Většinou poněkud zmatený celoevropský diskurz na téma migrace (potažmo neúspěch arabského jara na jedné, a naivní a tedy neúspěšný export západní demokracie do arabského světa na druhé straně) je, zvláště u nás, velmi zřídka přerušen názorem znalce poměrů. Recenze knihy arabisty Miloše Mendela (Arabské jaro, Academia 2015) již v názvu Ne demokracie, ano islám (LN 28. 11. 15) naznačuje marnost utopických snah Západu nějak se popasovat s pro něj nepochopitelnými událostmi v arabských (respektive muslimských) zemích, ale i s migrací a terorismem směřujícím do Evropy. Naznačím (velmi zjednodušeně) některé hlubší souvislosti a asi i příčiny současného zmatení naší doby (a neřešitelnosti jejích krizí).
Nejprve musím připomenout zkušenost americké léčitelky, která v mládí viděla lidskou auru (bioenergetické projevy lidského těla). Tehdy to bylo společensky až nebezpečné, a tak to raději zapomněla. Jenže když začala její dvojčata kreslit okolo hlav a těl postaviček lidí barevnými pastelkami spoustu čar, a doba už byla jiná, bezpečnější, začala synky v tomto umění a daru povzbuzovat a znovu i své vidění aury natrénovala. Celé roky pak pomáhala v místní nemocnici na příjmovém oddělení lékařům upřesňováním diagnóz pacientů (například když si někdo stěžoval na bolest v kolenou, a potíže se sluchem, nabídla lékaři možnost problémů ledvin… znalci akupunktury dobře vědí, že meridián ledvin propojuje právě uši a kolena). Když odcházela do důchodu, vděční a mnohem dříve vyléčení pacienti (kterým tak ušetřila spoustu peněz) jí koupili dvouměsíční zájezd (Londýn, Paříž, Řím, Káhira a nakonec Jeruzalém). Jak se tak přemisťovala ze země do země, nemohla si nevšimnout barevných rozdílů toho kterého etnika. Zatímco Angličané byli v jejích očích sem tam žlutě chladní, Francouzi hýřili přece jen teplejšími barvami, aury Italů už převládaly červenými emocemi. Arabské aury v Káhiře ale překypovaly ohňovými emocemi bez jakékoliv racionality. Jenomže když Američanka vystoupila z letadla v Tel Avivu, překvapil ji ostrý a nekompromisně žlutý odstín aury dominantně racionálních Židů.
Co to naznačuje? Moudří vždy věděli, že učitel (nebo ten, kdo chce něco tomu kterého člověku či etniku sdělit) musí, aby byl pochopen, k žákům hovořit jejich jazykem (a slovníkem). Není právě tohle důvod, proč se Izrael už tak dlouho nedokáže domluvit s Palestinci (a jinými Araby)? Netkví neschopnost Západu domluvit se, natož pochopit, Afriku či svět Předního (ale i Dálného) východu, včetně marných pokusů exportovat tam svou verzi demokracie, právě v neporozumění, způsobeným také docela odlišnou vibrační povahou jak tamních lidí a jazyků, tak převládající islámské kultury? Veškeré dobré úmysly jsou tak okamžitě a hned nadvakrát (verbálně i lidsky) ztraceny v překladu…
Zadruhé musím připomenout, že Korán sepsal zakladatel islámu (jehož jméno nesmí být ironizováno a dnes už raději ani zmíněno) vlastně nadvakrát. Zjednodušeně řečeno, zatímco první část, napsaná při jeho pobytu v Mekce, oplývá mystiky běžně používaným optimismem a pozitivismem, ta druhá, poté, co byl vyhnán z rodného města a zrazen přáteli, je dílem pomstychtivého staříka (který si vzal za ženu svou šestnáctiletou příbuznou): hýří výzvami k zabíjení bezvěrců, zrádců atd. Mimochodem, paralela s osudem jednoho českého důchodce, který na Vysočině objímal stromy a kul pomstu svým zrádcům, protože ho před lety nezvolili prezidentem, je asi docela na místě.
