… porody i odchody, to jsou dnes má úhlavní témata. Ale v zásadě i život jako takový: zákon o zachování energie – kolik toho člověk tělu, mysli i životu dá, tolik toho také od těla, mysli i života dostane – jistě platí i v oblasti vztahů, duchovna a života samotného. Spojené nádoby vyčištěné karmy morálky, umanuté leč laskavé vytrvalosti v procesu kultivace toho dřeva, respektu k těm, kteří jsou v čemkoliv lepší, a k těm, kterým je třeba a záhodno z hlediska preventivní obrany před egem pomáhat, přirozeného mateřství, jak jinak, přirozeného a pak učitelského učitelství hrou, odkoukaného od dětí, ale i přirozeného stárnutí a všeliké zpomalování ke konci života… to je, oč tu stále běží a vždy běžet bude. A tak i dnes, zavaleni rozporuplnými názory odborníků, dříve či později, ale nevyhnutelně, dojdeme k nezbytnosti přestat si nalhávat, a začít připravovat a nacvičovat a nakonec realizovat i přirozený odchod (vyvanutí). Naznačím některé varianty neoficiálních a jednoho alternativního a u nás jistě (zatím?) nemyslitelného postoje k tomu, co nás čeká všechny, a položím si několik zatím řečnických otázek…
Jen je třeba dát si (pomocí bdělého vědomí) nepřetržitý pozor na další a další potenciální pasti na Cestě (ženství, mužství, rolí, pozic a odměn a kumulací zásluh): po sérii článků na téma dobré, dobrovolné a přirozené smrti před třemi lety (mrtví brouci všude) se poté (třeba jsem opravdu inicioval nějaký diskurz?) občas přece jen objevily další a mladší generací řízené hospice, a začaly diskuse o paliativní péči a zajiskřila odvaha v článcích nebo rozhovorech pojmenovat co je a není důležité. Naznačuji, že mnohasetletý (i v naší době převládající) postoj (dokonce i duchovně poučených) hlásá: osud nás zavolá… a jen minimum odvážných namítne: a co takhle zemřít přirozeně? Ze sociologického a ekologického hlediska – nějak, intuitivně, přece víme, že člověk musí umřít, aby nějaký další mohl žít… Všichni ale umírajícího nabádají: dočkejte přirozeného času (což mi trochu připomíná oblíbené motto všech diktátorů a politických manipulátorů: nebrblejte, potřebujeme klid na naši práci).
Nenalháváme si něco zásadního, když (pomocí denního polykání desítek pilulek, se kterými žijeme déle a až na nešťastné výjimky relativně pohodlněji) tu vegetujeme mnohem déle než bychom (bez pilulek) žili, a také, přirozeně, vyvanuli? Jinými slovy, přirozená smrt by už, bez všech těch pilulek, byla možná dávno načase. Co když ale pilulky (a lékaři, kteří na nás všech vydělávají právě tak jako výrobci pilulek) pilně pracují na v zásadě nepřirozeném protahování života a oddalování přirozeného konce? Před mnoha lety, když lidé dostali tuberkulózu, dnu, tyfus nebo horečku omladnic, „přirozeně“ zemřeli. Dnes se lékaři chlubí, o kolik se také díky jim prodloužila průměrná délka života, je to ale přirozené? Většina důchodců pomalu dlouho a často bolestivě umírá v nemocnicích a eldéenkách, je tohle přirozené?
