Vydávají myšlenky zvuk? Zeptal se Pavel (který si už vyzkoušel zpívat mantry, a ví už také, jak je i pro práci s myslí důležité pracovat s tělem, a občas preventivně resetovat harddisk, či defragmentovat mysl). A tak v jakémsi volném pokračování odpovědí na otázky týkající se ega jemu i ostatním připraveným odpovídám a v mnoha variantách (aby si každý vybral tu svou, protože všechny vytrvalé a pravé, poctivé otázky a cesty vedou k realizaci vlastních potenciálů, tedy osvícení) naznačuji další pasti a konsekvence, ale zároveň znovu připomenu metody, jak ze všech pastí matrixů ven. I zde pomáhají výhody metaforického, tedy pravohemisférového myšlení, a zkušenosti generací duchovních učitelů, kteří právě iluzornost lidského vnímání (a myšlení) objevili a studovali již před mnoha tisíci lety.
Ano, tak jako atomy a vesmír, i myšlenky zcela jistě zní (a až na výjimky i ladí). I pohyb elektronů jsou v podstatě vlny (tedy sinusoidy, kterým, když je vnímáme sluchem, říkáme zvuk). Jistě, myšlenky bude muset být v budoucnu možné nějak softwarově přenést do oblasti nám slyšitelného spektra, abychom byli schopní je vnímat jako zvuk. Světlo neslyšíme, spoustu jiných věcí také ne. Jenže bude trvat, než se lidé naučí být krystalicky čistí, a dokážou v tom super chaosu v chaosu (na hladině mysli) myšlenky urovnat a pak na nich rozpoznat to, co potřebujeme. Už dnes jsou některé EEG přístroje tak citlivé, že umí detekovat vlny myšlenek. Začalo to i tím, že se pomocí magnetické rezonance zjistilo, že mozek člověka, který má za úkol pohnout palcem, zadá příslušný pokyn o 2/10 vteřiny dřív, než si sám testovaný člověk vůbec uvědomí, že chce a hodlá palcem pohnout. V budoucnosti myšlenky určitě budeme umět rozlišit, detekovat a zaznamenat.
Další otázky byly z praktického hlediska (poznání sebe sama) ještě důležitější: A čím to je, že jsou (rozuměj: myšlenky) tak hlasité? Což vedlo rovnou ke správné otázce: Jak ztišit mysl? Obecně, mozek neustále šetří energii. To co vybere ze všech těch penta bytů informací, to upřednostní. A čím častěji to dělá, tím snadněji pak pustí na monitor mysli jako to zcenzurovaně jediné. A proto se ti zdá, že to, co se ti objeví na hladině mysli, je tak hlasité. Ale je to jen iluze. Tvar, důležitost, hlasitost (naléhavost) a namočenost v emocích jim dáváš sám, aniž to tušíš. Dnes víme, nebo tušíme, že jazyk, slovo, je past (verbalizace, popisnosti), a čtením o koláči se nenajíš. Přesto se slovem dají slova (resp. závislost na nich) porazit slovem, a proto existují mýty, bajky, poezie, a zenové kóany. A také návody na jiné použití slov. Slovy se dají myšlenky zformulovat, zeslyšitelnět, napsat, vytesat do kamene – ale také rozpoutat boje či války. A také platí, že vynálezem písma lidstvo ztratilo paměť. Bylo by proto velmi praktické umět na slovech nelpět, vypnout jejich význam, nebrat je tak vážně, ztišit nejen slova vyslovená, ale i ta myšlená: myšlenky.
Ztišit myšlenky lze ale jedině tak, že s nimi nebudeš stále bojovat (a tím je trénovat). Prostě je necháš být. A to je ono Seung Sahnovo „Pouze Nevím, 10 000 let“. To „nevím“ (nikoliv těch pět písmen, nebo sloveso, ale pocit prázdnoty) je pak v mysli studenta zenu (který se nenechá zmást tou cifrou, která v Asii znamená prostě hodně moc) tak hlasitý (posílený), že by se až dal (z)měřit. Když se pak naučíš (třeba s pomocí hary) mít v energetickém centru pod pupkem pouze pocit nevím (aby to takto navíc bylo bezpečné), zvykneš mysl na to, že dokáže(š) postupně vypnout dopad myšlenek, jejich emoční namočenost, a ego už nebude poplašeně reagovat a raději vše „jiné“ prostě nevnímat a ono se vytratí… A myšlenky tě nebudou tížit. Pro lepší pochopení musím zopakovat zenovou historku, dokonale manifestující naše obvyklé připoutání (k věcem, vztahům, slovům): dva mniši šli po dešti do města a u velké louže přes celou cestu uviděli bezradně stát krásnou mladou ženu v kimonu. Jeden mnich k ní přistoupil, něco jí řekl, přenesl přes louži, rozloučil se a šli dál. Po dvaceti minutách to druhý mnich už nevydržel: Máme zakázáno i jen pomyslet na ženu, a ty ses jí dotýkal, tys ji nesl! Mnich ale odpověděl: Já jsem ji nesl pět vteřin, ty ji neseš už dvacet minut…
V ideálním (zenovém, natrénovaném) stavu myšlenka přijde, ne že ne, ale vzápětí odejde, protože ses jí dokázal nevěnovat! Pouze ji registruješ, pokud chceš, protože amygdala, instinktivní část mozku, funguje nestále. Něco šustne, a automaticky zareaguješ (to je ona nenahraditelná superužitečnost ega). V tomto ohledu je ale mozkový operační program, který nás cele řídí, stylem výchovy, tresty a pochvalami, zvyklý dělat jen to, co po něm (po tobě) chtěli a chtějí rodiče, učitelé a šéfové. Takže ze začátku pokusů utišit mysl se ego na Cestě změně brání, ale postupně se dá natrénovat jiný (rozuměj, širší ale i efektivnější) způsob fungování mysli, včetně možností přepínat na jiné programy, o kterých jsi netušil – a dominanci ega tak (bez nutnosti boje, tedy přímé konfrontace) eliminovat.
