U příležitosti soukromého dotisku dnes legendární, ale veřejnosti neznámé knihy, o které odborníci celé ty roky mlčí jako ryby, přetiskuji níže recenzi Káji Drsoně (tedy mou vlastní) z doby před jedenácti lety. A aktuálně oznamuji, že je mne výjimečně možno vidět (ve čtvrtek od 17.00 v prostorách antikvariátu Mělník (http://zelvi-doupe.cz ), a kdykoliv slyšet (stačí kliknout zde a stáhnout si do svého chytrého mobilu mé sebrané podcasty, tedy namluvené fejetony, v pěti dílech).
Poslední kniha alternativního hudebníka a spisovatele Vlastimila Marka (Návod na použití člověka, Alman 2004) je na běžném trhu dokonale neprodejná. Jednak o ní nikdo neví a netuší (nakladatel bez vědomí autora změnil podtitul a koncepci obálky a až na jeden malinkatý inzerátek v Knižních novinkách zcela rezignoval na jakoukoliv propagaci), a jednak je jaksi „divná“: tiskař o své vůli vytiskl knihu v jiném formátu a dokonce s obálkou posunutou o jeden centimetr doprava. Navíc i obsah je pak pro běžného čtenáře zcela mimo rámec obvyklé současné konzumní literatury na jedno upotřebení. Česká nakladatelství totiž v naprosté většině vydávají jednu knihu za druhou a účelem jejich práce je zásobovat spotřebitele nepřetržitou řadou knih na jedno přečtení (tedy vydělávat za každou cenu), nikoliv zprostředkovávat důležité informace.
Autor již s knihou Tajné dějiny hudby – hudba a zvuk jako stav vědomí (1999), ale především pak s titulem Nová doba porodní – přirozený porod jako cesta ke společnosti bez násilí (2002) zbytečně předběhl dobu, kompetence nakladatelů a také umělým marketinkovým kampaním podléhající čtenářské záliby cílové skupiny nakladatelského snažení – široké veřejnosti.
Návod na použití člověka – cesta ke štěstí a zdraví má z hlediska výdělečného titulu příliš mnoho fotografií a text běží hned ve čtyřech rovinách (hlavní proud textu, často velmi obsáhlé popisky pod fotografiemi, další doplňující informace v rámečcích a nakonec konkrétní návody na některé meditace). Navíc vyžaduje od čtenáře soustředěnou pozornost, schopnost uvažovat a domýšlet, a dokonce i prakticky zkoušet, co je doporučeno. Tedy neustále se vracet ke knize i k jednotlivým kapitolám a meditacím. A to je, uznejte, v dnešní klipové a uspěchané době bulvárních časopisů a televizí požadavek přímo nereálný.
Autor také již zcela rezignoval na obvyklé obecně žádané ale nic neřešící vysvětlování, komentování a interpretování současnosti a cele se soustředil na praktické návody na jednotlivé meditace. Vše ostatní (souhrn nejnovějších neurologických poznatků o činnosti mozku, instruktážní obrázky, příběhy a fotografie) jen slouží původnímu úmyslu – donutit čtenáře zvednout se a sednout si do meditační pozice. A to je, opět uznejte, zvláště v době vánočních a povánočních slev a uspěchaných cest za konkrétním cílem a konzumem, žádost nesmyslná a opět jaksi „mimo“ mísu.