Špatné překlady nejen duchovních knih a návodů na použití (nejen té které metody, vedoucí k praktické duchovnosti, ale i ke zvládnutí mobilu nebo pračky) jsou terčem stesků a výtek od počátků mých snah o sebevzdělání. Špatné pochopení kontextu (a neporozumění a tedy nedorozumění) stálo a stojí i za mnohými mezinárodními a politickými (a dnes i genderovými) problémy. Stejně závažné může být a je i příliš medikalizované (častými traumatickými porody s mnoha rutinními a zbytečnými zásahy děti psychicky poškozující, a tedy, jak vědí prenatální psychologové, budoucí teroristy produkující) porodnictví v západoevropských zemích, kde žije už třetí generace dnešních mladých (se sebou a společností nespokojených) muslimů.
Jednou z dalších příčin zmatení arabských (muslimských) mladíků je také nesnesitelně snadná dostupnost sexu, tedy pornografie (a západní nablýskané reklamy na vše, od aut po bondovky) na jedné, a přísnými tresty vynucovaná nejen ramadánová poslušnost autoritám na straně druhé. Právě prudérnost a pokrytecké lpění na zahalování žen na jedné, a nabídka nahotin ve filmech na druhé straně, fungují na hormonálně nabuzené mladíky, bezcílně se potulujícími západoevropskými městy, jako červený hadr. Zatímco naše feministické mudrcky neustále opakují mýtus o tom, jak jsou ženy v arabském (muslimském) světě muži vykořisťovány, stačí si uvědomit, že jsou to (ostatně právě tak jako třeba v Japonsku) právě ženy, které doma cele řídí svět mužů. Pokud v arabské domácnosti stačí, aby žena odhalila kotník, a muž šílí, co asi musí s muslimskými mladíky dělat na internetu tak snadno dostupné porno? Proto se tolik muslimských mladíků dá tak lehce přemluvit k sebevražedným atentátům: stačí říct, že v ráji budou mít k dispozici sedmnáct panen…
Někdejší duchovní kulty, spojené se sexem (např. v rituálech třeba v babylonských chrámech bohyně Ištar, ale i v tantrické, původně přísně duchovní tradici ve staré Indii), a viktoriánské pokrytectví (včetně i v naší době stále nevyřešeného problému, nebo terapeutického přínosu veřejných domů… prostituce prý mohla být i nástrojem rozvoje lidské civilizace) také stojí a padají na (ne)správném překladu: zatímco dávná svatá prostituce (jak tomu, ztraceni ve špatném pochopení a tedy překladu, říkají současní odborníci) vedla muže k uctívání (až božských kvalit) ženy, naše prostituce vedla k ještě hlubšímu pokrytectví.
Neříkám, co je lepší. Západní kultura vymírá, protože rodina je v krizi (ať už je hlavní příčinou emancipace a ekonomické osamostatnění žen, nebo devalvace a mizení křesťanských morálních hodnot), a krize ohlodává i demokracii (spíše partokracii a mediální diktaturu)… zatímco islámské ženy rodí neustále. I západní myslitelé ale už vědí, a informovaní politici začínají tušit, že demokracie nefunguje. Naznačuji opakovaně, že je třeba na Západě i na Východě si začít klást docela jiné otázky, začít vnímat jinakost jako obohacení (krize je šance, jak věděli už staří Číňané), a zametat nejprve před vlastním prahem. Jak to tak totiž vypadá, názor arabisty Mendela, že islám ano, demokracie ne, začíná sdílet stále větší počet lidí… jen si při hledání případných řešení klademe stále stejné otázky (na které jsme nikdy odpovědi nenašli). Co takhle se zeptat, co kdyby třeba měla zmíněná americká léčitelka (nebo autor tohoto blogu s názorem, že vše vyřeší spíše duchovnost) pravdu (a tedy i recept na řešení)?
