Neřešitelné potíže s vnuky původních přistěhovalců v Německu či ve Francii, onen rozpor mezi voláním rodu a kultury dědů, a navíc s cunami současných lákadel na druhé straně připomíná i další rozpory, probublávající životem a sociology povětšinou nezaznamenávané. O čem uvažuji? Je to v titulku, a pomohu si třeba i odvěkou radu mladým mužům: Když chceš vědět, jak bude vypadat a chovat se tvá dívka za třicet let, podívej se na její matku. Znám to z vlastní zkušenosti: obě mé ex v dobách, kdy jsme spolu tzv. chodili, často zdůrazňovaly, že za žádnou cenu nechtějí mluvit a jednat jako jejich matky (či otec). A po letech (ostatně stejně jako mnohé jiné) přiznávají, že si občas téměř s hrůzou uvědomí, že křičí na děti (či vnuky) přesně týmž tónem a dokonce občas týmiž slovy, jak křičely jejich matky na ně. Jako bychom si tvrdošíjně odmítali připustit, že nejsme zase až tak svobodní, jak si o sobě myslíme. Přes všechna předsevzetí kopírujeme předešlé generace víc, než si uvědomujeme – a většinou opakujeme tytéž modelové chyby. V návaznosti na blog o tom, že se ne(z)měníme, naznačím (aniž bych chtěl šíři poplašnou zprávu), že bychom si zvláště dnes měli i v tomto ohledu začít klást úplně jiné otázky (snad se mi podaří k nějakým i vyprovokovat), protože jako sůl potřebujeme zcela nové odpovědi.
Vypadá to, že podobně jako současné mladé úspěšné emancipované ženy prožívají vnitřní rozpor mezi tím, co se naučily ve škole (a co požaduje mužsky vedená konkurenční společnost), a mezi přírodními evolučně danými ženskými cykly (od puberty, menstruace, touhy otěhotnět a mít dítě, až po tikání biologických hodin)… podobně neukotveni a frustrováni se asi cítí i dnešní mladí dokonale bez přízvuku mluvící imigranti – Němci či Francouzi tureckého či arabského původu. Tedy že přes všechno vzdělání a dokonalou vnější integraci ve společnosti, do které se narodili a ve které se vyznají, v nich niterně rezonují ozvěny původní kultury (jejich dědečků a babiček). Problém je totiž i v tom, že právě ona první generace podvědomě nechce vnukům dovolit opustit původní kulturu. Volání rodu se prosazuje i tak, že díky satelitnímu příjmu jejich rodiny nepřetržitě sledují vysílání arabských či tureckých televizí (a nejen zpráv: hlavně nekonečné seriály a telenovely poskytnou dostatek detailních a emocemi nabitých informací o původní společnosti a kulturních i sociálních zvycích původních etnik) a nevědomě i v nejmladší generaci udržují pravidla původní kultury.
Psal jsem už také o epigenetice, relativně nedávném objevu vědců, že charakter člověka ovlivňují nejen geny samotné, ale i kvalita a styl života rodičů nebo prarodičů (sociologové a psychologové dobře vědí, že rodinu vytváří tři generace, a že například když kouří dědeček, jeho vnuk, přestože jeho otec je nekuřák, bude náchylnější k některých nemocem či vlastnostem). Jinými slovy, ač geny předávají řadu základních rysů (vzhled, barvu očí nebo vlasů, pihy a mateřská znaménka či dokonce některé charakterové vlastnosti, ať už po matce nebo po otci), asi polovina dalších povahových a emočních vlastností vnuka nebo vnučky je utvářena ani ne tak geny, jako (také nevědomě zděděnou) zapnutím určitých částí genomu – v závislosti na stylu života předešlých generací.
Vypadá to, že situace a prostředí, ve kterých člověk vyrůstá (například jestli vyrostl na venkově nebo ve městě, v rodině lékaře nebo právníka – dnes se ví, že právě děti z těchto rodin spíše studují, zatímco děti dělníků ne), ho ovlivňují a ovlivní daleko víc, než by zařídily samotné geny, a než jsme ochotni připustit. Podobně pokud dítě vyrůstá v rodině, kde je hodně dětí, i ono má tendenci mít hodně dětí, pokud se otec a matka neustále hádají a křičí, dítě, až dospěje, také křičí a hádá se se svými partnery. Pokud vyroste v dětském domově, nebo v mikroprachem zamořeném regionu, kde se krade a opíjí, bude (ono i jeho vnuci) také astmatické, a nebo bude s velkou pravděpodobností krást a opíjet se. Pokud dívka vystuduje gender a chová se soutěživě a mužsky, není šťastná… ale i pro ni tu řešení existuje.
