Strategie a záměry (vzdělávacího systému) umíme napsat a určit relativně dobře. V jejich realizaci jsme ale zoufale neschopní. Tato neschopnost je přitom komplexem vzájemně provázaných nedostatků: nekoncepční zásahy úzce souvisí s neochotou najít v zásadních otázkách podporu napříč politickým spektrem. Neexistence dlouhodobé koncepce vytváří příležitost pro prosazování zájmů mocenských a zájmových skupin, což úzce koresponduje s netransparentním jednáním, kteréžto se také dobře hodí k tomu, zakrýt fakt, že systém řízení je nefunkční a že dokola opakuje stále stejné chyby. Bohumil Kartous (Držet kurz zaoceánské lodi, LN 12, 12. 15)
Pokud stovce lidí ukážete pravdu, jen deset z nich ji bude schopno přijmout, a jen jeden se podle ní zařídí, řekl Don Juan Carlosi Castanedovi.
Pokud vychováváme svoje děti (v bezbřehé toleranci), nepřipravujeme je na to, že argumentace silou je argumentace, která prostě běžně existuje, a lžeme jim o životě, což je poškozuje více. Nepředáváme jim, že s argumentem silou se musíme umět vypořádat. Jak připravit děti (a společnost) na to, že někdo je silnější a někdo je slabší a že někdy prostě argument síly funguje nejenom v běžném životě v mezilidských vztazích, ale funguje i jako argument síly, tedy silnější bere, i ve vztazích globálních, politických a podobných? Právo je vynucováno silou a autoritou. Mezinárodní vztahy jsou vynucovány silou a autoritou. Proč se máme tvářit v rodině, že tomu tak není, ve škole, že tomu tak není? Je tomu přesně naopak, síla jako argument je velmi účinná a zajišťuje často chod společnosti… Je tedy nezbytně nutné vrátit opět argument síly včetně jeho fyzických projevů, k nimž patří facka nebo plácnutí přes zadek, do výchovného procesu a současně stejně tak vrátit zpátky tento argument do našeho sociálního a geopolitického myšlení. Argument síly si zaslouží rehabilitaci. Normální člověk ví, že síla se musí uplatňovat s mírou, jinak se zvrhne v násilí. Jak se to mají ale dozvědět děti, když se s argumentem síly dostávají do styku mimo autority rodiny a školy? Naše snaha o mírumilovné řešení všeho, mír za každou cenu ve společnosti i v rodině nesou trpké ovoce. Václav Vlk, Facka patří k výchově
Generace dnes dospělých dřívějších malých tyranů nebo princezen na hrášku je generací, která se nenaučila něco vydržet, obětovat se. Musí mít všechno a okamžitě, a když to nedostanou, jdou od toho. Chtějí si užít světa, pak se jim konečně nějak podaří zplodit dítě… Když to nejde, máme tu umělé oplodnění. A pak i porod může být krásný, od toho přece máme císařský řez, výsledkem je krásné děťátko. Jenže reálné dítě začne křičet a kopat nožičkama a rodiče jsou z toho za krátkou dobu v nerváku, začnou se starat, kde jsou nejbližší jesle, a běží k pediatrovi, ať dítěti předepíše utišující prostředky… Vytrácí se obětavost pro děti. Jakmile se děti začnou přirozeně ptát A proč? A proč?, tak matky znervózní a odhánějí je. Rodiče často nejsou ani ryba, ani rak… Národy jedináčků degenerují a zanikají. I Němci vymírají. Sedmdesát procent dnešních německých žen v produktivním věku nechce dítě. I mužské potence ubývá, mužští vůbec nějak zanikají. A úbytek samců je vždy znakem degenerace daného druhu. Ženy se realizují v povoláních a chtějí žít jako samostatné bytosti. Myslím, že hlavní příčinou je nechuť k něčemu, co se musí. Dnešní ženy často chtějí dělat jen to, na co mají chuť. Navíc mužská role v rodinách ustupuje. Přibývá mužů, kteří dělají domácí práce, dokonce chtějí být mužem v domácnosti, ať peníze vydělává žena. A to není v pořádku. U malých dětí má být především maminka. Matky mají vůči dítěti více empatie, což je dáno už tím, že plod nosí v břiše. Kdežto muž, aby věděl, co v takové situaci dělat, tak se musí podívat do Googlu. Jenže aby matka mateřstvím neztratila kvalifikaci, tak není výjimkou, že kojí dítě a přitom pracuje na počítači. Tím je narušena ta základní intimita, kterou kvalitní kojení přináší. Přibývá homosexuálních párů, tedy leseb. Je to vlastně taková onanie ve dvou. A je v tom samozřejmě i egocentrismus… Kluk potřebuje tátu, holka potřebuje mámu, zejména v určité fázi… Jiřina Prekopová, německá psycholožka a autorka terapie Pevného objetí, srpen 2011