Je tedy jen logické, že se od Marka odvrátilo jeho donedávna kmenové nakladatelství (ač na něm zcela jistě řádně vydělalo, protože počet prodaných Tajných dějin hudby i Nové doby porodní již přesáhl počet 20 000 výtisků a náklad Hudby jinak se tomuto číslu pomalu ale jistě blíží). I nový nakladatel dělá dobře, když si knihy marketinkově nijak nevšímá: on ji vydal a další už přece není jeho starost. Že se česky hovořící občané různých cizích států, kteří měli možnost Markovy knihy číst, ptají, jak to, že nejsou vydávány v cizích jazycích? České nakladatele to naprosto nezajímá (jeden se dokonce přiznal, že „knihy, které vydává, zásadně nečte.“). On přece už vydělal a starat se o překlady je zase jen další práce. Jiný nakladatel Markovi, který mu poslal ukázku svých fejetonů na duchovní témata, nedávno rozumně napsal: „Mám rád Tvoje úvahy a kdykoliv na ně na netu narazím, tak si je rád přečtu. Ty, které jsi přiložil, se mi velice líbily. Měl bych však strach to vydat v knižní podobě. Možná to znáš, aby se to vyplatilo, tak se musí vydat tři až čtyři tisíce knih, které se pak prodávají dva tři roky. Čili velká investice, která se pomaličku vrací.“
Jistě, společnost volá po vizích a návrzích řešení stále většího klubka problémů, ale možnost, že nějaká vize nebo dokonce řešení přijde od jejich spoluobčana samozřejmě a logicky připadá naprosté většině těch, kteří na tom jsou z popisu své práce zainteresovaní, dokonale absurdní. Marek sice na toto téma říká: „V Česku by nakladatelé potenciálně prodejného a dobrého autora (a politici smysluplnou celospolečenskou vizi) nepoznali, ani kdyby je kopal do zadku,“ ale to z něho mluví čirá závist.
Má, co zaslouží: své knihy, které jsou tak trochu mimo. Možná by měl raději psát detektivky nebo neškodné povídky ze života. Tvrdí sice, že bychom měli pozorně sledovat, co a jak píše (a hraje), protože už od 70. let poněkud předbíhá dobu (ovlivnil např. amatérskou rockovou scénu a nahrávku skupiny Extempore z roku 1974 považuje za promyšlenější, nápaditější a nadupanější, než 90% toho, co vysílají současná soukromá rádia, již v roce 1978 hrál se skupinou Amalgam to, co teprve za několik let dostalo název „world music“ a svou hrou na indická tabla předběhl dobu o dvacet let, alikvotní zpěv a tibetské mísy přivezl do země již počátkem 90. let, a byl to opět on, kdo tehdy zorganizoval první kurz hry na didžeridu), ale kdo by to měl všechno sledovat, že… Uvažovat o tom, že by opravdu mohl mít pravdu, se dnes prostě nikomu rozumnému nevyplatí.
Arogantní byl, když v podtitulu své knihy Nová doba porodní tvrdil, že „přirozený porod je cestou ke společnosti bez násilí“, arogantní a navíc mesiášsky drzý je když tvrdí, že „meditace je cestou ke štěstí a zdraví.“ A že my, lidé používající mobily a létající na Měsíc, používáme „software lovce mamutů“.
Knihou Návod na použití člověka jsou tak nadšeni jen ti, kteří prošli Markovými semináři či muzikoterapeutickými kurzy, ale ani ti nenaplňují autorovy aspirace jakéhosi neustále užívaného (a ohmataného) manuálu: „Podle mne tvá poslední kniha patří do kategorie knížek, které se čtou jedním dechem. Když jsem ji donesl domů a večer před spaním otevřel, tak jsem ji zase zavřel až nad ránem, když jsem ji dočetl. A v průběhu četby jsem úplně dokonale vypnul všechny myšlenky. Myslím, že se podařilo napsat jednu velkou meditaci. A potvrdila mi to i kolegyně, které jsem dal přečíst jeden odstaveček a ona mi knihu přinesla za hodinu s tím, ze přečetla tři kapitoly a musí mi ji vrátit, jinak by ten den už nic neudělala…“ napsal čtenář a udeřil tak i za recenzenta hřebíček na hlavičku: Markovy knihy, včetně té jeho poslední, zdržují člověka od spánku a práce a v tomto světě nejsou třeba. Jsou mimo.
Kája Drsoň