Mozek v provozně egoistickém modu vždy (pro běžný život užitečně) šetří energii. Moudrý (jehož mysl je daleko efektivnější), i po osvícení vezme raneček a jde zpět na trh (viz slavný zenový komix deseti obrazů hledání buvola: první obrázek znázorňuje človíčka, který už tuší, že někde je buvol duchovního poznání, ale ne a ne jej spatřit celého, natož zkrotit) – a protože je naučen pobývat svým vědomím (egem) v haře, nesnaží se dál usilovně dávat pozor, ale přitom dává pozor. A co je důležité zvláště pro Zápaďana – nepřekáží sám sobě svými těžkými myšlenkami, protože je nezesílil, nedal jim důležitost, nestaral se o ně (umíme to všichni, když například jdeme bufetem pro zákusek, a zcela jistě vůni topinek vepředu nosem cítíme, ale myslí nevnímáme). Protože, a to je moudrost, které nevěříme doslova, jsme to opravdu my sami, kdo každým slovem, ano, i každou myšlenkou, vytváříme (a můžeme ovlivnit) svou realitu.
Když je to takto řečeno, napsáno nebo čteno, naše běžná výhradně logická (levohemisférová) a zlenivělá (rutinně fungující) mysl si řekne „Jo jo, tomu rozumím!“. Ale nerozumí (tak jako nerozuměl zmíněný první mnich z historky), protože nikdy stav „před myšlením“ nezažila (ego se bojí přerušit svou totalitu). Trénoval jsem to při meditacích pomocí představy, že ve mně při nějakém leknutí hrkne, já na okamžik ztratím pojem o tom, kdo a kde jsem… a potom jsem zkoušel ty okamžiky vypnutí prodlužovat. Ne vzácná příhoda z letního semináře: když jsem si pak jednou nesl oběd, a pomocník kuchaře mi dal do druhé ruky příbor tak, že mi nůž po dvou krocích vypadl, já se sice bavil s druhým studentem, ale nůž jsem v letu automaticky chytil, a ani si nevšiml, že jsem to udělal. Ti kolem z toho ovšem byli perplex. Já jsem pak poznamenal, že by tohle bdělé vědomí a jednání také uměli, jen kdyby si, svému dokonalému tělu, nepřekáželi (všemi těmi kontrolními programy, vnucenými myšlenkami).
Tohle je i podstata (a paradox) západního pinožení: vydávání nadměrného a vlastně zbytečného úsilí o kontrolu (všeho a hlavně sebe, viz i napomínání našich matek Co by tomu řekli lidi, v moderní variantě Co by si pomysleli lidi!). Ve stále překotnějším provozu běžného člověka je umění být nad věcí, nebrat si všechno osobně, a umět vypnout, velká a stále větší dřina. Mozek musí stále usilovněji šetřit energii a postupně posílá na monitor mysli jen to, co už má natrénováno, tedy to, co si ego myslí, že potřebuješ. Tak jako Google nabízí jen nejčastěji hledané výrazy. Amygdala posílá každý vjem do všech center, zrakového, sluchového, na hladinu emoční paměti, kde se vše procedí a zpracuje, a tebe napadne nějaká myšlenka. Ale už je třikrát „cezená“ tím, co už tě život naučil, a takto vnímáno, dá se s úspěchem pochybovat, zda máš a hlavně používáš onu slavnou svobodnou vůli (a jestli jsi to ty, kdo neustále o sobě a všem rozhoduješ, když moderní zobrazovací metody ukazují, že už je rozhodnuto, viz výše zmíněný pohyb palce).
