… vyžadující několikeré pomalé přečtení, pečlivé (s)trávení, a případně dlouhodobou realizaci námětu (na radikální změnu). Již koncem 80. let jsem na soukromých seminářích mluvil o zjištění tehdejších amerických ekonomek, které po desetiletí intenzivních snah nakonec zjistily, že je daleko snazší a efektivnější snažit se o prosazení nového (v jejich případě ekologického), než se léta marně snažit o novelizaci nějakého starého zákona. V tomto ohledu je snad jasnější, proč je třeba začít od počátku, změnit porodnictví, školství, a za tři generace konečně vytvořit fungující harmonickou společnost bez násilí a pokrytectví.
Novinář a pedagog Armin Himmelrath způsobil svou knihou Domácí úkol, ne, děkuji!, v níž diskredituje jednu z nejstarších didaktických metod – procvičování naučeného doma – poprask mezi německými učiteli a rodiči. „Zjistil jsem, že učitelé dávají domácí úkoly snad už od roku 1480. A za posledních 130 let tu byl bezpočet výzkumů jejich účinků na děti. Veškeré tyto výzkumy, jak jsem zjistil, neprokázaly žádný pozitivní vliv na děti,“ svěřil se Himmelrath v rozhovoru: „Ve švýcarském kantonu Schwyz nedávali učitelé domácí úkoly mezi roky 1993 a 1999 vůbec. Pak ale konzervativní rodiče donutili pedagogy, aby je zase začali dávat. Ale při srovnání výsledků dětí z tohoto a vedlejšího kantonu ve zmíněných letech neměly děti z kantonu Schwyz nijak horší výsledky.“
Je až bizarní, jak rychle se organizují nové zdi a ploty, jak rychle a často vylétají bombardéry rostoucího počtu států, jak se stále důsledněji prověřují papíry – přitom nikdo neidentifikuje a nelikviduje zdroje penězovodů. Tak jako u rakoviny, je přece třeba odhalit a zlikvidovat skutečné zdroje výživy a dlouhodobé udržitelnosti šířícího se, metastazujícího, organicky integrovaného zla. Kdo bombarduje nebo alespoň plánuje bombardování nekonečných kolon jejich kamiónů? Které banky jim udržují účty, poskytují karty a chrání anonymitu finančních zdrojů? Jak je možné tak snadno udržovat metastazované buňky Daesh ve všech vyspělých a kulturních zemích? Kdo stojí za absurdní nerozhodností o tom, co představuje nebo nepředstavuje teroristickou činnost či útok? Kdo stále komplikuje a znemožňuje včasnou identifikaci teroristického útoku? Když to vypadá, kváká, a kulhá jako kachna, není nejlepší předpokládat, že je to kachna? Proč nepřistupovat k terorismu jako k terorismu a odsoudit politické pózování? Není ochrana bezbranné a nevinné veřejnosti první prioritou státu? Milan Zelený
Je fascinující, jak se nenápadně, neviditelně mění struktura české společnosti. Nebýt statistik, ani si toho nevšimneme. Přitom žijeme v zásadně jiném sociálním světě než před čtvrt stoletím. Co bylo ještě v roce 1989 nenormální, to se dnes stalo běžnou realitou. Podle Českého statistického úřadu (v článku Podíl mimomanželských dětí strmě stoupá) loni opět poklesl počet vdaných žen, které porodily. Klesl počet dětí narozených do „klasické rodiny“, do „staré rodiny“… Rozvádí se více jak 50 % manželství. Nemůže být tedy divu, když neustále přibývá žen, které přivedou dítě na svět mimo manželství, kdysi úctyhodnou, dnes zpochybněnou instituci. Děti nevychovávají jen páry na hromádce. V roce 2013 u nás žilo odhadem 165 tisíc domácností kde jeden rodič živí jedno nebo více dětí bez jiného dospělého v domácnosti. Říká se tomu „čisté“ neúplné rodiny. Domácností s dětmi vyživovanými oběma rodiči, tedy „čistých“ úplných rodin, bylo 991,4 tisíce. Zhruba v každé sedmé domácnosti s dětmi se o své potomky stará pouze jeden z rodičů, v naprosté většině žena, jíž doma nikdo jiný nepomáhá. Sociologové mluví o „konci stigmatizace svobodných matek“. Martin Fendrych