Dědíme po rodičích nejen barvu vlasů a mateřská znaménka, a často i nemoci, ale jaksi nepřímo i (dietní, sociální či kariérní) chyby a vady svých rodičů a prarodičů (i půl století komunistické diktatury průměrnosti a pokrytectví muselo zanechat epigenetické stopy, právě tak jako zanechá stopy dvacet let diktatury volné ruky trhu). A pokud na sobě usilovně nepracujeme (v této souvislosti byl za doby mého dospívání například obrovským objevem objev kulturistiky, který pozitivně vzhledově změnil několik generací usilovně cvičících původně rachitických kluků a mladých mužů) a tohle neviditelné dědictví nepřevrstvíme, občas jen překvapeně zíráme po kom to dítě je. V této souvislosti opět připomínám nedávné zjištění neurovědců: inteligence je na celý život utvořena do dvou let věku dítěte, emoční struktura (na celý život!) dobudována v sedmi letech věku.
Multi-kulti asimilace většiny přistěhovalců je, jak nám dochází, (až na výjimky) spíše sociálně-inženýrským (viz současné davové potíže s nadrženými mladými muslimy v Německu a jinde) a naprosto nesplnitelným přáním některých politiků, i když se v první či druhé ještě za azyl vděčné generaci zdálo reálné. Přitom ale z historie známe jak celou řadu případů, kdy jedna (například čínská) kultura úspěšně asimilovala své dobyvatele, tak příklady diaspor (či ghett), ve kterých imigranti různých etnik žili vedle sebe celá staletí v míru. Ještě donedávna byla některá města (jako Sarajevo, Bejrút či Damašek) příkladem úspěšného soužití několika různých náboženství – jenže moc a politika, ale především televize a internet vše změnily (opět připomínám, že jsme evolučně a emočně nastaveni na život v malých skupinách, a tak paneláky o šesti patrech a deseti vchodech, stadiony naplněné čtyřiceti tisíce diváky, parlamenty s několika sty se hádajících poslanců, nebo státní útvary se stovkami milionů obyvatel… nefungují).
Je očividné, že naše doba je už příliš rozjetá, příliš překotná, příliš globální, problémy příliš velké a provázané (a zodpovědnými politiky přednostně spíše nepřiznávané)… milion převážně muslimských migrantů v Německu nepřinese ani jim samotným, ani Němcům samým, ani kterékoliv bohaté zemi a jejím obyvatelům nic moc dobrého (a na pozitivní změnu bylo včera pozdě). Už se to ukazuje: stovky kolínských silvestrovských zlodějů a agresivních osahávačů žen jsou prý zhusta i čerství migranti (kteří suverénně obtěžují pro ně příliš vyzývavé ženy, jednak protože vůbec nechápou, proč by se měli omezovat, když v jejich kultuře se to tak odjakživa dělá, a navíc když je přece paní Merkelová pozvala).
Gordická neřešitelnost tohoto překvapivého (?!) civilizačního problému nastavuje zrcadlo i samotným současným elitám (a mlčícím většinám) tzv. vyspělých a demokratických států – ukazuje se i povrchnost, naivita a nebezpečí představy o nějaké vládě vedené nějakým silným vůdcem, jenž za nás vše vyřeší. A dokud si nepřiznáme, že tohle nevědomé a neviditelné dědictví člověka současného, ale i každé velké kultury (v našem případě kultury peněz a náboženství růstu růstu) už tiká, cestu z pasti ven nenajdeme: a lépe už bylo. Kolaps světa, jak jej známe, se nezadržitelně blíží, ne že ne. Ať už se naši vnuci budou ve škole muset učit čínsky, nebo arabsky memorovat korán, to když to dobře dopadne, nevyhnou se nutnosti velké změny. Nám důchodcům vědomí, že se toho už nedožijeme, moc velkou útěchu nepřináší.
Ale můžeme a měli bychom, dokud a pokud to jde, nepodehnout manipulaci, a šířit zvěst, že potenciálně je tu i docela jiné neviditelné dědictví: stále ještě máme šanci změnit se a vědomě předávat (epigeneticky a snad v budoucnu i geneticky) možnost… dosáhnout osvícení. Objevit, trénovat a rozvíjet duchovnost se všemi jejími aspekty, a pomáhat těm, kterým se to zatím až tak nedaří. Protože každé dobře porozené dítě je potenciální malý buddha. A tak student zenu v Polsku či ve Francii respektuje a obdivuje duchovního učitele z Tibetu či vířícího derviše v Turecku, protože ví, že všechny duchovní cesty vedou k jediného (rozh)řešení. A že v době ekologického ohrožení celé planety budeme muset být každý (z každého koutu světa a z každé varianty duchovnosti), včetně politiků, bankéřů a generálů, daleko více duchovní, nebo nebudeme vůbec. Know how, (metody jak k tomu dospět, tu jsou pár tisíc let, navíc ověřeny současnými neurovědami), tedy zadání (koherence) tu je, jen trpělivě vytvářet a udržovat pozitivní situace (od porodu, přes výchovu, školu až po vztahy, od médií a buddhistické ekonomiky), a pak pomoci předávat každé další generaci pozitivnější vlastnosti a zkušenosti.
