Nejen poté, co jsem si to přečetl a slýchal od zenových mistrů všech věků a učitelů, ale jak si vzpomínám, už od dětství jsem se snažil všechno, co jsem dělal, dělat na 100 %. O totéž jsem se s tímtéž nadšením pokoušel i v období závěru první půle mého života: v rámci své „kariéry“ rockového a hlavně amatérského hudebníka. Proto jsem se rozcházel se spoluhráči (nevydržel jsem pubertální nezodpovědnost, s jakou se ožrali deset minut před koncertem, nebo si po páté zapomněli vzít náhradní struny nebo trsátko), a proto jsem se, na druhé straně, vždy pokoušel (v rámci tehdejších možností) o dokonalost. Nakonec, po roce 1981, jsem raději hrával jen ve dvojici, nebo jako řadový nájemný hráč v kapele někoho jiného, a později, s tibetskými mísami (nebo coby hlavní a jediný lektor víkendových a pak i týdenních seminářů), úplně sám. V delším bilančním větném špacíru naznačím, jak jsem brzy našel formu svého sebevyjádření, a jak vše co jsem dělal a udělal, souvisí… a je takovým amalgamem.
Z doby, kdy jsem coby noční hlídač pracoval každou druhou noc v Národní galerii (večer a ráno jsem jen obešel sbírky, zapnul elektronický ochranný systém a mohl si dělat, v bezpečí za několikerými zámky, co jsem chtěl: učil jsem se jazyky, přepisoval samizdaty, hrával ping pong, a hlavně překládal z angličtiny zenové kóany a historky o zenových mistrech), pochází jedna z těch můj život určujících: Banzan po několika letech v dalším zenovém klášteru zase osvícení nedosáhl a tak se rozhodl, že sejde dolů do údolí a v nejbližším městě si koupí pořádný kus masa a dopřeje si pečeni. Vstoupil do krámu a oslovil majitele: Mistře řezníku, dejte mi ten nejlepší kousek masa, co tady máte (Tibeťané tak jako jiné národy v Himálajích nezabíjí, ale maso třeba v horách uhynulých zvířat jedí). Každý kousek masa v mé krámu je ten nejlepší, odpověděl mistr řezník. Na ta slova byl Banzan osvícen…
Směsí myšlenek z nejrůznějších, většinou až globálních zdrojů, pak byly nejen koncerty skupiny, kterou jsem nazval Amalgam (a které jsem, jako od doby Extempore, vymyslel i grafické logo a pro každý koncert jiné z mytologie pocházející výtvarné i dějové pozadí), ale jakýmsi amalgamem se stalo vše, co jsem, od té doby dělal. Další a další hudební nápady (jak co se týká překvapivých zdrojů zvuků: nařezal jsem a pomocí provázků sestavil trsy dřevíček či rozřezal několik trianglů, abych získal nádherné čínsky, tedy pentatonicky ale vždy trochu rozladěně, tedy přírodně znějící chimes, prodal jsem typicky nakřáple a nenaladitelně znějící českou bicí soupravu a začal se učit na kubánské kongo (a později objevil a začal hrát na podobně nenaladitelný, ale o to víc alikvoty a tajemnem až hromově oplývající gong a hned po sametu nástroj mého života, kterému se u nás říká tibetské mísy, přičemž každá je ručním výrobkem, jakýmsi amalgamem, slitinou pěti až sedmi kovů), a hlavně indické bubínky tabla (které jsem si nechal velmi složitě dovézt z Holandska, kam jsem si v roce 1974 zajel na koncert Franka Zappy): od té doby byly všechny mé koncerty (a všichni kolem, i když jim to trvalo desetiletí) poznamenány(i) exotickým zvukem a pro mne i duchovním pozadím klasické indické (a ještě později jakékoli autentické, tedy třeba tzv. world) hudby: amalgamovitost dostala grády.
Celou tu dobu jsem po nocích zároveň ťukal na psacím stroji (postupně jsem v bazarech kupoval ty, na kterých jsem dokázal čitelně proklepat i dvanáct kopií) své samizdatové časopísky, učil se písmo na imaginárních plakátcích, trénoval zazen (meditaci v sedě) i kinhin (v pomalé chůzi), a překládal (abych pomohl zjistit, co všechno tady za železnou oponou děláme špatně, protože čerpáme informace ze špatně přeložených zdrojů) právě zenovou a ještě později i new age literaturu. Celé hnutí new age, včetně později vzniklého termínu world music (koncerty Amalgamu byly world dříve než žurnalisté ve světě tento termín vymysleli… škoda že tehdy nebyla možnost je natočit na video, protože i vizuálně a scénograficky byly amalgamem) amalgamovsky míchalo jak tradiční metody a postupy dávných duchovních kultur, tak nejnovější psychologické, psychoterapeutické i neurovědecké vynálezy a objevy (což se samozřejmě odrazilo i v mých samizdatech, např. v roce 1984 vydaném Almanachu překladů, ve kterém jsem ve 200 kopiích představil českému publiku skutečnou jógu, ale i floatační vanu Johna Lillyho, teorii morfických polí a rezonancí Ruperta Sheldrakea, a osobně vyzkoušené umění vědomě snít: termín lucidní snění také vznikl v rámci hnutí nových potenciálů, tedy v rámci new age).
