Už celé roky mám v počítači text skupiny King Crimson, která také změnila (přinejmenším můj a rockově hudební) svět. Na jejich prvním albu byla i písnička Epitaf. Textař Peter Sinfield si v roce 1969 jasnozřivě (jak tak často umělci intuitivně dokáží) (za)prorokoval, a já teď sarkasticky, jako pamětník všech těch vymknutostí doby, okomentuji svůj velmi povrchní, rozhodně ne básnický a už vůbec ne zpívatelný překlad:
Zeď, na které psávali proroci, se rozpadá pod náporem nástrojů smrti. Slunce jasně září, zatímco lidé jsou ve snech trháni na kusy nočními můrami. Když tak sleduji souběžný úpadek vzdělanosti, nárůst extremismu, a hlavně v televizních zpravodajstvích v top kvalitě přenášených detailech i záznamy obětí terorismu, vzpomínám na tanky na pražských mostech. Nikdo už nepoloží věnec v tichu, které ječí. Tehdy jsem navíc pracoval (abych vyřešil svůj tehdejší strach ze smrti) u Pohřební služby…
Refrén: Zmatek bude mým epitafem, jak budu klopýtat rozbitou stezkou. Dokážeme-li to, sedneme si a budeme se smát. Ale já se bojím, že budu zítra plakat, jo, že budu zítra plakat. Roky píši a přednáším o celkovém zmatení a zbytečných nedorozuměních: mezi muži a ženami, porodníky a rodičkami, mezi politickými stranami, mezi vládami a národy, křesťanstvím a islámem atd. Roky varuji před pastmi jazyka a špatných překladů. I mým epitafem by tedy mohl a měl být zmatek (ač jsem se tak snažil o dokonalost). Celé roky také v naději, že se mi podaří lidi trochu zaujmout, když ne vyburcovat, tvrdím, že ještě není tak zle, aby mohlo začít být lépe.
Semena času byla vysázena mezi kovové brány času, a zalévána skutky těch, kteří vědí a ví se o nich. Ale vědění je smrtelný přítel, pokud se nedodržují pravidla. Osud lidstva, jak to vidím, je v rukou bláznů, končí druhá sloka písně. A stejně jako tehdy textař Peter Sinfield (a geniální kytarista a skladatel hudby Robert Fripp) se trápím třeba nad všeobecnou (ne)znalostí nejen naší historie, tedy nad nepoučitelností národa, který si tak bude muset vlastní dějiny znovu zopakovat. Trápím se nad úbytkem zdravého rozumu a stále větší totalitou odborného vědění (papír o vzdělání a biflování informací nahrazuje moudrost a schopnost žít v souvislostech). Trápím se nad rostoucím počtem poškozeně porozených, kteří ani nemohou za to, že nedodržují pravidla. A jak tak sleduji klesající IQ národa a lidstva (ano, díky usilovné kropotkinovské práci porodníků), vidím také, že osud lidstva je v rukou (sice jen jen špatně porozených, ale přece jen) psychopatů a jiných bláznů.
První album skupiny King Crimson se jmenovalo stejně jako největší singlový hit: 21st Century Schizoid Man (schizoidní člověk jednadvacátého století). Je jen náhoda, že se právě po roce 2000 skokově zvýšil počet autistů (a dalších potíží označovaných také jako schizoidní poruchy osobnosti) z nuly až na 1,5 % celkové dětské populace? V ČR se každoročně narodí asi sto tisíc dětí, u tisícovky z nich se projeví autismus. Medicína netuší, proč se tak stalo. Polovina nárůstu je prý „díky“ lepší diagnostice, zvýšenému věku rodičů či geografickému shlukování rodin s postiženými dětmi, polovina nárůstu zůstává nevysvětlena.
Nespokojenost tehdejší generace, kterou tak výstižně už padesát let vykřikuje do světa Mick Jagger v tehdy tak charakteristické písni o tom, že se mu (a milionům dalších mladých) nedostalo a nedostává satisfakce (rozumějte: že nemůže žít, jak by chtěl a mohl), se znovu opakuje. Šťastný paradox tkví v tom, že Jaggerovi a stovkám dalších tehdy nespokojených mladých v 60. letech min. stol. (kteří si jen tvrdošíjně hráli) se to podařilo! Zmatek, který dnes mají v hlavách miliony mladých i u nás, ale hlavně muslimů, deficit jejich satisfakce, který řeší někteří z nich nikoliv hrou v kapele (měli bychom jim tam dovážet nikoliv kalašnikovy a granáty, nýbrž elektrické kytary a zesilovače), ale sebevražednými atentáty, je hrůzu nahánějící. Nejhorší, co jsme tehdy mohli páchat, bylo ožrat se pivem do němoty, a pak se z kocoviny dostat. Dnešní mladí to bohužel řeší heroinem či pervitinem, anebo, jako v Paříži, sebevražedným epitafem: z toho se ovšem dostat nemohou.
Já už zítra plakat nebudu, celý život jsem naštěstí prožil bez války (a svůj klid a mír jsem nakonec, stejně jako Mick Jagger svou satisfakci, realizoval). Jen v duchu pláči nad těmi, kteří nevědí, že nevědí, ale o to víc budou plakat, až (a že) to špatně dopadne. Přitom bych jim všem tak rád (po)přál jejich satisfakci (svobody tvoření a bytí).
