…životy, přírodní zdroje i krásy, ale i lidská těla a ženské vagíny, o tomto přece jen asi ideálnějším stavu bytí a žití si teď nechám rozprchnout myšlenky na špacír. Zatímco nájemce si byt, dům se zahradou nebo pole pronajme a platí nájemné, pachtýř se zavazuje hospodářství (či co má propachtované) zušlechťovat… Synchronicitně jsem našel vyjádření člověka, který dokázal život uctívat a tedy (jako dlouholetý učitel) i zušlechťovat. Poněkud drze ocituji, a připomenu, co sice není a nebude na titulcích novin, ale je přitom nesrovnatelně důležitější (a je mi ctí připomenout, že i u nás existoval někdo, kdo připomínal co je důležité: vztah a pokora ke škole i k životu, ke stáří a světu): Sami sobě nepatříme, nepatří nám přítomnost a budoucnost. Nejsme konzumenti našeho života ani našeho světa. V těchto dnech odešel na věčnost pedagog, znalec Komenského, Masaryka i Patočky, učitel chemie i disident profesor Radim Palouš.
Je velkou otázkou, zda naše doba dokáže zrodit lidi jako Radim Palouš. A kdyby zrodila, zda si jich dokážeme všimnout. Petr Kamberský
Užití slůvka drze hned vysvětlím: alternativně a duchovně se také celoživotně pokouším a teď tedy znovu pokusím vnést do poněkud izolovaného, ale dnes přece jen mediálně dohledatelného diskurzu (často ovšem spíše monologů) i další důležitá témata, naznačená hned v mé první větě. Už jsem mnohokrát (i když mnohdy spíše mezi řádky, protože téma je nanejvýš buřičsky nestravitelné) naznačoval: veškeré minulé i současné sociální (ekologické, surovinové, ale i klimatické) a politické (dnes migrační) krize pocházejí také z kdysi dávno ustavené tehdy a dodnes vědecké ideje, že ten nejvyvinutější tvor na planetě, stvořený k podobě boha, je člověk (jenž si navíc samozvaně (při)dal ke jménu hned dvakrát slovo rozumný, sapiens). A ve jménu misijního poslání či práva zisk z těžby zlata, uhlí nebo ropy (či břidlicového plynu) pak vydrancoval (a zkonzumoval a dále konzumuje) celé kusy krajiny, která mu ovšem nikdy nepatřila. Nájem ovšem (i když si to nepřipouští) platí a zaplatí… jen jinak (viz i mé další oblíbené rčení Nevadí, že je zkratka delší, zato je méně pohodlná).
Psychoanalytici přispěli svým vysvětlením, že člověk hledá v přírodě či dokonce v divočině sám sebe: dnes je přitom ale už snadné poohlédnout se po jiných, např. tichomořských, ale donedávna i afrických či asijských kulturách, jejichž členové se k přírodě a jejím „zdrojům“ (ale i ke svým tělům a vagínám) chovali ekologicky: brali si jen co potřebovali (i když i oni občas podléhali volání sobeckých genů a, jako na Velikonočním ostrově, kterým se pomalu ale jistě stává celá naše planeta, své životní prostředí zničili i se svou civilizací). Chci naznačit, co ale i dávní Indové věděli a posvátně udržovali: tak jako příroda, tělo, vagína, i zlato v potoce nebo diamant v hornině, i Země a život je něco, co nám nepatří. Nanejvýš si, jako středověký nájemce půdy, můžeme to či ono pronajmout, lépe tedy propachtovat. Mířím i k postupnému současnému zplanění raně kapitalistického vztahu k trvale udržitelnému podnikání (původní podnikatelé na americké půdě byli poctivě fyzicky pracující nadšenci, kteří odváděli desátek, své děti vedli ke zvládnutí morálky i řemesel), které by i vnukům zabezpečilo tytéž možnosti čerpání přírodních zdrojů. Slovy Radima Palouše: Uchovej řád, a řád uchová tebe.
Už jsem také opakovaně zmiňoval současnou rychlokvašenou emancipaci příliš mnoha českých žen (od pubertálních kuřaček a alkoholiček, přes nikdy neukojené podnikatelky až po babičky, toužící být nadále puberťačkami a dávající tak plastickým chirurgům a kosmetičkám hojně vydělat). Nesnesitelně snadná bohorovnost, s jakou dnes často se svým tělem a sexem (tedy i vagínou, ale i dětmi) podnikají, je sice až na samém konci bludného kruhu egoistického důsledku staletí špatných (rozuměj, děti a budoucích lidí nejen fyzicky, ale častěji i duševně poškozujících) porodů, ale to nic nemění na stále se zvyšující intenzitě a počtu morálních a ekologických ne-řádů… Ostatně, národní parky, a dnešní ekologické či klimatologické konference (ale i současná migrační vlna) se více podobají někdejšímu prodeji odpustků, než náznaku skutečného řešení skutečných příčin.