Někteří přišli na to, jak to ukončit ilegálně (metodou udělej si sám) – stačilo vzít osud do vlastních rukou (či nohou): i v tomto moderním orwellovském a prakticky ve všech aspektech nepřirozeném světě (dýcháme špinavý vzduch plný mikroprachu, pijeme znečištěnou a chemicky upravenou nepřirozenou vodu, jíme nepřirozeně barvené a chemicky doplňované potraviny) ale přece lze skončit přirozeně: stačí přestat brát pilulky. Nechodit na různé neduhy vylepšující operace. Anebo podplatit ošetřujícího (výjimečně laskavého a soucitného) lékaře. Jistě, někde lze odejít přirozeně: zvláště kněží, řádové sestřičky a mniši v klášterech (a zvláště v těch indických nebo tibetských) umírají vyrovnaně, mezi svými přáteli, opečováni a spokojení. Relativně svobodně. Vznikla také celá řada hospiců, ve kterých mohou těžce nemocní zemřít důstojně. Tisíce mladých vyznavačů tibetského buddhismu také nacvičovalo rituál phowa. Co ale my, relativně (a přiměřeně věku a opotřebovanosti) zdraví, a také většina žijících a dožívajících v tzv. rozvinutých zemích… ve kterých je medicínský, farmaceutický, potravinářský i pohřební průmysl orwellovsky rozvinut až tak, že vlastně žijeme v totalitě, bez možnosti svobodně rozhodnout o svém těle a osudu?
Vytěsnění smrti či její přímo vyhoštění (termín J. Šiklové) takřka za okraj života nás kulturně ochuzuje a činí slabšími a zranitelnějšími, nikoli naopak, napsal Tomáš Veber. Najít znovu úctu k umírajícím a probudit potřebu sebeúcty v nich samých, to jsou výzvy kladené stárnoucí evropské populaci stále naléhavěji (LN 19. 12. 15). Historie lidstva i v případě smrti a pohřbů vypadá tak, jak o ní píší vítězové. Přesto ale lze najít příklady takových skupin či jedinců, kteří našli své přirozené způsoby odchodů z tohoto světa. Některé byly velmi náročné (například snahy všelijakých čínských či mayských vládců vybavit se do hrobu, rozuměj, do zásvětí, vším přepychem, nebo pyramidální úsilí Egypťanů zajistit svým faraónům co nejpřepychovější a zaručenou cestu do dalších životů), jiné jsou příkladně ekologicky skromné (rituály žehem v indickém Varánasí, nebo tibetské pohřby s pomocí supů). Trpělivým hledačům jsou přece jen známy dobrovolné odchody ze života mnohých duchovních učitelů, čchanových i zenových mistrů, a otázka je, zda i samotný Buddha neodešel jinak, než to chápeme: to, že on, zapřísáhlý vegetarián, ve svých osmdesáti letech snědl zkažené maso, a(by) umřel, asi nebylo nedorozumění. Jsem si jist, že u těchto a dalších duchovních osobností byly jejich odchody z tohoto světa – z jejich pohledu – zcela vědomé, a tedy odvážně svobodné a tedy přirozené. Právě tak, jako když naši předci ještě před Inky dokázali sami určit datum, kdy zemřou. A dokonce si vybrali, kdo umře s nimi. Udělali velkou oslavu (vypili speciální nápoj) a umřeli šťastní. A teď jsou na věčnosti. Když všechno, co máte zasadit, jste zasadili, když všechno, co je třeba postavit, je postaveno, je čas jít… popsal italský architekt peruánského původu Luis Longhi (LN 14. 1. 2012).
Nebyl by právě takový způsob odchodu z tohoto světa (včetně z toho vyplývajících a daleko zodpovědnějších řešení ekologických a sociálních problémů, např. stárnutí evropských zemí a/nebo Japonska) daleko přirozenější než pokrytecké a ne-přirozené předstírání, že stárnutí a smrt neexistují (přitom na ně mají monopol stát a lékaři a funebráci), a ukrývání nemocných a umírajících, natož zemřelých, před veřejností do různých ústavů a profesionálních institucí a podniků? Nebyl by přirozenější spíše (ekonomicko ekologický) ústup od vnuceného a špatně nastaveného důchodového a zdravotně pojišťovacího systému, ve kterém jsou důchodci (ve jménu zisků lékařsko-farmaceutické lobby), kteří by již dávno přirozeně zemřeli, celé roky udržování ve vegetativním stavu, a to vše na úkor generace jejich vnuků (kteří se důchodu klidně nemusí vůbec dožít)? Je tohle přirozené?