Pokud úspěšní a bohatí nezačnou mít velké rodiny, dopadneme špatně. Rodičům z vyšších sociálních tříd by pomohly částečné úvazky, zástupcům nižších tříd sociální bydlení. Jenže během 25 let svobody jsme se nedostali ani na úroveň první republiky, která sociální byty stavěla… Problémy s porodností způsobily, že máme deficit talentů. Rodí se stále méně dětí, takže na svět přichází i méně těch talentovaných. Navíc čím je žena vzdělanější, tím méně má potomků, a deficit talentů se prohlubuje. A chytří si berou chytré, mají spolu chytré děti a ty chytře vychovávají… Sociální vrstvy se oddalují, ta horní slábne, a doplatí na to celá společnost, protože elita generuje inovace, udržuje kulturní vzory a táhne životní úroveň… Žijeme v civilizaci s přebujelou hodnotou svobody. Dnes se rozvádějí manželství, která nejsou nešťastná, jen se partnerům zdá, že nejsou šťastná. Jako bychom nevěděli, že štěstí není nárokový stav. Kazí nás samozřejmá snadnost běžného života. Ivo Možný, sociolog, Ekonom 49/15
Budeme koukat na televizi, nebudeme číst a rozumět textu, A co víc, bude se nám to líbit. Lid si své diktátory oblíbí a technologie, které podvracejí jejich schopnost přemýšlet, začnou zbožňovat… (Neil Postman, Ubavit se k smrti, 1985).
V porovnání s těmi, kteří se málo dívali na televizi, měli ti, co ji sledovali tři hodiny denně, výrazně nižší kognitivní výsledky v testech, tvrdí dlouhodobý výzkum 3247 osob CARDIA. Ke špatným výsledkům vedla i nízká fyzická aktivita. Přeloženo do češtiny, od 2. 12. 2015 kdy studie vyšla, je vědecky prokázáno, že lelkování před obrazovkou způsobuje postupné zblbnutí. Martin Rychlík, Předvánoční varování, LN 21. 12. 15
Novověk začíná dle Kundery právě tam, kde si uvědomujeme, že myšlení nás odděluje a ne sbližuje a kde se z tohoto poznání zrodil základ nového umění, umění románu. Jenže tento základ je pro dnešní rychlý provoz moc složitý. Moderní hloupost nabývá na novém rozměru tím, že ztrácíme schopnost přejaté myšlenky myslet. Jsme jimi jen zahlceni a pod jejich tíhou se ztrácíme: díky tomu se ale ztrácí i naše individuální a originální myšlení. Karel Hvížďala
České Vánoce jsou nyní už i po stránce estetické zmrzačeným hybridem. Kdesi vzadu je nejasné tušení dávno poničené a už zřejmě nevzkřísitelné barokně-rokokové tradice (jesličky, stromeček, Rybova mše), vepředu pak unifikovaná infantilní pohádkově-konzumní fantazijní improvizace, vytvářená nešikovnými lidmi bez talentu a citu. Výsledkem je matlanina papundeklových andílků s debilními sněhuláky a soby uplácanými z toho nejlacinějšího materiálu, ze skelné vaty a polystyrenu. Patrný je naprostý úpadek řemeslné, rukodělné práce, neschopnost napsat nápis tak, aby byl aspoň trochu hezký, problém se základními pravidly estetiky, zmatlanina pseudofolklóru a nejpokleslejší formy masového konzumu. Jiří Peňás
Ježíš byl potížista. Už jeho rodiče si během cestování nebyli schopni zarezervovat ubytování a to i přesto, že jeho matka byla v devátém měsíci. Narodil se tedy v chlívku, teplo poskytovala jen zvířata. Zkrátka případ pro sociálku, ke kterému se navíc hned slézala východní lumpenkavárna zbohatlických intelektuálů s kadidlem a myrhou. Krátce na to se stal nepřítelem krále Heroda, potenciálním anarchistou, a proto i uprchlíkem. V dětství to byl šprt, který machroval na rabíny. S příchodem krize středního věku se začal tahat s prostitutkami a další lůzou. Jako typický zrádce národních hodnot kazil spoluobčanům radost z kamenování. Stejně tak se vrtal do tradičního výkladu náboženství, což došlo tak daleko, že si založil vlastní sektu. Jako naivní sluníčkář žvatlal o nepraktickém odpouštění, a ad absurduma o nastavování druhé tváře. Sám přitom ani nepracoval jako slušný občan a místo toho zevlil s tehdejšími levičáky a halucinoval o lepším světě, „Božím království“ a podobných vylomeninách. Mocnáři ho nakonec s podporou spravedlivě rozhořčeného davu nechali popravit. Kvůli takovým pošukům Židi víčka nesbírali! A Římané už vůbec ne. Lukáš Senft
