Vtipy, zvláště ty beze slov, ale i ty běžné, metaforické, ale i bajky, poezie, a pak i zenové kóany, jsou pak jen formy téhož postupu, jak i zkoherentněním myšlenek připravit podmínky (hladinu mysli) tak, aby odpověď (pochopení tazatele) přišlo najednou, jako odnikud. Kóan sice pracuje se slovy, ale také míří za slova, podstatě myšlení. Student se jen musí naučit nepřekládat si kreslený vtip do slov, nepopisovat jej – to by jeho myšlenkový proces znovu zapadl do starého vyzkoušeného a nic nového nepřinášejícího tobogánu. Proto často píši o marnosti snah komentovat komentáře slavných súter a moudrých průpovídek duchovních učitelů (a dnešním slova smyslu studiem příruček jak se nerozčilovat). 
Situace typického člověka současnosti je nádherně ilustrována vtipem mého někdejšího oblíbeného kreslíře a glosátora absurdností života, Miroslava Bartáka. Přesně jako uklízečka, i my (dokonce i při usilovném studiu duchovnosti a dokonce i při meditování) stále bloudíme v kruhu (samsáry): ne a ne se (ať děláme, co děláme) z iluze vnímání probudit. Bez rádce, který už nějakou tu Cestu má za sebou, bez (duchovního) učitele, který nás občas nakopne (a pomůže nám natrhnout realitu), jen věčně prostupujeme jeden matrix za druhým.
Kýžený stav rovné hladiny mysli člověk nemůže docílit ihned, když si zamane (když si o tom přečte). Bez práce nejsou zvláště ani duchovní koláče. Jedna zenová příhoda popisuje mnicha, který po mnohaletém pobytu v zenovém klášteru zametal cestičku před meditační místnosti, a náhodou odmetl kamínek, který zasáhl kmínek bambusu, ozval se nádherný přírodní zvuk ťuknutí – a mnich dosáhl osvícení. Západní čtenáři zenových příběhů mají hned jasno, a jedou do Japonska nebo Číny do nějakého kláštera s přesvědčením, že při zametání také ťuknou kamínkem do bambusu a bude to. Nedochází jim, že mnich z historky meditoval, čistil a koherentněl svou mysl celé dlouhé a intenzivně promeditované (nejen v pozici, ale i prací a každou činností) dny a často (v obdobích intenzivní práce, tzv. seššinu) i noci. Postupně čistící se mysl, stále koherentněji fungující, pak v okamžiku AHA!, v okamžiku natržení reality (tzv. kenšó), ťuknutí kamínku do bambusu, blik, pochopí: dosavadní zmatek a chaos temnoty je (pro)osvícen, a člověk se nejen symbolicky, ale i prakticky probudí (slovo buddha znamená probuzený) z iluzornosti svého typu vnímání.
Symbolicky řečeno z hlediska duchovního, prohlédnout prázdnotu všeho, pochopit (právě pomocí zkoherentnění - laserem, místo dosavadní svíčky či levné baterky, – prosvítit) základní iluzornost lidského vnímání (což koreluje s právě začínajícím novým rokem ohnivé Opice). Vnějšně se to může hledajícímu jevit třeba tak, že mistrova kostka je už složena takže stačí to okopírovat – ale bez té dlouholeté práce, bez práce, to ani s kostkou, ani s natržením reality, ani s ťuknutím kamínku do bambusu, a zvláště s osvícením, nejde. 
