… aneb o sofistikovanosti matrixů, či o dokonale jemné hodinářské práci ega. Anebo také o tom, že práce na sobě samém, resp. na vysvobození ze závislosti na programech mysli, nikdy ne(s)končí. Tak by se dal nazvat stav, ve kterém se nacházím v prvním podzimním čtvrtletí sedmdesátého roku života. Poprvé jsem si nesnesitelnou lehkost, s jakou se adept Cesty dá zmást ve snaze naučit se nebýt připoután (např. ke slovům v moudrých knihách, tedy k popisům, nebo, při vší úctě, k učitelům a mistrům), uvědomil naplno koncem roku 1987, kdy mi právě v době mého odvolacího soudu StB vykradla byt.
Zmizelo několik nepodstatných věcí (například třináct let starý výtisk časopis Playboy), ale především fotoaparát s teleobjektivem (zoomem), který mi tři roky předtím přivezl přítel z Japonska. Že později symptomaticky zmizelo i policejní hlášení o krádeži mi nevadilo tak, jako právě zmizení fotoaparátu. Celé roky jsem totiž nacvičoval (v rámci dopisování se svým korejským zenovým mistrem, který učil pomocí dopisů, jeho don´t be attached to…) spíše povrchní, viditelné, materialistické nepřipoutání! Když jsem pak přemýšlel, proč jsem smutný zrovna ze ztráty věci, najednou mi došlo, že jsem sice už nacvičil nebýt připoután k věcem, ale protože jsem fotil děti kamarádek mé tehdejší ženy, a diapozitivy se všem moc líbily, byl jsem připoután k radosti, kterou jsem rozdával, a pak už, bez foťáku, rozdávat nemohl. Tehdy jsem také našel citát Gándhího: Když člověk něco bytostně důležitého pro něho i společnost začne šířit a dělat, čekají ho čtyři nebezpečné etapy: za prvé mu nikdo nevěří. Zadruhé, i ti nejbližší se mu, a tomu co dělá, posmívají. Za třetí, začnou mu házet klacky pod nohy, nebo usilovat o život (nebo ho zavřou do vězení). A za čtvrté, a to je ta nejnebezpečnější fáze, začne být úspěšný. Tehdy mne ani nenapadlo, že to platí i pro duchovní cestu (viz epitaf v závěru).
Obranu proti spíše virtuální závislosti je možno relativně snadno trénovat ve společnosti mnichů, kteří nemají než róbu, sandály a misku. Jenže dnes, v době nadbytku a potřeby spotřeby všeho, je právě tahle připoutanost stále a o to nenápadněji běžnější. Vyskytuje se v nerůznějších podobách, které nám připadají jako zábavné a jindy otravné, ale s tou či onou osobou spojené rysy a tiky (a v době zamilovanosti jsou na našich partnerkách spíše k pomilování). Má první tchýně byla závislá na pozornosti jiných, a hlavně proto chodila na návštěvy nebo schůze ROH či k vánočnímu stromečku zásadně pozdě: aby se na ni muselo čekat a všichni ji museli při triumfálním příchodu sledovat. Mocní jsou běžně závislí na svých funkcích, tedy moci, a mnozí nemocní na svých nemocích, tedy na péči a lítosti jiných, kterou si tak nárokují. A čím je člověk starší a čím víc má život uspořádán v sériích známých úkonů a rituálně pohodlných detailů, tím víc je puntičkářským jezevcem Burdychem (a pak je docela snadné bořit chaloupku ctností).
Naznačuji, že čím víc jsou on či ona až po uši v různých připoutáních, tím snadněji a plynuleji plují na vlnách každodennosti. Připoutání k cetkám, rituálům a zvykům usnadňuje život v relativním bezpečí milovaných věcí… aniž by jeho nebo ji kdy vůbec, v rámci touhy a naplňování potřeby tyhle všechny drobné a užitečné věci mít, vůbec napadlo, zda jsou nebo nejsou k těm věcem a rituálům připoutáni. A jen málokomu dojde, zda tohle zahlcení věcmi je či není bezpečný způsob jak se vyhnout riziku dosažení osvícení (pochopení situací a principů vztahů). Malá hezká připoutání k malým hezkým věcem (i když někdy vypadají přítulně, jako štěně nebo kotě, nebo jako nadupané auto, nebo výlet na Maledivy) dokonale odpoutají člověka od případných výčitek, jestli právě to je smysl života, a jestli by člověk neměl spíše pomoci jiným. V tomto ohledu tu ale pro ně jsou různé možnosti, jak pomocí DMS darovat malou sumičku nebo dokonce kozičku neznámé Etiopance nebo Nepálce… a vybudovat si tak závislost na předvánočních kozích kupónech.