To je i ono západní medium is message – lidé nechápou jeho skutečný smysl a význam, vůbec jim nedochází, že jim to nedochází. Proto také v poslední době nepíši o médiu (které je poselstvím, tedy ovlivňuje posla, nebo toho, který v té či oné situace to či ono zažívá), ale o situacích, které člověka, aniž to vnímá, formují. Připomínám etymologii slova in-formace. Příklad jak nás situace in-formuje? Dítě vyrostlé v dětském domově má 70 % pravděpodobnost, že bude zloděj, člověk žijící ve čtvrti, kde je neustále nepořádek na ulicích, krade a loupí daleko víc, než jiný ve čtvrti jiného (amerického) města, kde mají uklizeno, a poslankyně po půl roce v muži řízeném a mužsky soupeřivém parlamentu má (aniž si toho všimla) zvýšenou hladinu mužského hormonu, testosteronu.
Každý z nás přitom dokáže občas (i když jaksi bokem, ne vědomě) jednat osvíceně. Selsko rozumně. Ale na Cestě je třeba si uvědomit, že to já sám vytvářím svůj osud. Ale běžně mi to nedochází, a pak v negativní společnosti ovlivňuji život svůj i svého okolí převážně a nevědomě negativně. Jakmile ale zdánlivě všemocným negativním myšlenkám a slovům nepřikládám význam (nenosím je neustále v mysli), a dokážu se, je-li třeba, vymanit z iluzorních (provozních a původně pomocných) programů mozku, najednou zjistím, že to je možné – žít a fungovat nezáviste na egu. A poprvé za svůj (dospělý, vědomý) život najednou vím, Aha!, vždyť já doposud žil v domnění, že život a já jsem to, co mi neustále promítá program mysli na monitor mozku, ale to je jen (nic nevážící a v reálu neexistující a ještě zpožděná) iluze!
Pozor, právě jsme narazili na podstatu většiny západních potíží zjistit, že svět je mája, iluze. A proč stále bloudíme. Protože už začátky našich otázek jsou namočeny v negativním matrixu iluzorního přesvědčení, že jsme to, co a jak myslíme, že za mír a dobro musíme bojovat i proti těm ostatním, a že se s tzv. osudem nedá nic dělat. A netušíme, jak moc si to navíc právě negativními začátky většiny vět (běžné je začít No ne, ale…, muž po dobrém obědě obvykle pochválí ženu slovy Nebylo to špatné… a neustálým používáním slov jako problém) ztěžujeme. Vize, že by nám ze slepé uličky v budoucnu pomohl nějaký přístroj na vyrušení myšlenkových vln, je možná, ale právě tak matrixově iluzorní, jako víra, že na každou nemoc stačí vzít pilulku (a na ekologii si nejprve musíme vydělat a volná ruka trhu se o vše postará). Byl by to jen technologicky či tzv. filosoficky (ale spíše ideologicky) rozvinutý další bludný kruh v dalším matrixu.
Takže zpět na počátek, k metodám jak ztišit a zklidnit zbytečně neustále rozbouřenou mysl, jak prohlédnout iluzornost toho, co vnímáme jako realitu, a naučit se, tak jak to uměli duchovní mistři, ego používat, ale nelpět na něm. Protože tak jako myšlenky, i zvuk deštného sloupu a hudba sfér nebo očistný hukot didžeridu a mručení tibetských mnichů a vždy pozitivní mantry a jiné užitečné metody vnitřní transformace – také v podstatě iluzorní, ale pozitivní!, ani ego nic neváží… Že jsou myšlenky těžké, je tedy další iluze. Pomocí bdělého vědomí, natrénované pomocí hary, ale lze zvládnout nebýt k nim připoután: probudit se (z iluze či matrixu).
Navíc, zatímco je velmi obtížné zachytit a využít záznam myšlenky v mozku (chaotický šum produkujícího) tzv. normálního člověka, vymeditovaný student duchovna, který bude umět mít na hladině mysli jen jednu dvě zesílené myšlenky, bude vítaný jak pro výzkum, tak pro praktické použití BCI (brain computer interface) pro ovládání počítačů a dalších udělátek pouhou myšlenkou.
Ostatně, proto také vyšlo již páté soukromé vydání knihy Meditace, cesta ke štěstí a zdraví, s podtitulem Návod na použití člověka, kde jsou stručně uvedeny mnohé další přímé (a dnes již ověřené) metody, jak (se správným úmyslem) postupně detekovat a přiznat si iluzornost vnímání, jak trénovat pobyt v haře, jak zpívat mantry, jak meditovat i v chůzi a vlastně vždy při všem, co zrovna soustředěn na 100 % dělám. Všimni si, používám jen slůvko jak?, nikoliv obvyklé a nikam nevedoucí proč. A pak se stále častěji hravě dostanu ZA myšlenky, slova, koncepce, iluze a limity své bytosti. Hurá.
P. S.: Když tleskneš rukama o sebe, ozve se zvuk. Jaký je zvuk jedné ruky? Ptá se jeden slavný zenový kóan. Mám pro vás, mí současní i budoucí čtenáři, kóan z téže přihrádky: jaký je zvuk vašich myšlenek (po přečtení tohoto blogu)?
Pro líné čtenáře stručná varianta téhož:
http://blog.baraka.cz/2014/07/neuroplasticke-desatero-pro-zacatecniky/
