Ale kvůli těmto svobodám a možnostem volby stoupá naše nejistota – to je cena, kterou za svobodu platíme. Lidé jsou opět ochotní obětovat více své svobody, pokud jim někdo slíbí, že za to dostanou pocit bezpečí. Příkladem může být letecká doprava. Docela hodně létám a jako všichni ostatní – co jiného mi zbývá – se podrobuji ponižujícím předletovým prohlídkám. Proskenují vás, v podstatě vás můžou svléknout. Před čtyřiceti lety by něco takového bylo nemyslitelné, dnes se tomu lidé podřizují. Kdykoli používáte svůj telefon, tablet nebo počítač, někde o vás v centrální databázi vznikají nové, podrobné poznámky. Tajné služby nemívaly ani setinu informací, které nyní dobrovolně o sobě posíláme na všechny strany. Proč?Protože slyšíme na slib bezpečí. Po pádu newyorských dvojčat jsem napsal, že od toho okamžiku se svět změní: to jsem to ale schytal od ostatních internetových komentátorů (včetně většiny přátel a čtenářů). A podobný historický (spíše se hodí spíše slovo hysterický) a bezradný diskurz zažíváme se současnou migrační vlnou. Když jsem letěl v roce 1999 do USA, na letišti v Holandsku jsem rozpálil do běla americkou CIA úřednici, které jsem na zappovsky nesmyslné otázky jestli jsem terorista a chystám nějaký teroristický akt odpověděl: a co byste dělala, kdybych byl a nepřiznal to?Abych parafrázoval klasiky: nechceme pohodlí zadarmo. A prachy si za virtuální svobodu přece nekoupíš, že jo?
Dalším nepříliš pozitivním aspektem technologií je, že nám usnadňují život a tím učí abychom si vždy zvolili tu jednodušší cestu. Na internetu si snadno uděláte přátele a snadno se jich zbavíte. Randění na internetu je mnohem jednodušší a rychlejší než randění ve skutečnosti. Ale když trávíte devět hodin před obrazovkou, ztrácíte schopnosti potřebné k životu v reálném světě. Když pak vyjdete na ulici, najednou jste konfrontování s hromadou často divných lidí s vlastními cíli… uvažuje sociolog nepřímo i o mých známých, často velmi úspěšných ajťácích, kteří jsou zvyklí zaletět si nakoupit do Londýna nebo zachytat ryby do Francie, ale kde a jak si najít přítulnou a zároveň poslušnou holku (ženu), která navíc dobře uvaří když zrovna přijdete domů?O neukojitelných a věčně nespokojených českých (na sociálních sítích) emancipovaných bohyních jsem také psal.
Pomocí nových technologií nejraději komunikujeme tak, abychom si upevnili názory, které už máme. Poprvé v moderní historii je jasné, že se musíme naučit, jak permanentně žít ve světě plném růzností. A v tom nám počítač nepomáhá. Ba naopak, informační technologie povzbuzují lidi k tomu, aby z reálného světa utíkali do pohodlného světa, který si sami formují podle obrazu svého. Právě proto a takto ode mne odešla celá řada nejlepších mužských i ženských mozků téhle generace: tedy ti, kteří sice už na rozdíl od podobné většiny zjistili, že je třeba na sobě pracovat i v oblasti duchovnosti, ale při prvním problému (když něco nešlo tak snadno, jako ve světě on-line) prostě odešli. Přičemž je možno a záhodno učit na vysokých školách i duchovnost a zvládání emocí, a pak každý otitulovaný odborník nedští pouze teorie a svou niternou nejistotu, ale životní přehled, a moudrost (což je výsledkem dlouhodobé kombinace IQ a soucitu, viz dalajlama).