Přes pasti slov ale lze slovem dojít ZA slovo (viz kóany), a pomocí metafor nebo kreslených vtipů (které beze slov snadněji přemosťují pasti našeho vnímání a verbálního myšlení) můžeme i my alespoň částečně uvidět někde na horizontu cíl našeho snažení o duchovnost (rozuměj: osvícení, tedy přepnutí mozku a mysli na vyšší úroveň). To, co s natrénovanou a pomocí hary neustále zapnutou intuicí dokáže mistr na obrázcích, dokážeme i my, jen nám to zatím nedošlo, a nemáme to natrénované. Myslíme negativně (tohle je nesmysl, to bych nedokázal, možná nějaký Ind, ale co já tady v Česku…), nemáme vyčištěnou a srovnanou mysl bez emocí a myšlenek (takže její hladina je jako zrcadlo a odráží se na ní odpověď na každou otázku, realita nezkreslená iluzorním a o dvě desetiny vteřiny zpožděným vnímáním), nemáme se koho zeptat (přes dva tisíce let trénujeme negativní vnímání a posledního „západního“ osvíceného jsme ukřižovali a ve formě kříže nad dveřmi naše babičky uctívaly ne jeho zmrtvýchvstání, tedy ten happy end, ale utrpení ukřižování). Přitom i mezi námi jsou např. proutkaři, kteří dokážou pomocí proutku či virgule vyhledávat nejen studny, spodní proudy, ale i, pomocí jednoduchého přístroje na baterky, k dostání v každé prodejně potřeb pro zedníky, dráty ve staré zdi. Přitom hlavně ženy dokázaly (ještě v době před mobily) po zazvonění telefonu zvednout sluchátko a vědět, že to volá Marie. Přitom mnozí z nás občas dokážou intuitivně nakreslit, zařídit, pochopit to, čemu se logika rozumu vzpírá. Přitom i mezi námi jsou lidé, kteří vycítí zemětřesení pár hodin či minut před jeho prvními příznaky (jako zvířata a ptáci). Ano, o tom všem byly jak Ježíšovy zázraky, tak tzv. siddhis indických guruů, a o tom vypráví i tento duchovní (zenový) komix. A o tom jsem psal v blozích o dalajlamovství. Tibetští lámové jsou tím správně zapnutým knoflíčkem (rozuměj: přirozeným porodem, výchovou v prostředí lásky a pochval) tak vyladění, že falešný akord, jako v hudbě, dokážou poznat už v zárodcích. A pak jednoduše láskou, příkladem, tím že koherentnost žijí, nabízejí šanci mladým.
Jak vybírají příštího dalajlamu? V oblasti, kde nebylo zemětřesení, hladomor, kde je přirozený porod zaručen tradicí, rituály, a prvních 5-6 let takového kloučka uběhne v ideální harmonii. Proto hledači dalajlamů šli hledat a nacházeli vždy tam, kde byly optimální podmínky, kde se rodily optimální děti. A když před takového kloučka mniši komise postavili 3 šálky na čaj, aby vybral ten dalajlamův, sáhne přirozeně po tom, který vysílá nejkoherentnější, který tedy používal celý život koherentní člověk, jehož mysl vysílala koherentně. A protože klučina je také koherentní, vyberou jeho. A protože když takto rodit a učit koherenci myšlení dokáže kdejaký tibetský klučina, je to možné i pro evropské nebo dokonce české klučiny budoucna. Protože i my tady v Evropě jsme byli stvořeni, abychom se smáli a poznávali svět hrou. Každé dítě ve věku 2-3 let se směje samo od sebe každých 35 vteřin, je šťastné. Ostatně, několik malých buddhů se narodilo už i u nás.
Samozřejmě, ani na Cestě za poznáním sebe sama, za osvícením, nic nejde bez původního pozitivního úmyslu, a poté bez dlouhodobé umanuté práce (protože po tolika desetiletích nácviku negativního myšlení a vnímání nemůžeme chtít změnit své zvyky a stereotypy ze dne na den). Ale je to, i teď a tady, možné. Pro Zápaďany nepochopitelně paradoxní tvrzení, že adept si nesmí překážet usilováním o dosažení osvícení (ani slovními koncepty, nebo přímo lpěním na slovech, které nastudovali a načetli), každý dobrý kreslený vtip téměř návodně obchází. K témuž zve každá bajka, každá dobrá metafora: je třeba vypnout slova (a ego), nelpět na nich, a naučit se tak (beze slov!) kdykoliv je třeba, srovnat hladinu mysli. Jako v zrcadle se pak všechny odpovědi (a případné postupy jak a kam dál, co dělat a nedělat), objeví na rovné a zkoherentněné hladině mysli samy od sebe.
Postupné zkoherentnění mysli vám všem přeji, vážení (vytrvale, s pozitivním zadáním, a tedy s úsměvem) o osvícení usilující…