Českou politickou scénu provází spor o registrační pokladny. Podle návrhu současného ministerstva financí by zavedení takového opatření pomohlo zvýšit výběr daní. Podle opozice to k vyššímu výběru daní nepovede, pouze se zvýší míra restrikce a možnost zneužití sebraných informací. Ve školství se mluví o inkluzi, začleňování žáků se specifickými potřebami do běžných škol. Podle proponentů jde o naplnění práva na vzdělání s dlouhodobě pozitivním vlivem na sociální kohezi, podle oponentů ohrožení vzdělávání a destrukce fungujícího mechanismu. Příkladů opatření, která mají změnit společenský aparát, aby se změnila společnost samotná, jsou desítky, Spor o ně se ale vždy nese v duchu diskuse do značné míry irelevantní vůči samotnému problému. Problém je v samotných podmínkách, v nichž se celá politika odehrává. Jako když na mokré dřevo dáte pár třísek a spoléháte se, že zažehnete oheň. Pokaždé to zaručeně „chcípne“. Kdo chce zapalovat, musí hořet. Jenže česká společnost, a podle toho i česká politika, připomíná světelnou imitaci krbu: žádný oheň, jen to tak věrně vypadá. Bohumil Kartous
Žádný jiný obor nezaostává tolik za technologickým pokrokem jako zdravotní péče. Lidé ve zdravotnictví nesnášejí změny. Medicínu jsme zabili. Lékaři dělají administrativu, zjišťují informace, publikují studie, jen se nestarají o pacienty… Nosím svému lékaři jen tak z legrace soubory nasbíraných dat a on vůbec neví, co s nimi. On je expertem ve svém oboru, já jsem ale expert na svůj fyzický i psychický stav. Musí to být rovnocenný vztah, nikoliv současná praxe Já jsem bůh a budu ti říkat, co dělat… Pokud chceme vyspělejší medicínu, musíme ji vzít do vlastních rukou. Bertalan Meskó, lékař i filozof, zakladatel služby Webicina.com, Lidské zdraví závisí na štěstí, LN 9. 12. 15
Říká se, že se věda vyvíjí pohřeb od pohřbu. Podle mých zkušeností není možné někoho přesvědčit, aby změnil názory. Proto jsem také zvolil strategii kažení mládeže. Pokud se někdo 40 let věnuje tradiční ekonomii, je pro něho těžké zahodit celý život a prostě přepnout. Pětadvacetiletý ekonom, který právě dokončil školu, nic nemusí obětovat a shání se po těch nejnovějších dostupných poznatcích a možnostech. A to je naše budoucnost. Richard Thales, profesor Univerzity of Chicago, Ekonomové mají monopol na řízení světa, příloha LN Index 08
A tak dovolte na naše poměry velmi odvážnou, ale k tak nutné změně nanejvýš potřebou paralelu: Říká se, že se věda vyvíjí pohřeb od pohřbu. Podle mých zkušeností není možné někoho přesvědčit, aby změnil názory. Proto jsem také zvolil strategii kažení mládeže. Pokud se někdo (tehdy poškozeně porozený) v Česku 40 let věnuje tradičnímu porodnictví (nebo hudebnímu školství či muzikoterapii), je pro něho těžké zahodit celý život a prostě přepnout. Pětadvacetiletý porodník (učitel, ale i čerstvý absolvent konzervatoře), který právě dokončil školu, nic nemusí obětovat a shání se po těch nejnovějších dostupných poznatcích a možnostech. A to je budoucnost českého porodnictví (školství, i hudebního), a hlavně českých těhotných, rodiček, maminek i jejich (a našich) dětí. Vlastimil Marek, celoživotně alternativní publicista, spisovatel (knih o hudbě a přirozeném porodnictví, nichž jedna, Nová doba porodní, by mohla nést podtitul Porodníci mají monopol na porody a tedy utváření a řízení světa), a hlavně duchovní učitel, téměř dvacet let blogující i o možnostech transformace českého porodnictví a školství.