Naznačuji, že buddhista může vydělávat a mít peníze, jde ale o to nebýt k nim připoután. Jsou duchovně a ekologicky zdatní lidé, kteří jsou závislí na penězích, protože dávno zapomněli, že peníze jsou jen symbol jisté energie. Mít skříň plnou triček v nejrůznějších barvách a materiálech, ale ne být k nim připoutána a pravidelně skříň provětrat a nikdy nenošená trika rozdat, to je důležité a osvobozující. Mít byt plný knížek bývalo kdysi znakem sečtělosti, kterou většina považovala za moudrost, ale co dnes, v době internetu a Googlu, s nimi? Generálové stále a znovu sbírají zbraně a medaile, a tedy i závislosti na nich.
Zpět k závislosti virtuální, nehmotné. A k ohromnému kvalitativnímu rozdílu mezi životem mezi věcmi a v neviditelných ale o to více pěstovaných závislostech, a životem bez věcí, svoboden k ideální možnosti pomáhat druhým. Narůstá počet Čechů a Češek, kteří jezdí do indických ášramů, kde celé noci ve společnosti amerických a jiných západních studentů toho či onoho guru (a že těch se vyrojilo, protože poptávka vyvolala nabídku) tančí a předvádějí svá těla a make-upy… a nepřipoutanost. Navíc roste počet indických jógínů, kteří přijeli učit jógu v USA nebo na Západě (ale i k nám), a jsou teď připoutání k relativně snadnému vydělávání peněz (a někteří guruové jsou teď i finančně připoutáni k nekritickému obdivu svých západních movitých oveček). Ufff.
Ha, po osmadvaceti letech po objevu připoutanosti k rozdávání radosti, k čemuž jsem potřeboval fotoaparát, jsem teď zjistil, že jsem připoután k psaní blogů (k čemuž potřebuji počítač). Tedy k tiché vnitřní radosti, když se blog (v prvotním závanu inspirace, a pak ve třech čtyřech doplňcích a opravách a precizaci formulací) povede a já si při poslední kontrole pravopisu, nebo za pár dnů, až bude čten, se zábleskem zadostiučinění (jak už to umím a jak to teď nebo v budoucnu třeba potřebným a hlavně těm, kteří jsou naladěni a nezapomněli číst mezi řádky, a obzvláště těm, kteří nebudou líní a naklikají si všechny hypertextové odkazy a pak si blog za den dva přečtou ještě jednou, pomůže) užiju dokonalosti. Nečekám, ale uvítám náhodná zajiskření malých zadostiučinění, když se po letech ozve někdo, kdo zrovna přečetl nějaký blog, a postoupil (po spirále) o úroveň pochopení výš. Ha, potíže s obnovením základních programů na novém počítači (nemohl jsem psát, posílat maily a blogy na síť, protože obnovit programy zasláním příslušného hesla nefungovalo ani mně, ani příteli, který se přece jen vyzná, ani zaměstnancům prodejce, ani amerických ajťákům z Microsoftu), a děsivá vidina, že už nebudu moci blogy psát, byla a je stejné připoutávací podstaty, jako objev někdejší závislosti na konání dobra či rozdávání radosti pomocí diapozitivů dětiček.
Naznačuji, že v naší překotně špinící době je těžké vyčistit emoce a transformovat původní negativní část zadání, tedy karmickou podstatu, ale je daleko těžší si dosaženou čistotu a prázdno udržet (i poté, co dosáhneme vhledu, osvícení, nebo celoživotní prací stav osvíceného jednání). A nepůjde to bez vytrvalosti, disciplíny. Západ nemá ani tradici, ani reálné nové možnosti, kterým se kdysi říkalo kláštery (a proto řada západních učitelů duchovnosti a jógínů každoročně jezdí někam do jihovýchodní Asie, do různých meditačních a duchovních čistíren těla ale hlavně mysli), kde je i starý učitel neustále mezi mladými. Nemáme ani tradici klášterů (škol, gymnázií) pro děti, cvičíme jejich a naše těla, nikoliv emoce, a ani umění dosáhnout, a pak v něm i vytrvat a zůstat, stavu dokonalého vyčištění. Když zkušení a citovaní učitelé říkávají že nestačí střídmost a vegetariánství a nehromadění věcí a zásluh, a že teprve po osvícení skutečná usilovná práce začíná, studenti a mniši kývají hlavami, ale nechápou. A tak naznačuji a poskytuji českým pokročilým studentům na Cestě jakýsi varovně duchovní (haiku) epitaf navíc:
Kdo chvíli necvičí,
je lapen lupiči
bdělého vědomí:
a znovu zpitomí.