Vše, co jsem se naučil při vydávání samizdatů, jsem pak zúročil po sametu: nejprve v knize Český zen, a hned poté při vydávání časopisu rozšířeného vědomí MANA, a když mi vydavatel ten název ukradl a dal si copyrightovat, a dalšího čtvrtletníku BARAKA, s podtitulem Časopis pro nový věk: každé z pěti čísel Many i jednoho nultého, a pak dvanácti čísel Baraky, bylo rozsahem knihou, a obsahem a záměrem jakýmsi dalším amalgamem. Podobně pak vznikla kniha Tajné dějiny hudby, ve které jsem jako v Amalgamu utkal a teoreticky propojil hudební i muzikologické vlivy hudby šamanské, japonské, indické, tibetské, domorodé a dalších (dodnes z ní nesmějí citovat studenti muzikoterapie)… Protože se mi nepodařilo přemluvit vydavatele, aby součástí knihy bylo i CD s hudebními ukázkami, vydal jsem o něco později jakýsi praktičtější druhý díl, knihu Hudba jinak (tentokrát již s přílohou ukázek hudby new age). V té době jsme s přítelem jezdili pravidelně jak do holandské firmy Oreade music, která vydávala právě relaxační, meditační či world hudbu, tak k jinému příteli Jörnu Raeckovi, v jehož domku v Düsseldorfu jsme vybírali tibetské mísy (nebo steel drumy): vše jsme dováželi a nabízeli zájemcům v Praze. Jednou týdně jsem pak new age i etnickou hudbu vysílal celé roky ve svých hudebních pořadech jak v soukromých rádiích, pak později v Českém rozhlase na stanici Vltava. Samozřejmě, každé to vysílání byl amalgam…
I mé prázdninové semináře byly amalgamem téměř nekonečného proudu teorií, příběhů, vtipů, ale i vyzkoušených a z tradičních duchovních kultur pocházejících, jak v Kalifornii, tak na mém vlastním těle ozkoušených metod vedoucích k praktické duchovnosti. Hned po vazbě v roce 1986, kdy jsem se zařekl, že v Československu nebudu hrát, dokud nebude svobodné, a zvláště pak po sametu, jsem navíc přestal přednášet a psát o všem, co je na poli duchovnosti teoreticky možné, ale o to intenzivněji šířit praktické metody, jak duchovnosti dosáhnout. A na počátku bylo sice slovo, ale to slovo bylo přece hudbou (vibrací). Šlo tedy jak o to, zvládnout slovo, ale vzhledem k cenzuře a totalitě bylo v normalizaci možno svobodně se vyjadřovat (a vlastní svobodu objevovat a udržovat) hudbou. A tak jsem to spojil a spojoval. Zatímco mou předchozí dospívající kapitolou bylo slovo, včetně samizdatové variace šíření slov, v období Amalgamu to byla hudba, ale hudba jinak.
Na individuální rovině jsem samozřejmě vše, co jsem dělal, dělal s takovým nadšením a na 100 %, že jsem intenzitou svého nadšení jednak unavil postupně všechny spoluhráče, a druhak (protože jsem to potřeboval, vzhledem k tomu, že jsem se neustále vyvíjel a nebavilo mne něco opakovat) si navždy zapamatoval (téměř jako bych měl fotografickou paměť, kterou samozřejmě nemám) stovky údajů, kterými jsem pak celé roky oslňoval návštěvníky svých přednášek a později seminářů (bylo jich již za socialismu stovky ročně pro dvě tři desítky zájemců, a na počátku 90. let min. stol. i tisícovky – v rámci různých esoterických a new age festivalů v tělocvičnách, ale i v halách a aulách různých i vysokých škol, výjimečně i konzervatoří, a na odborných muzikologických kolokviích a konferencích), na kterých se zájemci (amalgamovsky) učili a často i naučili hledat vodu a geopatogenní zóny, meditovat v chůzi nebo běhat tibetsky, tedy velmi uvolněně a snadno, hrát na mísy, africké bubny či australskou didžeridu (i v podobě instalatérské trubky), zpívat alikvoty a mantry a umět naslouchat krajině, stromům i svému tělu. Tedy přesně to, co jsem koncem 70. let mohl jen naznačovat hudbou na koncertech skupiny Amalgam.