Zatímco třeba tibetské ženy stále vědí, že mít dítě není jejich zásluha (natož majetek), ale že jen propůjčují duši a tělíčku budoucího člověka svou dělohu, současná cunami nejrůznějších ženských práv a nároků, které si v naší kotlině emancipovaně ale o to dovedněji (často právě i oblinami a sexem) naše seminářové bohyně vybojovávají na (překvapených) mužích a muži řízené společnosti, se už nadobro vymkla z kloubů… a společnost i rodina v krizi šílí. Přestože řada duchovních osobností světové historie svým způsobem proklamovala totéž, slova, jež pronesl i první polistopadový rektor UK, disident a skaut Radim Palouš (LN 1. 11. 2014) jsou u nás stále výjimečná: Jsme hostem v divadle světa: hostem bez vlastnických práv, ale za to hostem veleváženým, neboť máme jedinečné poslání, abychom z naší perspektivy, kterou nemůže nikdo jiný zastat, vydali svědectví o důstojnosti lidství.
Palouš jakoby přejal Komenského dědictví a znovu zdůrazňuje: Škola nespadá v jedno s úsekem mládí, školu a výchovu máme zapotřebí celý život. Škola nám totiž nemá zajistit lepší orientaci v nabídce současnosti, nemá nás naučit, jak nejlépe konzumovat svět. Právě naopak nás má učit svět ctít a sebe sama vychovávat řádem, který svět v sobě nese, ale na němž my sami musíme pracovat. Škola proto není povýšení, ale ponížení, je to výchova k pokoře před velkou zodpovědností, kterou je člověk nadán.
A protože jsem vědomě prožíval a co se týká stáří teď prožívám totéž, souzním i s další tezí Radima Palouše: Stáří náleží důstojnost právě v tom ohledu, že se skutečně jedná o uvolňování vazeb s vnějším světem. Jen tehdy, přijme-li člověk, že stárne do samoty, bude schopen dostát výzvě stáří. Nejhorší odpověď na stáří je snaha vymýtit samotu, naplnit ji čeřením aktivity tak, aby si stařec navykl předstírat, že není starý. Starý člověk stojí před koncem – a tudíž i před nejdůstojnějším okamžikem svého života. Starý člověk se musí vzdělávat k osamění, žít ve skrytosti, aby dosáhl naplnění největších úkolů. V tomto smyslu náleží završovatelům života přední místo ve společnosti ostatních: ztělesňují moudrosti poodstoupivších.
Také znovu a znovu, i když amatérsky neuměle, připomínám, že naše současné všeobecné nepochopení stáří je znamením, že výchově jako takové není náležitě porozuměno. Člověk nechce být vychováván, neboť žije v pomatení, že naslouchat druhému a řídit se jeho autoritou je jaksi nedůstojné. V této pomatenosti se nezračí jen nepochopení výchovy, ale člověka vůbec. Výchova je v tomto smyslu přivádění člověka na svět. Přitom není cestou jednosměrnou, tiše hřmí Palouš jako zenem (buddhismem) poučený, ale bytostně současný pedagog: Nejen učitel vychovává žáka, v jejich vztahu se ustavuje meziprostor, do něhož se v ojedinělých okamžicích takřka jako noční zloděj vkrádá logos, rozum. K tomu, aby se člověk neuzavřel, musí na sobě nárokovat bdělost. Permanentní bdělost.
Právě absence schopnosti vidět v přírodě, ve svém tělu (i např. ve vagíně) i v životě něco posvátného, hodného nejen šetrného zacházení, ale až uctívání, stojí na počátku všelijakých krizí všelijakých lidských hodnot. Přitom v dobách minulých, nejen matriarchálních, lidé to, co nechápali, nekritizovali, ale raději uctívali (a právě tím se zušlechťovali). Tantrická tradice v Indii a pak v Tibetu pak přímo uctívala ženskou tvořivou sílu přinejmenším stejně jako sílu plodivou… viz i nesčetné jóni, lingamy, bohyně dákíní, a bezpohlavní bodhisattvové…Jinými slovy, někde na Zemi vždy žili a stále žijí lidé, kteří dokázali hledat, nalézt a uctívat řád, a proto jej také uchovali. Naštěstí tu po nich zůstává jejich poselství, jež je nutno trpělivě uchovávat a dále propachtovaně zušlechťovat.
http://www.lidovky.cz/uchovej-rad-a-rad-uchova-tebe-d19-/lide.aspx?c=A150911_123255_lide_rof