Je mnoho cest ke štěstí, ale nevím o zaručeném způsobu, jak si udržet štěstí. Goethe prý, když se jej zeptali, zda měl šťastný život, odpověděl: „Měl jsem velmi šťastný život. Ale nepamatuji si ani jediný šťastný týden.“ Štěstí nespočívá v tom, že nemáte problémy. Skutečné štěstí hledejme v tom, že jsme schopni se problémům postavit, bojovat s nimi a někdy nad nimi zvítězit. Bohužel společnost nás neučí vypořádat se s problémy. Naopak obchody se chovají, jako kdyby to byly lékárny a uměly vyřešit vaše nesnáze. Goethe netušil, že existuje možnost řízené a trénované meditace, (ale intuitivně meditoval zamilovanou soustředěností na cokoliv, co ho zaujalo a co studoval. Zygmund Bauman celý život kriticky myslel a zažil (stejně jako jeho 20. století) spoustu negativních událostí, a nemohl ani tušit, co věděli buddhističtí mniši a mistři a tibetští lamové: jak moc dokáže nastavení jedince ovlivnit přirozený porod, a změnit systematicky trénované pozitivní myšlení. Zenoví mniši na celé světě dnes vědí, že i po osvícení si musíš vyprat nebo jít zase ráno na trh. Ve známé historce se jedna žena doslechla, že na trhu otevřeli nový krámek a prodávají tam nevídané věci skoro zadarmo! Ráno spěchala na trh, a začala si hned udiveně a stále ve větším množství objednávat: deset deka spokojenosti, půl kila zdraví, kilo štěstí… prodavač se na ni podíval a řekl: ale to jste si spletla krám. My neprodáváme hotové věci, ale jen semena…
Naučili jsme se očekávat okamžité uspokojení. Hledáme štěstí v životě bez překážek. Opakem překážek je ale nuda. Mezi bohatými je neobvykle vysoká míra sebevražd. Potomci bohatých lidí jsou ohroženi nejvíce. Možnost koupit si štěstí v obchodě je iluze. Štěstí vzniká tak, že se postavíme nesnázím a výzvám našeho života. A to znamená, že sdílíte nejen své město, ale i celou planetu s ostatními lidskými bytostmi. Zde se hodí postřeh Matky Terezy: Není problém nasytit chudé. Je problém nasytit ty bohaté… a líné, dodávám. Ty, kteří podlehli blyštivé reklamě na štěstí v novém automobilu, nebo menstruační vložce či šampónu. Ostatně proto jsem dodnes vděčný všem ranám osudu a svému rozhodnutí studovat život ode dna: vyhledával jsem ty nejšpinavější práce a zaměstnání (kopal jsem kanály v partě Cikánů, vozil mrtvoly na prosektury a hřbitovy, oslňoval holky v rodném městě když jsem coby popelář uměl koulet dvě plné popelnice najednou, pracoval v noci u rotačky v tiskárně a učil spoluvězně meditovat a cvičit jógu). Nečekal jsem nic (a dočkal se nejen pražského jara ´68 i listopadu ´89, ale i plných sálů mantrami rozezpívaných lidí a kostelů naplněných tekutou nádherou zvuku tibetských mís), a intuitivně jsem se tak připravoval i na současnou tekutost všech jistot…
Jinými slovy, mé moře uspokojení je složeno ze stovek malých sice tekutých ale přece jen každodenních štěstíček, která, jako stěrač na předním skle auta, každým dalším vjemem vyčistí tendenci ustrnout a nechat se připoutat k tomu či onomu druhu štěstí. Našel jsem, ostatně jako Buddha a od jeho doby desítky tisíc jiných moudrých mužů a žen, právě v tekutosti jistotu zářivého vjemu prakticky (jako čas) nepřetržitého štěstí.
P. S.: Zjednoduším to pro nově příchozí začátečníky: když se americké sondy Pioneer dostávaly pomalu celá desetiletí sluneční soustavou, podařilo se (na dálku) postupně přeprogramovat software tak, že počítače podávaly o dvě stě procent lepší výkon. O to jde i pokud se týká duchovní realizace: mozek po létech meditace (a pozitivního myšlení a dalších osvědčených duchovních disciplín), neblokován emočními brzdami a bouřemi, funguje mnohem efektivněji. Člověk cvičící jógu je v padesáti najednou v lepší tělesné, ale i duševní kondici, než když mu bylo dvacet, zjišťovaly již před čtyřiceti lety statisíce Kaliforňanů (a poté i nadšenců hnutí lidských potenciálů po celém západním světě). Varovná teoretická poselství některých prognostiků a sociologů konečně pomalu přecházejí (stále nepovšimnuta mainstremovými médii a politiky) do praktických forem, jak změnit programy těla, mysli, závislost na emocích, na státu a jiných vnějších institucích… a tím i společnost.
A protože se objevil sponzor, na podzim vyjde druhé soukromé vydání mé dávno vyprodané a nesehnatelné (protože velmi praktické) knihy Návod na použití člověka (Meditace, cesta ke štěstí a zdraví). Tam najde kdo hledá celou řadu staletími i současností ověřených metod, jak zvládnout sebe i dobu. Nehledejte v obvyklých obchodech, ale vygůglujte si, kde mne mají.