Také koncerty na (tibetské) mísy v akusticky dokonalých prostorech kostelů byly o patnáct let později vždy jiným a vždy dokonalým amalgamem zvuků a vibrací s vědomým soustředěním pokorné mysli hráče, ale ve třetí rovině i s daným prostorem toho kterého kostela. A i tento blog (obsahující již téměř dva tisíce článků a zamyšlení, často velmi složitě hypertextově propojených, a o kterém říkávám, že kdyby neexistoval, musel bych si jej vymyslet, jak dokonale vyhovuje mým amalgamovským záměrům a záběrům) je pak amalgamem amalgamů – téměř ideálním prostorem pro přirozenou a právě dnes tak potřebnou terapeutickou směsí nejrůznějších myšlenek, tezí, staletími prověřených metod dávných duchovních učitelů i nejnovějších neurovědeckých zjištění (jež dokonale potvrzují zkušenosti našich moudrých předků, kteří, jak dnes vědci zjišťují, byli daleko inteligentnější než my).
Všechny ty roky druhé poloviny života si užívám, a dál šířím především zjištění, že i tady a teď, i před čtvrt stoletím za železnou oponou (ale i ve vězeňské cele), je možné poznat sebe sama (v tom Sokratovském i buddhovském slova smyslu) a kvalitně a stále efektivněji žít a být. Podařilo se mi prozkoumat a užít si hudbu ve smyslu indického výroku Nada Brahma, zvuk je Bůh (rozuměj, zde spíše realizovaná duchovnost). Koncertem Amalgamu v Lucerně jsem uskutečnil tehdejší sen amatérských rockových hudebníků hrát v Lucerně, a nejen hrát, ale mít ji u nohou. Poté už jsem věděl, že to je možné, a nebylo třeba to chtít zažít znovu… právě tak jako jsem po roce 1981, kdy jsem v zenovém centru ve Varšavě, rozluštil první kóan.
Některé koncerty na tibetské mísy v kostele (například v Klatovech či v Litomyšli) byly dokonalou symbiózou použití dokonalého univerzálního (dle západních standardů nevyladěného, dle dálněvýchodních zkušeností ručně dělaného, tedy nepravidelného, ale právě proto schopného produkovat tóny obsahující všechny frekvence, včetně těch lidským, uchem neslyšitelného) hudebního nástroje, tibetských mís, v rukou zkušeného a zvuk na 100 % schopného natrénovaně ale přitom jaksi lehce vyloudit asi nejdokonalejší tóny archetypálně se nejprve běžně chápané hudbě příčící, ale potom přirozeně patřící k tomu kterému obrovskému prostoru kostela (zhmotnil se vibrační ideál motta Zvuk, ticho a duchovnost jako stav vědomí). Jinými slovy, závany a záclony zvuků poletovaly prostorem, ovlivněny hráčem, pak sebou samými, aby se (ne vždy, ale o to to bylo úžasnější, když se alchymisticky povedlo), v jakési třetí mystické rovině propojil se zvukem celého kostela: kdo se to dotkl dokonalosti, boha zvuku? Mísy, hráč, prostor kostela, s publikem neopakovatelně ovlivňujícím výslednou zvukovou kvalitu v amalgamu trojjedinosti úmyslu, provedení a výsledné hry. Takových koncertů se povede jen několik za život. K čemuž mně, a třeba i vám, pomohly i všechny ty předešlé a další amalgamy kolem…
Když se pak rozhostilo třeskuté, energií a dokonalostí nabité ticho, zatímco stěny kostela někde uvnitř stále doznívaly tou dokonalostí, šel jsem pomalu několikrát uličkou tam a zpět a mezi lidmi, jako bych se chtěl ještě jednou, naposledy neslyšně ponořit do závoje, který jsem tam svou hrou na tibetské mísy zanechal v prostoru. V jakémsi transu jsem přijímal gratulace a stisky rukou, ale tělo plulo a zvuky se vznášely vyčištěným prostorem, naplněným zbytky velebných tónů mís smíchaných se šumem tichého hovoru pomaloučku a jaksi neochotně odcházejících posluchačů. A věděl jsem, že i mísy a kostel si to budou pamatovat, otisk vibrací koncertu bude dlouho detekovatelný v jeho stěnách, a že se mi podařilo realizovat další a opět nejlepší a tedy nezopakovatelnou verzi amalgamu amalgamu: dokonalost. Vibračně frekvenční dokonalost pomocí mixu (rozuměj: amalgamu) těla, mysli, mís a kostela.
P. S.: Zkušeným a pečlivým čtenářům jistě nemusím připomínat, že i tento fejeton je ten nejlepší. Amalgam.
